Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 27.-Bylo, je a bude

[5. 9. 1849, Praha]

Pohled🇨🇿:

Ahoj! Dlouho jsme se neviděli, co myslíte? Jste tu zas? To je dobře, já taky. Říkáte si, proč jsme přeskočili 27 let? Povím vám to úplně jednoduše: nic zajímavýho se nestalo. Teda alespoň u mě ne. Joo, ty protesty, to bylo drsný. S rakouskou armádou jsme se servali jak psi a museli jsme přerušit Všeslovanský sjezd, ALE v Plzni bylo vynalezeno Plzeňské pivo, takže i nějaký dobrý zprávy mám! Jinak to je tak všechno, co se u mě dělo. Nebudu vám tady vyprávět o každé historické události, která se za těch 27 let ve světě odehrála, na to máte učebnici dějepisu. Ale řeknu vám třeba, že Řecko se osvobodil od Osmanské říše, Srbsko na Osmánské říši získal alespoň autonomii, Belgie taky získala nezávislost a v několika zemích Evropy proběhly revoluce, včetně našeho milovaného Uherska samozřejmě, ale ta byla potlačena (jako ta moje). Ve světě se toho stalo daleko víc, ale to by bylo na dlouho.
Zajímalo by vás, jak se mi tedy žije teď? No, Rakousko se moc nezměnila a ani její chování ke mně se nezměnilo. Uhersko se mnou od toho setkání ve Vídni nepromluvil ani slovo a teď je ještě po tom povstání víc nasr*nej na Rakousko než kdy před tím...Což se mu ani nedivím. Jinak v celku všechno dobrý. A Anička? Tu jsem už těch...27 let neviděl...Ale jsem si jistý, že se má dobře. Vždycky, když se jí narodilo dítě, poslala mi dopis. Má skvělého muže a čtyři zdravé děti, co víc si člověk může přát?
Do nového dne mě přivítaly žhavé sluneční paprsky pronikající přímo do mého okna. Otevřel jsem okno a do obličeje mi zavál příjemný vánek. Opřel jsem se o lokty a chvíli se kochal výhledem na své krásné město.
Po asi 10 minutách přemýšlení jsem se sebral a šel na snídani. Měl jsem už celkem hlad. Po snídani jsem šel do zahrad. Byl teprve začátek září, takže bylo ještě dostatečně teplo. Ne vedro, ale ani ne zima. Venku na čerstvém vzduchu jsem se teď cítil mnohem lépe, než kdekoliv jinde. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Věřte mi, že když několik dní v kuse sedíte doma zavření za psacím stolem, tak zahrada je pro vás ráj. Vydržel bych tu věčně.
Asi po půl hodince jsem se vrátil do hradu a zamířil do své pracovny. Musel jsem ještě dodělat nějakou práci.

[6. 9. 1849 (okolo 0:30 v noci), Vídeň]

Pohled🇦🇹:

Seděla jsem v křesle ve své ložnici a popíjela víno ze skenice. Nemohla jsem té noci spát. Pořád jsem se probouzela a vracely se ke mně ty samé, ne moc příjemné myšlenky.
Moje říše je v ohrožení. JÁ jsem v ohrožení. Evropa je na cimpr campr. Revoluce, vzpoury nebo povstání v každém druhém městě. Doufala jsem, že mě to tak nepostihne, ale bohužel, nevyhnula jsem se tomu. Uhersko a České království neváhali a popadli první příležitost, která se jim naskytla. A Uhersko...ten šel tentokrát až za hranu...Sice jsem revoluci potlačila, ale Uhersko teď snad ještě víc bude bojovat o svobodu než kdy dříve. A s Čechym to nebude jiný...Moc v týhle zemi už nejsem schopna udržet, ne na nějakou delší dobu. Pokud něco rychle neudělám, tak se celé císařství rozpadne. Dokážete si to představit? Že by to, co mi otec svěřil, jednu z NEJMOCNĚJŠÍCH říší Evropy a já bych ji nechala zaniknout? Že bych ji nechala pohřbít do prachu evropské půdy? Musím jednat...a hned...a tím myšleno okamžitě.
Zazvonila jsem na zvoneček a do pokoje přišla rozespalá služebná.
S: "Přejete si?"
Zeptala se ospale a zívla si. Prudce jsem se postavila a promluvila k ní:
🇦🇹: "Chci mluvit s Ottem von Schwarzenbergem. Hned!"
S: "M-Milost paní, je mi líto, ale pochybuji, že by Otto von-"
🇦🇹: "Řekla jsem HNED!!!"
Služebná mlčela a vyděšeně na mě civěla. Přišla jsem přímo před ní, div jsem ji nechytila za oděv.
🇦🇹: "Rozuměla jsi mi?! Řekla jsem hned!"
Zavrčela jsem. Služebná se vzpamatovala a konečně něco řekla:
Sl1: "J-jistě. Vteřinku."
Špitla ustrašeně a někam odběhla. Za asi 10 minut se vrátila a zašeptala:
S: "Následujte mě, prosím."
Vstala jsem a šla za tou služebnou. Šly jsme temnou chodbou a pak zabočily do leva. Tam byly ve zdi zasazené velké dveře. Služebná na ně zaťukala.
???: "Dále!"
Ozvalo se tlumeně ze vnitř. Služebná zabrala za kliku a otevřela dveře. Ocitla jsem se v nemalé kanceláři. Všude stály skříně, poličky a komody a v nich jedna vedle druhé namačkané na sebe různé knihy, zápisníky, šanony, spisy, papíry apod....V levém rohu stála pohovka, společenský skleněný stolek a křeslo. Na proti dveřím stál psací stůl a u něho zády ke mně seděla na židli temná postava. Ta najednou vstala a otočila se tváří v tvář ke mně. Otto von Schwarzenberg...Byl to poměrně vysoký muž středního věku se sešedlými do zadu sčesanými vlasy a hustými vousy. Měl na sobě společenský oblek a zrovna si pokuřoval z fajfky.
O.v. Schwarzenberg: "Vaše Výsosti..."
Pronesl vlídným hlasem a ukolonil se mi. Schwarzenberg pocházel až z Voděbradska, téměř z hranci Rakouské monarchie a Švýcarska. Měl po většinou takový vychytralý výraz a vždy se usmíval jen jedním koutkem úst. Potřebovala jsem nějakého soukromého komisaře, se kterým bych se mohla radit o problémech naší říše, jež nejsou úplně vhodné, aby se rozkřikávaly např. mezi ostatními zeměmi. A tak jsem si najala jeho.
🇦🇹: "Dobrý večer, pane von Schwarzenbergre. Neruším Vás náhodou?"
O.v. Schwarzenberg: "Ne, vůbec ne. Pro její císařskou Výsost mám prostor vždy."
Dodal s úsměvem. Úsměv jsem mu opětovala. Schwarzenberg mi pak gestem nabídl místo na pohovce. Sedla jsem si na ni a pohodlně se v ní uvelebila. Schwarzenberg si sedl na proti mně do křesla. Hodil si nohu přes nohu a spojil ruce.
O.v. Schwarzenberg: "Takže...s čím Vám mohu pomoci?"
🇦🇹: "Máme problém."
Vypadalo to ze mě tak rychle, že to i Otta zaskočilo. Zvedl obočí a překvapeně se na mě zadíval.
O.v. Schwarzenberg: "Opravdu? A jaký?"
🇦🇹: "Víte..."
Začala jsem váhavě.
🇦🇹: "Po těch povstáních v Čechách a zejména v Uhrách, jak se teď odehrály, se stabilita mé moci v této říši výrazně oslabila. Pokud nějak nezakročím a neudělám něco, co mojí neomezenou moc vrátí zpět do svých pevných kořenů, tak se celá tahle země rozpadne! A to by byla katastrofa. Tak Vás žádám...neznáte nějaký způsob, jak to všechno napravit?"
Schwarzenberg na mě chvíli jen zíral. Pak se opřel do křesla a zamyšleně si podrbal vousy na bradě.
O.v. Schwarzenberg: "Hmm..."
Zabručel po chvíli.
O.v. Schwarzenberg: "Těžký to jest úkol..."
I já jsem začala přemýšlet. Moc si nevím rady a Otto zjevně taky ne. Ach, už jsem doufala, že časy, kdy jsem tohle musela řešit již pominuly...
Vždycky jsem s tím měla potíže, ale až teď to nabralo takové obrátky. Vzpomněla jsem si na napoleonské války, kdy jsem měla úplně stejný problém. Řešila jsem to tehdy se Svatou říší římskou, mým nepřímým strýcem. Dal mi tenkrát jednu radu, jak to celé vyřešit. Ale...to nemůžu udělat...nebo?...Ne, nemůžu...nejde to. Ale...co když jiná cesta není? Obávám se, že stabilita mé moci už je tak moc na dranc, že není jiná možnost. A jestli nezakročím hned, tak pak už bude pozdě. Potom už to půjde jen z kopce...
O.v. Schwarzenberg: "No...Abych k Vám byl upřímný, nic mě nenapadá..."
🇦🇹: "Pane Schwarzenbergu, vy víte, kdo byl Svatá říše římská, že?"
O.v. Schwarzenberg: "Jistě, že vím. Dokonce jsem za něj již pár let byl na světě. Ale moc si z toho nepamatuji, protože jsem byl ještě malý kluk a nezajímal jsem se o to."
🇦🇹: "Výborně. Víte, Svatá říše římská byl můj strýc přes koleno. Když probíhaly napoleonské války, měla jsem úplně stejné potíže. Sice ne v takové míře, ale pořád jsem je měla. Svatá říše římská mi poradil jednu věc, která mi tehdy málem vyšla, ale...nevím jestli to chci opakovat."
O.v. Schwarzenberg: "Mohl bych ještě něco vymyslet, když budu mít víc času. Nechci Vás vystavovat něčemu, co by Vás mohlo zranit."
🇦🇹: "Obávám se, že není jiná možnost."
O.v. Schwarzenberg: "...Mluvte tedy..."
Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.
🇦🇹: "Vdát se. A utvořit tak dualistickou monarchii."
Nastalo ticho. Schwarzenberg na mě chvíli s údivem hleděl a pak promluvil:
O.v. Schwarzenberg: "To je velice zajímavý nápad. No...příjde mi to jako jedno z mála rozumných řešení."
🇦🇹: "Spíš jedno z nejrychlejších řešení. Musíme si pospíšit, nemáme moc času."
Ani jeden z nás opět chvíli nic neříkal.
O.v. Schwarzenberg: "A už máte rozmyšlené, s kým?"
🇦🇹: "No...pokud budu chtít upevňovat moc v MÉ říši, tak bych si zvolila někoho odstud. Navíc s dvěmi nejbližšími zeměmi jsem si to už tenkrát pokazila. Takže..."
O.v. Schwarzenberg: "Takže...?"
🇦🇹: "Takže si budu muset vybrat mezi Českým královstvím, Uherskem a Chorvatskem..."
O.v. Schwarzenberg: "Rovnou vyškrtněte Chorvatsko. To nebude fungovat."
Fajn...Takže už jen Čechy a Uhersko. Oba to hrozně pobouří, pokud utvořím dualistickou monarchii s tím druhým. Budu si muset vybrat podle toho, co mi kdo může provést. Ale na to taky nemám čas.
🇦🇹: "Dobrá...Tak tedy rozhodneme mezi Uherskem a Českým královstvím. Jaké jsou naše plány?"
Otto se lišácky pousmál, vstal a šel ke svému psacímu stolu. Zvědavě jsem natahovala krk a snažila se toho co nejvíc vidět. Otto otevřel jeden ze šuplíků a vytáhl z něj obálku. Vrátil se zpátky ke mně, opět se posadil do křesla a až pak mi obálku předal.
O.v. Schwarzenberg: "To se nám zrovna hodí! To dorazilo to dnes ráno."
Na obálce byla napsaná adresa odesílatele:
Petrohrad, Zimní palác
Ruské carství...
O.v. Schwarzenberg: "V Petrohradu se bude konat sjezd, pořádaný Ruským carstvím. Uhersko a České království by to pozvání měli dostat také. V Petrohradě se rozhodne, kdo bude s Vámi tvořit všemocné neporazitelné císařství..."
Rozlomila jsem voskovou pečeť a otevřela obálku. Vytáhla z něj ozdobný papír a začala číst. Opravdu...pozvánka na ples...V mém případě na schůzi. 25. 9. 1849. Za tři týdny budu muset rozhodnout o budoucnosti mé říše. Mám tři týdny na to, si to pořádně rozmyslet...
Podívala jsem se na Otta a trochu nejistě, ale odhodlaně prohlásila:
🇦🇹: "Za tři týdny, v Petrohradě."
O.v. Schwarzenberg: "...Již budeme znát odpověď..."
🇦🇹: "Přesně tak."
Postavila jsem se a Schwarzenberg se mnou.
🇦🇹: "Děkuji za Vaší pomoc, profesore Otto von Schwarzenbergu."
O.v. Schwarzenberg: "Neděkujte mi, sama jste na to přišla. Ale i tak jsem rád pomohl."
Pak mě vyprovodil ze dveří, rozloučili jsme se a klika od dveří jeho kanceláře zaklapla.

[4. 9. 1849 (v noci), Petrohrad]

Pohled🇷🇺:

Stál jsem u velkého okna v mé ložnici a shlížel na noční město. Měl jsem hlavu plnou myšlenek, které mi nedaly spát. Pořád jsem si lámal hlavu s Tureckem...Ne-li mou oblíbenou Osmánskou říší...Já se toho hajzla snad v životě nezbavím...Nebyl by jediný moment, kdyby jakkoliv nedělal potíže. A ne jenom mně. Ale co už, on byl takový vždycky...
Za tři týdny se tu sjede většina evropských států. Chci s nima probrat současnou situaci Turecka. I oni proti němu dlouhá léta válčili a nakonec alespoň z části zvítězili. A já také zvítězím. Jen mám strach z jedné věci. Že Osmán se pokusí využít příležitosti a půjde po mně. Navíc, když tu bude Řecko i Srbsko, bude ta pravděpodobnost ještě vyšší. Bulharsko sem bohužel nedostanu. Ten nezískal ještě ani autonomii a když posledně někam přijel, dal mu Osmán pořádně zabrat.
Turecko má teď ale snad ještě divočejší myšlenky, než měl předtím. Když jsme spolu válčili naposledy, připravil jsem ho o velkou část jeho území, včetně Řecka...Po tom, co jsem Turecko porazil ve válce jsem Řecko pomohl dotlačit k nezávislosti. A Osmán mi ti sakra nedaruje...
Uslyšel jsem zaklepání na dveře. Otočil jsem se k nim a zvolal:
🇷🇺: "Dále!"
Do ložnice vstoupila malá shrbená stařenka. Bílé vlasy měla zaplacené do drdolu a byla oděna do šatu služebné. Měla vrásčitý, ale přesto milý obličej a dvě malé modré oči.
S: "Vaše Výsosti..."
Pronesla sešlým hlasem a uklonila se mi.
S: "Vím, že bych Vám do takových věcí neměla co mluvit, ale už byste měl jít spát. Zítra Vás čeká náročný den."
V jejich očích jsem mohl viděl trochu strach. Mile jsem se na ni usmál a vlídným hlasem povídám:
🇷🇺: "Děkuji, madam, hned si půjdu lehnout."
S překvapením a zároveň radostí se na mě podívala.
S: "T-to ráda slyším!"
🇷🇺: "Přeji dobrou noc."
S: "Dobrou noc."
Služebná se pokrčila v kolenou, jako náznak poklony a už chtěla odejít. Já se dál zadíval přes okno na tmavý Petrohrad.
S: "Je vše v pořádku, Vaše Výsosti?"
Zeptala se mě z ničeho nic ta služebná.
🇷🇺: "C-co? N-ne, nic!"
S: "Jste si tím jistý?"
🇷🇺: "Naprosto. Jen jsem se...zamyslel."
S: "Poznám, když je s druhými něco v nepořádku..."
Podíval jsem se jí do očí. Pak jsem se ve zmatku posadil na postel a položil si hlavu do dlaní. Ta služebná ke mně přišla a zůstala stát.
S: "Jsem už stará dáma, Vaše Výsosti. Už jsem viděla i zažila lecos. Trápí Vás něco?"
🇷🇺: "Mám strach...z Osmanské říše."
S: "Z Osmánské říše? A proč?"
🇷🇺: "...Jde mi po krku. A já se ho nemůžu zbavit. A potom, co jsem ho naposledy porazil snad víc než kdy předtím."
Podíval jsem se na stařenku. Po tváři jí stékala slza...
🇷🇺: "Copak?"
S: "To nic..."
🇷🇺: "Pojďte, posaďte se."
Vyzval jsem ji a ona si sedla vedle mě na postel. Po chvíli mlčení začala vyprávět:
S: "Můj vnuk, Vasilij, bojoval v této válce proti Turkům. Celá rodina jsme se s ním, jeho bratrem Nikolajem a bratrancem Igorem přišli před odchodem na frontu rozloučit. Domů se ale vrátili už jen Nikolaj a Igor..."
Bolestí se mi stáhlo srdce.
🇷🇺: "Ach...T-to mě moc mrzí, j-já nechtěl...j nevěděl, že-"
S: "Ne, to není Vaše vina. To ONI ho ubodali, odtáhli a pak napíchli na kus dřeva, jako všechny ruské vojáky, které dostali."
Stařenka si utřela slzu.
S: "Igor a Nikolaj nám přesně popisovali, co viděli..."
I já se málem rozbrečel.
Byl jsem hrozně unavený. Oči se mi klížily a hlava už mi únavou padala do klína. Stařenka si toho všimla a postavila se.
S: "Už si běžte lehnout, jste vyčerpaný. Odpočiňte si trochu."
Řekla vlídným hlasem a už se otáčela k odchodu.
🇷🇺: "Počkejte!... Je mi to líto. Nechtěl jsem, aby se něco takového stalo."
Služebná se zastavila a nachvíli se podívala do země.
S: "Za nic se neomlouvejte, Vy za to nemůžete. Padl za svou vlast. Padl za Vás..."
Měl jsem slzy na krajíčku. Nevěděl jsem, co na to mám odpovědět.
S: "Спокойной ночи."
🇷🇺: "Спокойной ночи."
Popřáli jsme si navzájem a tím ukončili debatu. Stařenka odešla a já zůstal v místnosti opět sám.

"Спокойной ночи" znamená rusky "dobrou noc"