Kik messenger 3 [Harry Styles]

7. Část

( Beau )

"Buďte opatrní." Tak zněla slova mých rodičů, když jsme s Isaacem nastupovali do černého B&W. Plánovali jsme si, že pojedeme taxíkem, ale Isaaca opatrovník, který podle mojeho názoru neexistoval nejel. A tak roli opatrovníka převzal Dan, který nás dovezl jen na letiště. ,,Proč jsi se ve čtvrtek opil?" Přerušil hrobové ticho a otočil se na řídícího Dana.

,,Nepoznáš, že todle je nový?" Řekl divně. Vedle Dana seděl Isaac a já jako ten nejmladší člověk, jsem seděla v zadu.

,,Takže jsi se opil protože máš nový auto?" Přidala jsem se do konverzace.

,,Jo, byl jsem rád." Zasmál se a my s Isaacem jsme se na sebe podívali.

,,Máš divnýho strejdu." Naklonil se ke mě a já jsem se zasmála.

,,Kterej má dobrý uši."Probodnul Isaaca pohledem a najednou jsme se všichni tři zasmáli.

,,Taky bych se opil, abych si zničil auto, které je nový." Řekl Isaac a já s Danem jsme se zasmáli. ,,Nechal jsem ho doma."

,,Chtěl jsi říct u mě doma, na parkovišti." Opravil ho.

,,Máš se líp s jedním člověkem na víc, ne?" Namítl Dan a Isaac kývnul.

Vystoupili jsme a Dan se s náma loučil. ,,Jsi jako můj táta." Uculila jsem se na něj a on se zasmál a obejmul mě.Já jsem do našeho objetí zatáhla i Isaaca a objímali jsme se jako nějaká rodina. Kéž bychom byli. Ale jednou to skončit muselo, protože jinak bychom nestihli náš let.

Autobus nás odvezl do terminálu a potom jsme už bez kufrů šli k bezpečností kontrole. ,,Věděl jsi, že tvůj táta byl na policii?" Zeptal se mě, když jsme procházeli bezpečnostím rámem.

Nepípali jsme. Ach, nejsme teroristi. Škoda.

,,Cože?" Zeptala jsem se ho mezitím co jsem si brala věci. Šli jsme pomalu k bráně a Isaac se na mě kouknul. ,,Stál na místě pro invalidy a prý napadl policajta."

Zasmála jsem se a dívala jsem se z okna na velké letalo, které tam stálo.

,,Tím letíme?" Zeptala jsem se ho když stál těsně za mnou.

V mojem krku se začalo něco dít, nechtělo se mi zvracet, ale celé tělo mi stuhlo, nemohla jsem dýchat ani se hýbat a já nevěděla proč.

Letadlem jsem neletěla poprvé a nervozní jsem nebyla.

Z mojeho tranzu mě probudil muž, který něco rozhlasoval. ,,Let číslo 283 letí za 15 minut, prosíme cestující aby.."

,,Jdeme." Ušklíbnul se na mě Isaac a oba dva jsme šli do letadla.

Isaac seděl u uličky, já jsem seděla vedle něj a u okýnka seděla nějaká malá holčička, které mohlo být tak 6.

Seděli jsme a četli jsme si časopis, než jsme konečně vyletěli. ,,Co to máš na ruce?" Zeptala se mě malá holčička, když uviděla škrábance, které vypadali jakobych se řezala. ,,To mám z tělocviku,víš?" Řekla jsem ji mile a podívala jsem se na svoje škrábance.

A ano, bylo to z tělocviku. Před třemi týdny jsem skočila a spadla jsem na kameny, oops.

,,Moje sestra je taky měla, ale už je nemá. Prý je měla, protože si je zasloužila a protože byla špatný člověk." S Isaacem jsme se na tu holčičku, která měla úsměv na tváři dívali. ,,A kde je teď?" Zeptal se ji Isaac.