Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 26.-Dlouhé zbohem

[17. 1. 1822, Praha]

Pohled🇨🇿:

St1: "Vaše Výsosti, vítejte zpět!"
A! Hradní stráž...
🇨🇿: "Omluvte mě pane, ale teď nemám čas..."
Zareagoval jsem pohotově a už se chystal odběhnout.
St1: "A-a-ale pane! Sotva jste přijel! Proč zas-"
🇨🇿: "Je mi líto, tohle je naléhavé."
Odbyl jsem ho a už chtěl zmizet, ale-
S1: "Stujte! To přeci nejde!"
-ani na podruhé se mi to nepovedlo. Otočil jsem se a viděl jsem v bráně vedle stráží stát asi pět služebných. Ta uprostřed byla výrazně starší než ty čtyři zbylé. To byla také ta, co mě teď zastavila. Trochu silnější dáma na sobě měla oblečené trochu volnější městské šaty a na hlavě malovaný trojcípý šátek, který jí zakrýval vlasy. Ruce měla dané v bok a rozzlobeně se na mě dívala.
Sl1: "Takhle to nejde, Vaše Výsosti! Teď jste přijel z týdenního 'pobytu' ve Vídni, ani jste nevrkočil na dvůr Vašeho hradu a už zase někam spěcháte! Však-...Nemůžete být pořád v zápřahu!"
Nachvíli jsem se zastavil a přemýšlel, jak se z toho vykecám.
🇨🇿: "Madam...Já...Opravdu musím jít. Když nepůjdu, tak...tak budu mít do konce života špatné svědomí, že jsem neudělal správnou věc..."
Sl1: "Takže to není nic s prací? Vím, že tohle bych si dovolovat neměla, ale už jsem dostatečně stará na to, aby mě za můj život alespoň někdo poslechl! Takže ne, nikam nejdete!"
🇨🇿: "Je mi líto...Musím jít..."
Řekl jsem a plnou rychlostí se rozběhl ulicí dolů na náměstí.

Pohled té služebné:

Sl1: "Pane počkejte! Ale no tak...K čertu..."
Zaklela jsem potichu pro sebe.
St2: "Páni, je...rychlý..."
Dodal s údivem jeden strážník.
Sl1: "Vidím..."
Procedila jsem mezi zuby.
Sl2: "Proč jste ho tu tak držela?"
Zeptala se mě jiná služebná.
Sl1: "Bojím se o něj. Takhle ho to strhá. Ale co už...Teď už s tím stejně nic nenaděláme."

Pohled🇨🇿:

Vybral jsem zatáčku a dál běžel po namrzlích dlažkách směrem k tomu člověku. Hubu jsem si nerozbil...zatím. Toho mládence jsem viděl pár metrů rovně přímo před sebou. Už jsem musel brzdit.
🇨🇿: "Pane, pane, pane, pane, pane, pane, pane!"
Leknutím zvedl hlavu. Málem jsem ho zrazil, ale naštěstí jsem zastavil těsně před ním.
🇨🇿: "Pane...Potřebuji znát Vaše jméno. Já jsem-"
Ji: "České království...Vaše Veličenstvo!"
Zvolal a poklekl přede mnou.
Ji: "Je mi velkou ctí, že jsem se s Vámi v tento nádherný den se-"
🇨🇿: "Promiň, že tě přerušuju, chlapče, ale...Vaše jméno?"
Ji: "O-o-oh, j-jistě! Jiří Antonín Doskočil, Vaše Výsosti."
🇨🇿: "Vy znáte Annu Marii Kovaříkovou?"
Bylo vidět, že ho tahle otázka hodně překvapila.
Ji: "P-p-počkat, co?!"
🇨🇿: "Znáte ji nebo ne?!"
Ji: "No, ano! Ale-"
🇨🇿: "Skvěle..."
Chytil jsem ho za ramena a upřímně se mu podíval do očí.
🇨🇿: "Teď mě dobře poslouchejte, Jiří. Potřebuju, abyste ke mně byl naprosto upřímný, ať se zeptám na cokoliv, jasné?"
Ji: "Jasné..."
🇨🇿: "...Máte ji rád?"
Jiří na mě vytřeštil oči a zděšeně mě pozoroval. Musel si myslet, že jsem se zbláznil.
Ji: "Budu už muset jít, když dovolíte. Tohle se mi vůbec nelíbí."
Už se otáčel a chtěl zřejmě utéct. Pevně jsem ho chytil, otočil si ho zpátky čelem k sobě a nehodlal ho za žádnou cenu pustit.
🇨🇿: "Máte ji rád?!"
Zařval jsem mu přímo do obličeje. Nastala mezi námi chvíle ticha. Jiřího hruď se zběsile zvedala nahoru a dolů a zhluboka dýchal. Mohl jsem cítit, jak rychle mu buší srdce.
Ji: "Ano..."
🇨🇿: "Dobrá...Následujte mě."
Rozkázal jsem mu a sám už vyběhl směrem tou stejnou uličkou zase nahoru. Kouknul jsem se za sebe, abych zkontroloval, jestli za mnou Jiří běží. Neběžel samozřejmě...Stál pořád na tom stejném místě a zmateně se rozhlížel.
🇨🇿: "Pohněte! Neztrácejme čas!"
Pokřikl jsem na něj. Ještě chvíli váhal, ale nakonec se za mnou rozběhl.
Skončili jsme u stájí. Doslova jsem tam vpdal a okamžitě začal sedlat koně. Jiří stál v uličce a vypadal, že moc neví, co má dělat.
🇨🇿: "Umíte jezdit?"
Ji: "Ehm...ano?"
🇨🇿: "Výborně. Stáj číslo 5, český teplokrevník, výbava před stájí. A hněte sebou."
Jiří se nijak nevzpíral a udělal, co jsem mu poroučil. Za ani ne 10 minut jsme už oba seděli v sedle a opouštěli Prahu směrem na východ.