Slavná láska

Nemoc

Dneska jeeeee 20. dubna a já jako vždy společně se Sabi vstávám a jdeme spolu na přednášku. Je pouze 7:13, a proto jsme totálně ospalé a děláme si snídani.

"Sabiii, podej prosím ze skříně tousťáč" křičím na ni z kuchyně mezitím co krájím avokádo.

"běžím ti to podat lásko moje" se Sabi se společně zasmějeme, milujeme si říkat takovými přezdívkami.

"děkuji moc miláčku" řeknu s velkou ironií v hlase "jo a rovnou vyndej vajíčka dostala jsem na ně chuť"

S:"a jaká vajíčka to budou slečno? míchaná či na tvrdo nebo snad OKO?"

V:"jaké oko prosímtebe sabi, stačí míchaná já tady zatím udělám tousty a guacamole, nebo je libo ještě něco víc??"

S:"no možná bys mohla udělat čajíček, přeci jenom je stále celkem zima."

V:"božeeee sabiii já chci léto konečně už, víš jak nenávidím jarní zimu, je to totální utrpení"

S:"No jooo, ja vím že miluješ léto, ale tak zima je taky super, třeba ty tvoje oblíbené lyže a běžky" Sabi celkem nerada běžkuje a na lyže jezdí jen semnou a je to pro ni jen taková pohoda . Kdež to pro mě, hezky na černou a do itálie. Jsem dost sportovní člověk jako menší jsem dělala házenou deset let a gymnastiku sedm let, nakonec jsem skončila u atletiky na osmi kličku a vejšce, jenže můj krásný zdravotní stav mě o to připravil a já měla smolíka. Moje kolena nebyla schopná snést tu tíhu a proste to šlo do kýblu, teď hraju rekreačně tenis, občas si zapinkám s kamarády.

V:"NO jooo bože víš že to miluju, ale proste teď se to nedá. Akorát tak leje nebo je chladno."

S:"Neboj už to bude dobrý za chvíli."

Potom Sabča začala papat a já na ni koukala.

S:"Vikoušku myslím že tohle už jsme probraly ne ?" Podívala se na mě s napůl vražedným, ale soucítícím pohledem Sab.

V:" Jo, ale víš jak je to pro mě pořád těžké, někdy jsou prostě dobré dny a někdy špatné." Měla bych vám asi ještě o sobě prozradit takovou malou věc. No možná trochu větší mám totiž anorexii. Teď už to není tak vážné, ale všimla jsem si toho poprvé v patnácti letech takové normální příznaky, vždy jako mladší jsem byla hodně hubená a jak jsem začala stárnou a měnit se v ženu, nabírala jsem na váze. Ze začátku jsem byla šťastná, no postupem času jsem to začala nenávidět a začala jsem si hlídat co jím a jíst co nejmíň. To mi drželo chvíli, a pak jsem přestávala jíst. Skoro každý den jsem měla jen ovoce a nějakou zeleninu. Před babičkou to bylo lehké skrývat, takže jsem nepřestávala, ale pak moje hladovění přešlo do strašného přejídání a následně jsem se pokoušela to jídlo vyzvracet, ze začátku to nebylo lehké něco vyzvracet, a proto jsem si říkala že bych se měla vrátit k normálnímu jídlu, ale nebylo to vůbec lehké. Následné mé řešení bylo přestat to řešit a nějak si toho nevšímat a to se mi velmi dobře dařilo. V mých osmnácti letech jsem začala randit s borcem, kterému bylo 23 a on mi začal zasahovat do mého života. Například jsme byli s partou kamarádů venku a on začal dělat že spolu vlastně nejsme a říkal ať se na sebe třeba podívám, že jsem tlustá a žirafa, že bych měla přestat mluvit a radši se jít zabít, jelikož on byl moje nějaká první velká láska, tak jsem si to brala hodně k srdíčku a zase přestala jít, přestala se projevovat. V období okolo maturity to bylo nejhorší a po maturitě jsem byla převezena do psychiatrické léčebny. Už jsou to dva roky co jsem tam byla a nikdy bych se tam nevrátila, hodně se můj stav zlepšil i díky Ondrovi, ale hlavně díky mé Sabince.

S:"Dobrá tak to tedy uděláme takhle." Sabča vzala můj toast do ruky a já se divila co dělá. "No nečum moc, tak a za maminku"

V:"Neeee, prosimtě krmit mě nemusíš"

S:" No já si myslím že jo, nebo to tak aspoň vypadá. Tak šup za maminku". Já si teda kousla aby Sabča byla v klidu a nechala mě aspoň jeden den na pokoji."Nooo...  žádné takové, budeme tě krmit dál, tak šup za tatínka." Po pár neochotných kousnutích jsem si toast vzala do svých rukou  a začala papak. "Tak se mi líbí moje holčička."

V: "Drž pysk sabino!!!!"

S: "No co máš normálně žrát, jinak by se tohle nestalo." Se Sabi jsem v hlouby duše souhlasila, ale nechtěla si to přiznat. "A teď pospěš nebo nebudeme stíhat class my dear"při vyslovení této anglické fráze změnila hlas na úchylný hlas nějakého padesátníka, který vás obtěžuje ve vlaku či metru.

V: "hele jako já už jsem skoro hotová, to ty jsi tady ta co nestíhá."

S: " ty se o tomhle chceš ještě bavit, na koho se čeká každý den? kdo je každý den poslední a je vždy pozdě hotový?" 

V: "No tak to vůbec nemám šajnaaa, řekla bych že ty." Obě dvě ale víme že ta poslední jsem vždy já a to je u modelky dost nežádoucí být pozdě, musím být zásadně vždy na čas.

Po naší krásné snídani jsme strčily nádobí do myčky, udělaly si hygienu atd., no a vyrazily na přednášku.