Jen já a on

"Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?"
"Tmavě zelená, ale nosit bych ji neměla."
"Proč?"
"Protože je to barva Zmijozelu."
"Ale slušela by ti."
"Možná. Mám dokonce tmavě zelenou tapetu v pokoji."
"To i já. Máma mi ji tam dala, když jsem byl v prvním ročníku, ale přesto tu barvu mám rád."
"Taky?"
"Taky"
"Tak to ji mám ještě radši."
"I já, ale nosit ji můžeš, prosím, co záleží na Zmijozelu."
"Asi máš pravdu."

***

Všechno začalo tou smutnou událostí v pátém ročníku.

Na nádraží King's Cross jsem přiběhla pozdě, jako vždy. Jen co jsem skočila do vlaku, lokomotiva zahoukala a vlak se dal do pohybu.

Oddechla jsem si, že už nemusím spěchat, ale ten pocit mě opustil ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mám schůzi s prefekty. Já jsem totiž byla prefekt. Sice jsem se o tom dozvěděla o prázdninách, ale co na tom sešlo.

Rozběhla jsem se uličkou, abych se co nejrychleji dostala do našeho vagónu. S hledáním Marlene jsem se neobtěžovala, stejně sedí někde s Alicí a ostatními, tak je to jedno.

Najednou jsem do někoho narazila. Můj mozek si to uvědomil až když jsem byla na zemi.

"Dobrý?" zeptal se mě hlas nade mnou.
"Omlouvám se, měl jsem dávat pozor," dořekl a podal mi ruku. Podívala jsem se na toho, kdo ke mně mluvil. Regulus Black se povzbudivé usmál.

"Ne, to já se omlouvám, spěchala jsem na schůzi prefektů," odpověděla jsem a prohlížela si jeho odznak. Měl ten stejný.

"Já vím. Poslali mě tě najít, jestli jsi na to nezapomněla. A ještě ti přiletěla sova," řekl a podal mi nažloutlou obálku.

Společně jsme došli do našeho vagonu, omluvila jsem se primusům, sedla si na volné místo a začetla se do dopisu. Byl od Brumbála. Psal, že je něco s mým otcem. Hrozně jsem se lekla, poslední týden jsem strávila u své mudlovské kamarádky Patty, takže jsem nic nevěděla.

Strach musel být na mém obličeji vidět. A určitě ho viděl pár šedomodrých oči, jenž mě zaujatě sledoval.

Hned po hostině jsem šla do ředitelny za Brumbálem. Řekl mi, že můj táta je v nemocnici a dal mi na druhý den volno, abych za ním zajela.

Bylo to tak asi tři měsíce, než mi profesorka McGonagallová řekla, ať jdu za ředitelem. Měla jsem nepříjemný pocit, zatímco jsem běžela po chodbě.

Brumbál se to snažil nějak zaobalit, ale já už věděla, co řekne. Můj otec zemřel. Bylo mi patnáct a byla jsem sama.

Rozběhla jsem se pryč, pryč od Brumbála, pryč od všech starostí. Zastavila jsem se až na jedné opuštěné chodbě a dala se do pláče. To, co mi řekl Brumbál nebylo vůbec dobré, bylo to strašné. Cítila jsem se hrozně.

Najednou jsem zaslechla kroky. Ještě víc jsem se přimáčkla ke stěně a sedla si na zem. I přesto mě ale spatřil. Jak tam tak hloupě sedím a brečím.

Klekl si vedle mě a uchopil moji ruku, která jen bezmocně ležela na zemi. Nevytrhla jsem se mu.

Asi čekal, že začnu mluvit. A já začla. Nevím, proč zrovna někomu, kdo je ze Zmijozelu, zastánce lorda Voldemorta a z čistokrevné rodiny.

Mluvila jsem o tom, jak nás mamka, když jsem byla malá, opustila, jak se mě zřekla. Povídala jsem mu o mém dětství, o mém otci. Vlastně o všem. Když jsem se dostala k tomu nejhoršímu, už jsem brečela dvakrát víc než na začátku.

Jeho hebká ruka mě pohladila po hlavě, a já nevím proč, jsem mu v tu chvíli začala věřit ještě víc. Vklouzla jsem mu do náručí a jen jsem tiše vzlykala.

A tak jsme spolu zůstali. Smrt mého otce nás spojila, on mi pomohl a já mu pomáhala s jeho problémy. Svěřil se mi, jak s ním Sirius přestal mluvit. Zdrtilo ho to, přišel o bratra. Za pár týdnů odešel jak z domova, tak z Regulusova života.

Sliboval mi hvězdu. Vlastně dvě. Jednu pro nás a druhou pro přátele. Mně ale stačila jedna, on, můj Regulus.

Když jsem o tom, že s ním chodím, mluvila s Marlene, celkem se mi smála.

"Přijde ti jednou se znamením zla a co ty budeš dělat?" zeptala se mě s úšklebkem. Já jí nevěřila, ale nějaký čas potom jsem jí musela dát za pravdu.

Měl ho. Na zápěstí měl vytetované znamení zla.

"Proč? Proč jsi to udělal?" ptala jsem se ho. Pokoušel se mi to vysvětlit, ale já byla v tu chvíli až moc hluchá. Nechtěla jsem slyšet výmluvy. Rozešla jsem se s ním, v zápětí jsem ale litovala.

Odešel. Zmizel ze školy. Nikdo nevěděl, kde je. A já si to vyčítala.

Až jednou, bylo to na Vánoce, za mnou přišla Pattyina máma, že si se mnou někdo chce popovídat. Hned jsem ho poznala. Byl sice pohublý a bledý, i tak se na mě  ale smál od ucha k uchu.

"Už je mám. Ty hvězdy. Jednu pro nás, druhou pro přátele," řekl a podal mi malou krabičku, na které bylo napsáno Veselé Vánoce, černovlásko.

Byly to náušnice. Dvě malé hvězdičky, zlaté hvězdičky. Pozorně jsem si je přihlížela a potom se zaměřila na něj.

"Neboj, jsem čistý," ujistil mě, jako by mi četl myšlenky a ukázal zápěstí. Bylo vidět, že je spálené, pořezané a znetvořené.

Podal mi ještě tmavě zelenou šálu. Budu ji nosit nadosmrti, řekla jsem si, vždyť je to naše oblíbená barva a co sejde na Zmijozelu.

Objala jsem ho. Rukama jsem projížděla v jeho vlasech a přitom doufala, že ho nikdy neztratím.

Potom odešel a viděla jsem ho až za měsíc. Byl zamyšlený, zamlklý a roztržitý. Ptala jsem se ho, co se děje, ale nechtěl mi to říct za žádnou cenu. Prý má úkol, těžký.

"A vrátíš se?" ptala jsem se ho a hleděla mu do krásných bouřkových očí, plných nejistoty.

"Nevím," zněla odpověď.

Nevím

Už jsem ho nikdy neviděla. Ale stejně čekám. Na co? Že jednou zaklepe na dveře mého malého domku, řekne: "Tak co, ty moje copaté štěstí, jak ses celou tu dobu měla?", a sedne si na pohovku vedle mě.

Splní se mi někdy ten sen?

Teď stojím před Voldemortem. Už je to nějakou dobu, co Regulus zmizel. Je rok 1996.

Vím, že zemřu. Jsem s tím ale smířená. Jediné, co mne trápí je, co kdyby přeci jen někdy zaklepal a já, jeho Emmelina, bych mu neotevřela...

Zelená kletba byla vyslána a já ji nepřežiju. Možná se s ním potkám, možná spolu konečně budeme. Možná se potkáme na naší hvězdě. Budeme sami, jen jeden pro druhého.

Jen já a on.

Ahoj,
Tak tohle je opět krátká jednodílovka do soutěže od ElleMcDee .
Snad se Vám líbila, budu ráda za nějakou zpětnou vazbu.
+ otázka: Jak se jmenuje tenhle ship (jestli má tedy jméno...)?

19hundredand85