Vivienne Leightová je šestnáctiletá dívka, která chce být milována a mít štěstí, ale štěstí se jí nedostává. Prochází peklem každý den, když je fyzicky a psychicky týrána svou matkou.
Torrence Henderson, nejobávanější vůdce gangu v Los Angeles, je c...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Lᴏᴄᴀᴛɪᴏɴ: 𝐵𝑒𝑙-𝐴𝑖𝑟, L. A., Cᴀʟɪfᴏʀɴɪᴀ, USA
|TORRENCE|
Svoboda. Po dvou posraných měsících v chládku jsem si užíval veškerý malichernosti, který jsem cítil a viděl, když jsem opustil brány kriminálu. Jemný vánek, zářící slunce na bleděmodrý obloze, zpěv ptáků, bzučení včel, zvuk jezdících aut...Nikdy předtím jsem tyto věci nevnímal tak jako teď. Pobývání v krimu se na mně nejspíš dost poznamenalo.
První věc, kterou jsem udělal jako konečně volný muž, bylo, že jsem s klukama zašel do klubu, kde jsem se pořádně ožral a zhulil. Druhý den ráno jsem léčil kocovinu doma a po probuzení nechápal, že u mě v posteli neskončila žádná děvka. Ležel jsem v posteli sám a když jsem tak rukou hladil prázdný místo na prostěradle, kde kdysi lehávala Vivienne, cítil jsem zvláštně...Jako by se mi po ní stýskalo...Ne po sexuální stránce, ale prostě...Nevěděl jsem, jak to popsat. Chyběly mi slyšet její vyznání lásky ke mně, to její dolézání...Zvykl jsem si už na to, jenže teď, když tu nebyla, jsem si připadal, jako bych nikoho nezajímal...Jo, kluci mi sice pomohli dostat se z vězení, zapařili jsme, ale ani od jednoho jsem neslyšel, že bych mu chyběl a prostě...Vivienne byla jediný člověk, u kterýho jsem věděl, že mě má opravdu rád a miluje mě. I přes to všechno, co jsem ji udělal, ke mně chovala city. Ani můj vlastní otec mě neměl nikdy rád a nejevil o mě zájem. Dodnes jsem si pamatoval jeho slova, který mi kdysi říkával: ,,Nikdy nedej najevo své emoce, lidi v tomhle zkurveným světě jsou zlí, budou k tobě vždycky falešní a jakmile uvidí, že jsi slaboch a máš s nimi soucit, využijí toho, aby ti ublížili. Aby ti vrazili nůž do zad. Proto zůstaň vždycky chladným a odtažitým. Nikoho si k sobě nikdy nepřipusť, nikomu nikdy nedovol, aby tě zlomil. Nebreč, nekřič, nepros o to, aby s tebou zůstali, ty to nemáš za potřebí, Torrenci. Jsi vůdce, muž, kterýmu patří moc, autorita a bohatsví. Ty jsi ten, koho by se měli bát, ten, který dává příkazy a rozhoduje, koho po svým boku bude mít. Nikdo jiný. Pokud budeš chtít nějakou ženu, vezmi si ji a ošukej ji, pokud budeš chtít něco získat, dostaň to, pokud budeš chtít něco zničit, znič to. Jsi Torrence Henderson, syn bílého krále podsvětí. Zapamatuj si to. Jsi moje budoucí já."
Už jako malý děcko mě otec učil, abych byl k lidem odtažitý a arogantní. Abych je donutil dělat to, co řeknu...Musel jsem se naučit rvát už snad od tří let, zbraň používat už od pěti let...Kdykoliv jsem se rozbrečel nebo někde spadl, otec mě místo toho, aby mě utěšil, uhodil a řekl mi, ať se vzchopím. Žádná láska, žádný soucit. Jen hněv a nenávist. Takhle jsem byl vychovaný. Většinu vzpomínek na otce jsem měl takový, že jsem byl od něj seřvaný a mlácený za každou věc, kterou on považoval za slabošskou a dětinskou. Matku jsem nikdy nepoznal, jelikož otec tvrdil, že zemřela při mým porodu...Jako děcko jsem si její smrt dával hodně za vinu, říkal si, že za její smrt mohu já a kdyby nebylo mě, žila by tu teď stále...Pak jsem měl období, kdy mi hodně mateřská láska a mateřský zacházení chybělo, když jsem pozoroval všechny moje kamarády, který matky měly. Hodně jsem jim to záviděl, a proto jsem je za to třeba ve škole pak mlátil a šikanoval. Protože já to neměl. Neměl jsem to nejcennější, co děcko potřebuje ve svým životě.
