Obraz

1. kapitola

POV: Taehyung

„Pořád nechápu, proč zrovna „U Mimozemšťana"," zavrtěl Jimin hlavou, „je tolik suprových jmen a ty přijdeš s tímhle."

Kráčel poněkud nemotorně, jelikož mu výhled na cestu zastiňovala obří krabice, kterou držel v rukách.

Sám jsem jednu také nesl, ovšem o dost menší.

„Nechceš to aspoň zkrátit?" navrhoval můj dlouholetý kamarád, který málem vrazil do pouliční lampy, kdybych jej nezastavil.

„Myslím, že je to náhodou skvělý název, lidem se bude líbit," oponoval jsem spokojeně, s úsměvem na rtech. „A i kdyby ne, mně se líbí, to stačí."

Cítil jsem se naprosto fantasticky a sebejistě. Konečně jsem totiž dal všechny plány do kupy a splnil si svůj sen – založil si vlastní bar!

Veškeré přípravy již byly téměř hotové, jediné, co zbývalo, bylo uspořádat zahajovací večírek pro mé blízké, který se měl odehrát už zítra večer.

Sám jsem nemohl uvěřit tomu, že je vše již na dosah ruky. Přišlo mi, že uběhlo nekonečné množství času, ve kterém jsem ronil jen krev, pot a slzy, abych ze svého snu stvořil skutečnost.

A tady to bylo, cíl přede mnou.

„Uffff, no, jak myslíš," zafuněl Jimin, když se snažil krabici pootočit, aby lépe viděl na cestu před sebou. Ovšem bez úspěchu.

Díval jsem se na tu scenérii s čistým pobavením. „Proč jsi trval na tom, že si vezmeš tu největší, když sotva chodíš?" rýpl jsem si do něj.

I v přítmí bylo jasně vidět, jak se zamračil.

„Protože jsem ten nejlepší kamarád na světě a být tebou, tak mlčím, jinak si to všechno potáhneš sám," zamručel.

„Dobře, dobře," zamumlal jsem, snaže se potlačit smích.

Ovšem nemohl jsem popřít, že byl Jimin opravdu ten nejlepší kamarád na světě.

Celou tu dobu, kdy mě ostatní spíše odrazovali od mého cíle, on jediný měl ve mně víru.

Se vším mi vždy pomohl a v těžkých chvílích mě neskutečně podržel. Byl jsem mu nepopsatelně vděčný.

I nyní, když se ukázalo, že je potřeba donést do mého budoucího baru ještě několik doplňků na zítřejší oslavu, Jimin okamžitě přispěchal na pomoc, i když jsem mu tvrdil, že to zvládnu sám.

Byl skutečně jedním z nejúžasnějších lidí, které jsem měl tu čest poznat.

„Přestaň na mě zírat, je to děsivý," přerušil můj tok myšlenek. Ani jsem si neuvědomil, že jsem si jej prohlížel.

„Cože? Vždyť mě přes tu krabici nevidíš!" oponoval jsem s nadzvednutým obočím.

„Ale cítím to! Tak přestaň!" přikázal, nad čímž jsem protočil očima a upřel svůj pohled tedy před sebe.

„Jen jsem obdivoval tvou krásu," škádlil jsem jej.

„Tae, copak nevíš, že jako pravý gentleman bys mě měl nejdříve pozvat na rande, než se odvážíš si mě takto okatě prohlížet? Nebo alespoň požádat o svolení?" zašvitořil jak nějaká dámička.

„Rád si beru, co chci, hned," zapředl jsem.

„Tak jo, tady tě utnu, zase nepotřebuju vědět víc, než už vím."