pinky swear || d. o'brien

• prolog

Kdysi jeden moudrý člověk, jmenoval se David Tyson Gentry (to ale pro tenhle příběh důležité není), řekl: „Pravé přátelství je, kdy se ticho mezi dvěma lidmi stane příjemným." Cath Davisová si to tedy nemyslela, ale byly chvíle, kdy si chtěla dokazovat přátelství mezi ní a Dylanem právě tím tichem. Třeba teď:

„...jsou tu prázdniny, dva měsíce volna, kdy nemusíme nic dělat. Jen se válet..." Jeho monology (o dialozích se nedá mluvit, málokdy totiž pustil Cath ke slovu) začínaly vždy takhle nevinně. Plány na prázdniny, komplimenty... a pak se vždy zvrhly: „... a balit největší kočky. Mám na to novou taktiku."

Cath se nad tím ušklíbla: „A jakou? Spočítal sis odmocninu z počtu holek, se kterými si vážně něco měl a vynásobil to pí? Musím tě totiž zklamat, odmocnina z nuly je pořád nula a číslo násobené nulou je taky nula. To nevypadá moc nadějně."

„Sklapni, Cath," odpálkoval jí. „Ne, začal jsem cvičit."

„Což ti pomůže jak?" Snažila se z něj Cath vymámit tu jeho slavnou taktiku. Která mu, podle ní, stejně určitě nevyjde.

„Budu mít krásnou figuru do plavek..." snažil se jí Dylan poradit, i když si tím spíš podepsal ortel smrti.

Odpověď Cath rozesmála, až vyprskla ledovou kávu, kterou zrovna po kouskách upíjela. „Tedy Dylane, řekni mi ten vtip ještě jednou." Další smích.

Dylan se zatvářil dotčeně. Miloval Cath až za hrob, i když život by za ní nedal, jak s oblibou prohlašoval, ale její sarkasmus a vtípky ho nebavily. Hlavně když se týkaly jeho.

Zamračil se a vyhrnul si triko a zatnul svaly, aby jí ukázal ten pekáč buchet, který se mu tam velmi pomaloučku rýsoval. „Jen se podívej," pobídl ji a sám se kochal pohledem na své břicho. „Včera jsem začal."

„To ti musí každý závidět," řekla mu na to Cath, která jen stěží zadržovala smích. „Protože mít takové svaly po jednom dni cvičení... to se asi jen tak nikomu nepoštěstí."

„No vlastně sem cvičil tak hodinu," přiznával se pomalu Dylan, který netušil, že si z něj Cath dělá, jako vždy, srandu. „Jsem fakt dobrý." Pochválil se nakonec a pohladil si bříško.

To už Cath opravdu nevydržela. Vyprskla smíchy, až se za ní podívala většina lidí v kavárně. Omluvně se na ně usmála a naklonila se k Dylanovi tak aby to slyšel jen on: „Nemáš žádné svaly, vlastně si myslím, že jsi ztloustl."

„To odvoláš."

„A co když ne?" oponovala mu. „Uhraneš mě svýma neexistujícíma svalama?" A začala se znovu nekontrolovatelně smát.

„Hahaha, moc vtipné," mračil se na ní Dylan. „Vsaď se, že do konce prázdnin sbalím aspoň tak deset holek na svoje svaly."

Cath nad tím jen zakroutila hlavou, až jí vypadlo pár praménků z drdolu, který měla na temeni hlavy. „Já myslela, že tě tyhle sázky už přešly..."

„Tyhle?" Nechápal.

Ušklíbla se: „Ty, které nevyhraješ."

Povzdechl si, tohle směřovala směrem, který neměl rád. Cath se nadechovala totiž k tomu, aby vytahovala věci tak milion let staré. Vážně nechápal, jak si to může pamatovat.

„Třeba..." Už je to tady. „Pamatuješ, jak ses se mnou v druhé třídě vsadil, že vypiješ dva litry vody za deset minut?"

Tvář Dylana pomalu nabírala červený odstín, ale stejně se nedal: „Bylo mi sedm, nebo tak nějak, a navíc jsem si myslel, že když vypiju skleničku za míň než tak minutu, tak to bude stejně i když budu pít dva litry..." Na konci už jsem mumlal sám pro sebe, protože to nebyl ani argument, spíš tím ukazoval Cath, jak hloupý byl. A je.

„Ne, ty si to musel udělat, protože jsem řekla, že to neuděláš." Uvedla Cath vše na pravou míru. „Od chvíle, kdy jsme se potkali, musíš mít pravdu. Vážně nechápu, že ti ještě nedošlo, že jsem chytřejší..."

„Tak počkej, ty nemáš vždy pravdu," začal hned odporovat Dylan, aniž by si uvědomil, že tím potvrzuje, co právě jeho kamarádka řekla.

„Zase jsem měla pravdu, ty se prostě musíš hádat."

„To není fér," povzdechl si a kývl na číšnici, s tím že zaplatí. Ta se na něj usmála.

„Život není fér, zlato." Poslala mu vzdušnou pusu Cath a už se natahovala pro peněženku, aby zaplatila svoje kafe a dort, když ji Dylan zastavil: „Zaplatím to za tebe, pozval jsem tě přece."

Zaplatil číšnici a věnoval jí milý úsměv, díky kterému tak trochu doufal, že dostane její číslo. Číšnice se na něj ale ani nepodívala.

„Asi jsem jí dal malé dýško," polemizoval nad tím, když vycházeli. „Proč jinak by mi nedala číslo?"

Cath se nad tím jen usmívala, někdy měla ráda tu Dylanovu hloupost. Život se jí zdál vždy o něco lepší. „Možná si neměl platit za mě, působilo to, jako bychom byli spolu, zlato."

„Tak to nepůsobilo..." začal už ze zvyku odporovat Dylan, když dostal nový, snad úžasný, nápad. „Počkej, Cath, myslíš, že se mnou nikdo nikam nejde, protože jsi tam ty?"

Ta se nad tím jen zasmála a pro efekt pomalu zatleskala: „Ty jsi mi ale Sherlock. Jasně že si to každá myslí. Jsem nádherná a chováme se, jako bychom byli spolu."

Dylan si skousnul ret, než to pořádně domyslel: „Tak je to jasné. Nebudu s tebou trávit čas."

„To nebude tak lehké, protože ti mile ráda překazím všechny ty vztahy, které bys mohl mít."

„To má být výhružka?"

„Vyhrožuju ti snad?" Zasmála se nad tím Cath sladce. „Tohle je slib, který určitě dodržím."

„Malíčkový?"