Illusion /Yungi/ CZ

19

Je asi sedm hodin ráno. Na to, že Mingi spával klidně i do odpoledne, je teď pryč. Ale hádám, že se za chvíli vrátí. Co se ale změnilo je, že moje hlava vysloveně třeští. Musím přivírat oči, protože je tu na ráno až moc světla. Všechno kolem se točí a vidím rozmazaně...fakt super. Nikdy jsem nebyl náchylný k nemocem, tak proč teď?

A aby toho nebylo málo, bolí mě v krku a v podstatě úplně všechno. Pokud jsem právě chytil chřipku, tak už mě asi švihne.

"Oh, dobré ráno, ty už ne-" přišel do pokoje Mingi, zavřel dveře a když se na mě po druhé podíval, zasekl se v půlce věty. "..d-dobré ráno." řekl jsem potichu a i to mě bolelo. Upřímně mi připadlo, jako bych byl malé dítě, co se učí na novo mluvit. Jazyk se mi pletl a mě to dost frustrovalo.

"Yunho.." jeho výraz se změnil v ustaraný a přišel ke mě blíž. "Zůstáváš tu. Minimálně do konce týdne." řekne a já zavrtím hlavou. "n-ne-" přitiskl mi ukazováček na rty a já tak neměl jinou možnost, než zmlknout. "Neodmlouvej. Jsi nejspíš bělější než stěna v nemocnici, máš kruhy pod očima a máš popraskané rty. A to nemluvím o tom, že ti dělá problém mluvit. Takže zůstáváš tady." řekne a já jen poraženě kývnu hlavou.

Mingi si sedne vedle mě na postel, odhrne mi spocené vlasy z čela a přiloží mi ruku na čelo. Jeho výraz vůbec nevypadá nadšeně a já vím, že mě nejspíš čeká výprask, jako od mámy. Ale nic z toho se nestane. "Yuyu...ty úplně hoříš..." zastaví se a ruku přemístí z mého čela na mou ruku. Chvíli se na mě zadívá a potom pokračuje.

"Kolik ukazuji prstů?" zeptá se a zvedne do vzduchu svou druhou ruku. Dá mi zabrat zaostřit, ale můžu poznat, kolik jich drží ve vzduchu. "Tři.." odpovím a odkašlu si. Jen kývne hlavou a postaví se. "Udělám ti čaj, hned jsem zpátky." řekne a odejde z místnosti.

Pomalu jsem ze sebe shodil peřinu a posadil se. Opřel jsem se o stůl vedle postele a postavil se, abych mu šel aspoň pomoct. Jenže se mi zamotala hlava a já si musel znovu sednout, jinak bych sebou do pěti sekund hodil. Píská mi v uších a vidím jen černo. 

"Yunho! Proč jsi vstával? Jsi v pořádku?" přiběhl ke mně Mingi a já začal znovu vidět. "Chtěl jsem... ti.. pomoct.." dostal jsem ze sebe a pokusil se o úsměv. "Bože Yunho..ty jsi horší než dítě. Lehni si a zůstaň v posteli, dobře?" řekne a přikryje mě.

Na stůl položí šálek s čajem a dá mi zapít paralen. Poslušně ho spolknu a lehnu si zpátky. "Zkus ještě usnout, ano?" spíše mi to oznámí, než aby se ptal, ale já jen kývnu a naposledy se na něj usměju. "Miluju tě." řekne a pohladí mě po vlasech, když si sedne vedle mě.