H R O M Y B L E S K Y // Frýhlička, MatFyz, ZOO, Vosper

2

Ve svém kabinetu, chráněna před hrozbami bolestivých slov a učitelů cizích jazyků, Ivanka klidně pila svůj nový černý hrnek černého čaje a četla si už po sedmdesáté páté Babičku. Rychle listovala mezi stránkami s občasnými pauzami na srkání čaje a chvílemi tiše recitovala části knihy, které už znala nazpaměť. V tu chvíli neměla žádnou práci; všechny písemné práce opravila předešlý den a první hodinu měla volnou, tak se rozhodla zabořit vrásčitý nos do své nejoblíbenější knihy. 

Zvonilo před sedmi minutami. To si Ivča několikrát ověřila na svých nově spravených hodinkách z roku 1298. Stále však času nevěřila. Podívala se na hodiny nad dveřmi kabinetu. Stejný údaj. Opravdu bylo 8:02, sedm minut po zvonění. Tak co se děje na čísle 9?

Ivanka pro jistotu ještě jednou zkontrolovala své středověké hodinky a když se čas na nich nezmě- o moment. Změnil. Už bylo 8:03. Když se čas na nich změnil, vymrštila se ze židle vražedným tempem a za půl vteřiny stála ve dveřích. Dokořán otevřených dveřích, smím-li dodat.

Bylo osm minut po zvonění. Osm minut, a přesto seděla 9.A v učebně bez dozoru. Ivance se zatajil dech a venku najednou začala silná bouřka. Za oknem dokonce udeřil blesk.

Hromy,

blesky,

metelice...

Po úderu blesku se celá třída naráz otočila ke dveřím. A tam stála. Ivana Frýzková, s brýlemi spadlými na špičku nosu a jejími dlouhými černými kudrnatými kadeři spletenými v půlmetrovém copu. Všichni najednou zmlkli. A bylo ticho.

,,Takže už jsme doufám v klidu,'' zahřměl Ivančin hlas.

Už nebyly blesky. Jen hromy.

,,Koho máte mít?'' zeptala se třídy.

,,Pana učitele Jehličku!''

Pana učitele Jehličku.

Jehličku.

Toho Radka Jehličku.

Ivance přeběhl mráz po zádech.

Kde je Radek Jehlička?

Snažila se nepanikařit. Snažila se zastavit to tornádo co když myšlenek. Ale špatně.

Co když se opravdu řízl o papír? Co když ho opravdu píchla včela? Co když jeho matka opravdu řekla bysme? Co když zakopl? Co když-

Ne. Tohle muselo přestat, a to okamžitě. Ivanka se rychle dostala do bojového módu a předstoupila před třídu.

,,Takže dokud pan učitel nepřijde, tak na vás dohlížím já.''

To vyvolalo ve třídě rozruch. Žáci začali se svými kamarády sdílet své reakce. Někde se slavilo a bouchalo šampaňské, jinde žáci otevírali kružítka připraveni vzít si život tady a teď. Ivana však třídu zasáhla ledovým průvanem a všechny okamžitě utišila. Nerada používala své Božské schopnosti, ale někdy se nedalo nic dělat.

,,Své subjektivní názory si můžete říct po pauze,'' přikázala Ivana třídě a posadila se za katedru. 

,,Co máte mít? Češtinu?'' zeptala se.

,,Tělocvik,'' odpověděli jednohlasně všichni žáci.

Ivance se na tváři zformoval zmatený výraz. ,,Tak co tady děláte?'' 

,,My máme mít poučení,'' sdělil jí student sedící v zadní lavici. Jeho vlasy chránily shora jeho velké čelo jako kšiltovka. Petrů...

Ivanka už se nadechla k odpovědi, když najednou...

...se rozletěly dveře a v nich stál udýchaný...

Radek Jehlička.

Z tmavých krátkých vlasů mu po jeho tváři stékaly lesknoucí se kapky vody. Byl promočený od hlavy až k patě bouří Ivaniny zlosti. Ale jeho tváře se tak nádherně leskly...

,,Dobrý den,'' pozdravil Radek zadýchaně svou třídu a Ivču, ,,já se moc omlouvám, že jdu tak pozdě,'' začal se omlouvat, ,,ale po cestě jsem píchl kolo a musel jsem volat odtah,'' dokončil Radek větu a ostře vydechl.

,,Tak hlavně že jsi tu, pane učiteli,'' pokusila se ho Ivanka trochu uklidnit, ,,jsi v pořádku?''

,,Ano, v pořádku, děkuji Ivano.''

,,No,'' Ivča se nadechla, opřela se starýma rukama o stůl a zvedla se ze židle, ,,tak já už ti to tu přenechám, že, Petrů?''

Jan Petrů shoval telefon do lavice a kývl.

,,Ano, ano, já moc děkuji, že jste mi to tu těch pár minut převzala, Ivano,'' poděkoval jí Radek. Oba učitelé si poté vyměnili místa; Radek zaujal pozici učitele na stupínku a Ivča se přesunula ke dveřím.

,,Takže nashledanou!'' rozloučila se hlasitě se všemi žáky a svým oblíbeným kolegou. Třída její rozloučení i se svým učitelem opětovala a Radek na ni s úsměvem jemně pokývl stále mokrou hlavou. 

Ivana raději rychle vykročila ze dveří, než si někdo v místnosti všiml, že jí na tváři vyrostl malý úsměv. Spěšným krokem zamířila zpět do kabinetu a snažila se své myšlenky přesměrovat z Radkova láskyplného úsměvu na Babičku a dost možná už studený hrnek čaje. Čím více se však snažila zapomenout, tím více na něj myslela. Najednou ucítila, jak se její vrásčité bledé tváře červenají. A vzdala to. Vzdala snahu myslet na cokoli jiného a poddala se vřelému pocitu z Radkova úsměvu. Najednou nechtěla myslet na nic jiného než na krásu svého mladšího-

Mladšího.

Okamžitě se vzpamatovala. Vždyť byl tak mladý. Myslet na něj s rudým obličejem nebylo správné. Oklepala se a otevřela Babičku ve snaze zapomenout. Ale nemohla. Ta bolest ji svírala u srdce. Žila na této planetě miliardy let. Dokonce si psala poznámky, když vznikala. Radek byl moc mladý. Vždyť tu nebyl ani sto let, snad ani polovinu. Tohle bylo špatně. Nemohlo se to stát.

Ucítila jemné šimrání na tváři. Nejprve zpanikařila a myslela si, že na ni sedla moucha. Zvedla tedy ruku k tváři a palcem z ní otřela údajnou mouchu, která ji přiletěla sníst ke svačině. Když se však podívala na svůj prst, neseděl na něm žádný krvelačný hmyz.

Byla to slza.

Opravdová mokrá lesklá slza.

Ivana ji okamžitě otřela do svého černého svetru. Nebrečela už několik milionů let. Nebude přece plýtvat své slzy na zakázané lásce.

Nebude přece plýtvat své slzy na zakázané lásce...

...plýtvat své slzy na... lásce...

...láska.

Takže tohle je láska?