You cheeky little fucker (Larry, CZ)

you cheeky little fucker

Když jsem byl malý, odešel ode mě a mé mámy můj otec. Vlastně jsem ho nikdy pořádně ani nepoznal. Byl mi rok a půl, jediné moje vzpomínky pramení z fotek. Chvíli jsme byli jen my dva, ale když mi byly čtyři roky, našla si máma nového přítele. A v mých šesti měli mou sestru Lottie. Pak to šlo rychle. O dva roky později se narodila Fizzy. O čtyři roky později dvojčata Phoebe a Daisy. A když jim byl rok, šla máma s naším novým otcem zas od sebe. Teď je mi osmnáct, Lottie dvanáct, Fizzy deset a dvojčatům šest. A máma si našla nového přítele, ke kterému se máme nastěhovat. Scházejí se už dlouho a několikrát jsem s ním i mluvil. Je to fajn vdovec, takovej férovej. Jsem za mámu šťastný, vypadá to, že po dlouhé době bude zas sama sebou. Navíc má dvě děti, syna Harryho, ten je o dva roky starší než já. A dceru Gemmu, které je sedm, takže si bude rozumět s dvojčaty. Máma vyhrála. A my vlastně taky. Doteď jsme žili v bytě. To bylo otřesný, ale co jiného mohla máma dělat? Je zdravotní sestra a pracuje co může. K tomu má ještě brigádu. Mně jí zakázala. Zaprvé jsem byl nezletilý a neměl bych tak dobrý plat, protože bych nemohl dělat delší čas a třeba noční směny, ale i proto, že chtěla, abych byl já doma s holkama. Tomu rozumím. Často jsem je bral hned po škole na hřiště a nebo do parku. Vrstevníci se mi za to smáli, ale mně to bylo úplně fuk. Jsou to moje sestry a mám je rád.

Abych se ještě vrátil k tomu, že jsme žili v bytě... Já měl pokoj sám pro sebe, ačkoliv jsem tisíckrát mámě říkal, že mi nevadí být například s dvojčaty. Ale máma o tom nechtěla ani slyšet. Prý jsem dospívající kluk a potřebuju vlastní prostor. Lottie a Fizzy měly pokoj dohromady. Jejich pokoj byl vlastně jen společná skříň, postele a malá knihovnička s hračkami. Dvojčata spala s mámou v ložnici na manželské posteli. Když byla máma na noční, spávala Lottie u mě v pokoji a já spal s dvojčaty v ložnici. Byly zvyklé spát každá z jedné strany mámy a tulit se k ní. Tyhle noci mi lámaly srdce. Když jsme se učili do školy, chodili jsme buď do parku do altánku k velkému stolu, nebo jsme se střídali v kuchyni. Neměli jsme obývák, jen ložnice a kuchyni a samozřejmě malou koupelnu. A teď... Teď se máme nastěhovat do velkého domu se zahradou. Budu mít pokoj s Harrym. Bude to divné sdílet pokoj s klukem mého věku. Lottie a Fizzy budou dál spolu a dvojčata budou mít zatím zřejmě pokoj s Gemmou. Desmond, ten mámy přítel, má prý pracovnu, kterou chce kvůli nám zrušit, abych tam mohl mít pokoj já. Ale máma na něj naléhá, že je to hloupost, aby ji nerušil. A já nevím, protože co když bude ten Harry idiot? Ještě jsem ho nepotkal. A dnes se to má změnit.

Povzdechl jsem si a zalepil poslední krabici s oblečením. Stěhujeme se na druhou stranu Londýna, nebudu už s holkama chodit tam, kde to máme rádi a známe. Změny jsou divné a stěhování je ještě divnější. Možná to je tím, že jsem se nikdy nikam nestěhoval.

„V pořádku?" máma ke mně přistoupí a pohladí mě na zádech. Zvednu se i s krabicí v rukou a otočím se na ni, abych se mohl usmát a ujistit ji tak, že svá následující slova budu myslet vážně, ačkoliv si o nich vlastně nejsem jistý. Ale nejistota je součástí mého každodenního života. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli náhodou máma nepůjde nečekaně do práce nebo v ní nečekaně nezůstane. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli mi vyjdou drobné v kapse na nákupu večeře pro holky. 

„Jsem v pohodě, jen mi to tu bude chybět, ačkoliv je to vážně malý." 

„Vždyť já vím, mně taky." rychle zamrká dojetím a pokusí se ode mě převzít krabici.

„Já to zvládnu. Radši zkontroluj holky, aby byly připravené." zas se na ni usměju a odcházím s poslední krabicí k autu. Když se vracím dovnitř pro mikinu, máma už vyhání holky ven ze dveří. Je to jako by šla celá školka, musím se nad tím pousmát.