Enemy roommates [1]

44. Show

Kai se probudil z hlubokého spánku a promnul si oči, aby se rychleji rozkoukal. Na hrudníku ho přes tričko hřála těžká ruka spícího Andrého a Kai udělal tu chybu, že se nechtěně pohnul. André z polospánku něco zamručel a když i on začal otevírat oči, se zívnutím se protáhl. Při tom se však přetočil na bok, a tak sjel z Kaiovy postele na zem.

Kai se rychle zvedl a podíval se na Andrého. „V pohodě?“

André se však rozesmál. „Zapomněl jsem, kde jsem.“

Kai nad tím zavrtěl hlavou. U toho pocítil ztuhlá záda a bolest za krkem. „Říkal jsem, že je to blbý nápad. Ale ty ses ke mně prostě musel vecpat... ‚Ne, Kaii, posuň se, vždyť se tu vlezem oba. Né, Kaii, nikdo nemusí do sprchy, byli jsme tam v posilce. Vážně, Kaii, jenom si lehnu vedle tebe, nebudu tě nijak omezovat'...“

André se zasmál. „Takhle doopravdy nezním, že ne?“ Zvedl se do kleku, položil ruce zpátky na Kaiovu postel a na ně položil bradu. „Byla mi zima,“ odůvodnil své včerejší přemlouvání.

Kai přejel Andrého ospalým pohledem. Rozcuchané zrzavé vlasy opět vypadaly jako vrabčí hnízdo a světlé tričko ze včerejška, které si ani nestihl převléct, bylo skrčené od toho, jak se při spánku na Kaie lepil.

Kai svěsil nohy dolů z postele a protáhl si záda, jak už měl ve zvyku. Potom se však stejně hned nahrbil. „Ještě štěstí, že je dneska neděle. Kdybych měl v tomhle stavu jít do školy, asi bych se po cestě rozpadl.“

„Tak teda zůstaň ležet,“ řekl s usklebkem André a strčil Kaie do hrudníku, aby přepadl zpátky na záda na měkký polštář.

Kai se chtěl zvednout, ale nakonec si řekl, že vlastně nemá důvod.

„Jdu do koupelny,“ zamumlal André a vydal se na chodbu.

Následující ticho Kaie uspávadlo, pomalu opět přivřel oči a propadl se do lehkého spánku, ze kterého ho však za pár minut vzbudil vyzvánějící mobil. Kai zamručel a natáhl se pro mobil, který ležel poblíž na stole. Vidět na něm Deanovo jméno mu hned lehce zkazilo náladu, ale Kai si řekl, že to raději vyřídí rovnou, ať už to má za sebou.

Přijal hovor. „Co se děje?“

„Chci si promluvit.“ Opět ten ledový tón, který měl Dean snad stále od toho, co se dozvěděl, že je Sheryl mutantka.

Kai si povzdechl a posadil se na posteli. „O čem?“ U toho lehce opřel záda o stěnu a hlavu taky.

Jako by šlo přes telefon slyšet i Deanovo otravné mračení. Nebo si to Kai možná jen domýšlel. „Sheryl. Ona... ona mě tak nehorázně štve.“

„Co provedla tentokrát?“

„Co? Ne, od toho výslechu v pátek večer jsem ji ani neviděl.“

„A i tak jsi pořád naštvaný?“

Deanovo mlčení jako by to potvrzovalo.

Kai se zamračil. „Možná bys na ni měl přestat myslet.“ To by prospělo jim oběma. Deanovi v tom, že už by přestal být tak otravně zahořklý, ale také by to pomohlo Sheryl, protože když by vůči ní Dean přestal držet tu nesmyslnou nenávist, možná by si uvědomil svou hloupost a pomohl jí získat zpátky alespoň zlomek její předchozí svobody.

Kaie nepříjemně zamrazilo, když si uvědomil, že dosud neslyšel o mutantovi, který by se i po odhalení vyhnul trestu za svou „existenci“. Nikdy totiž neslyšel o takovém, který neměl žádné kriminální záznamy ani žádná jiná obvinění. Díky Sheryl si však uvědomil, že takových pravděpodobně byla spousta. Co s nimi vláda dělá? Proč je vůbec zatýkají?