Když jsme koukali na hvězdy

58. - BENJAMIN

„Change is hard at first, messy in the middle and gorgeous at the end."
- Robin Sharma

Zaburácení zvonku mě probudí z mrákot. Rozlepím víčka a rozespale se vyhrabu z postele, abych došel otevřít. Když ale dojdu do obýváku, dojde mi, že mě už předběhla máma.

„Bene, dobrý ráno," pozdraví mě s úsměvem, kterému nevěnuju kvůli dívce ve dveřích příliš pozornosti.

„Ahoj, Addy," pozdravím ji. „Pusť ji dál, mami."
„Určitě? Nevypadáš moc dobře, Bene."

Ani se tak necítím.

„Je mi fajn," zalžu. Máma odstoupí od dveří a vpustí Addy dál. Ta mě následuje ke mně do pokoje.

Svalím se zpátky do postele, zatímco ona se rovnou vydá k oknu, aby ho otevřela. „Bože, kdy naposledy sis tu větral? Smrdí to tu jak u bezdomovců."

„Přišla jsi mi dát kázání? Není třeba, tos už splnila předevčírem."

„Do háje, Bene, už to jsou dva týdny, co se tady schováváš. A já ti ani náhodou nevěřím tuhle tvou předstíranou nemoc."

Před dvěma týdny jsem se vrátil z nemocnice zpátky domů. Přivezla mě máma, než se zase musela vrátit do práce. Ujistila se, že mám všechno, co potřebuju, a pak mě nechala v bytě samotného jen s plačící Maddie. Den předtím tu totiž byla Kayla, aby si vyzvedla Šmoulinku. Věděla, že jsem v nemocnici, takže mě tu nepotká.

„A co po mně chceš, Adrianne? Zachránil jsem ti zadek a jak se mi za to odvděčuješ? Tímhle každodenním buzerováním?"

„Přesně tak, Benjamine." Přestane uklízet prázdné krabici od pizzy, co se mi povalují na stole, aby si ke mně přisedla. Všimnu si v jejích očích opět jakéhosi vnitřního klidu. Poznám, že už se nebojí.

„Dlužím ti hrozně moc za to, žes mě zbavil Camerona. Bez tebe by se ze mě asi stala přesně stejná troska, jaká je teď z tebe. A právě proto tě odsud musím dostat. Dala jsem ti dost času na sebelítost, ale začaly prázdniny. Máme před sebou několik slunečních týdnů, než začne další školní rok, a ty je rozhodně nestrávíš v týhle posteli."

Přitáhnu si peřinu blíž k bradě. „Ale já odsud nechci, Addy," hlesnu. „Venku na mě nic nečeká."

„A co Flinn? Víš kolikrát už se mě na tebe přišel ptát? Tak často, až si máma začíná myslet, že s ním chodím," zasměje se.

Na nočním stolku mi začne vibrovat telefon. Addy se po něm natáhne a rázem jí poklesnou ramena. „To je Lily."

„Dneska už počtvrtý."

„Jak dlouho už ji ignoruješ?"

Zapátrám v hlavě. „Nevím, pár dní už to bude."

„Víš, že se jí nemůžeš vyhýbat napořád, viď?"

Vím, že má pravdu, a to mě ubíjí. Mám pocit, jako bych podepsal smlouvu s ďáblem.

„Nemusíš jí volat teď hned," ujistí mě a telefon vrátí zpátky na místo. „Co ale musíš udělat teď hned, je vstát z týhle zatuchlý postele, dát si sprchu a vyčistit si zuby, protože, kámo, už fakt dost smrdíš," řekne a zacpe si nos.

Uculím se. „Fajn, ty tyranko."

Addy se spokojeně zazubí a strhne ze mě peřinu. Svlékne z ní povlečení a hodí ho do kouta. „Tak šup šup, sprcha nepočká."

Když se po hodině vrátím zpátky do pokoje, skoro ho nepoznám. Prázdné obaly od jídla zmizely, smradlavé ponožky z podlahy taktéž. Postel je zbrusu nově povlečená, zmizel i bordel ze stolu a přeplněný odpadkový koš. „Tak co na to říkáš?"

„Páni, Addy, ty jsi kouzelnice."

„Stačilo jen trochu sava a hodně pytlů na odpadky," zazubí se.

„Nevím, co na to říct."

„Co třeba děkuju?"

Usměju se na ni. „Děkuju." Ona mi úsměv oplatí.

„Tak, pane, a teď ještě oblečení."

Shlédnu ke svým teplákům a tričku – fleku, co se na něm usadil, jsem si až doteď nevšiml. „Co je s ním?"

„Už zažilo lepší časy." Otevře skříň, několik vteřin v ní hledá, načež sundá z ramínka bílé tričko a hodí ho po mně. „Obleč si tohle a ještě najdu něco místo těch příšerných tepláků."

„A co je zase s teplákama? Na těch žádnej flek není!"

Odvrátí se od skříně a s povytaženým obočím si mě prohlédne. „Ale strávil jsi v nich celý dva týdny, což si myslím, že už tak akorát stačilo."

Přetáhnu si tričko přes hlavu, obléknu si to bílé a tepláky vyměním za černé džíny, co vyhrabala. „Takhle spokojená?"

Změří si mě zkoumavým pohledem. „Něco tomu chybí." Začne pátrat po pokoji, až najde mou černou kšiltovku. Rozzáří se, jako by to bylo přesně to, co potřebovala.

Předstoupí přede mě, vytáhne se na špičky a nasadí mi ji na hlavu. Následně o krok ustoupí a zatváří se spokojeně. „A to je, dámy a pánové, Benjamin Howard, kterýho znám."