Zamyslela jsem se nad tím vším, co se teď stalo. Jsem v rukou skoro cizího muže, na kterém jsem prakticky závislá. Ale zachránil mě a ať už udělá cokoliv, nikdy mu to nezapomenu. Začíná být moc ticho, něco řeknu. „Víš," začnu. „Ty o mně toho víš dost, ale já o tobě celkem nic." „Takže?" „No něco mi řekni." Zahleděl se na okouzlující východ slunce. „Nechci, abys o mně věděla ty špatný věci, ale lhát ti nebudu." Podívali jsme se na sebe. „Mám celkem strach, jak to s náma bude do budoucna. Byl jsem s jednou holkou, co jsem měl fakt rád. Zlomila mě. Teď je jedno jak nebo proč, jenom jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Skákal jsem z postele do postele, šukal kurvu za kurvou, lámal srdce za srdcem. A vlastně jsem to dělal až do teď." Na chvilku přestal. „Víš, zlomený srdce je jako cukrovka, můžeš si píchat inzulín, ale nikdy se toho nezbavíš." „T-to je silný. Promiň, nevím, co na to říct. Ale jak to souvisí s námi?" „V pohodě. Když jsem byl sám, měl jsem několik holek za týden. Spal jsem s někým několikrát denně a teď, když mám tebe, se už takhle léčit nemůžu." Tak až teď nevím, co na to říct. Bylo mi jasný, že nejsem první, ale že jich bylo tolik? Ale už je stejně pozdě na obavy, už jsem zamilovaná.
Slunce už sice dávno vyšlo celé, ale my si pořád máme o čem povídat. „Pamatuješ si ještě na ten den, kdy jsme se potkali?" zasmála jsem se. „Joo, chtěla jsi mě poslat do prdele." „Hele!" Začali jsme se smát, úsměv mi ale hned klesl. Vzpomněla jsem si, co se stalo předtím, než jsem odešla do baru. „Ol, stalo se něco?" „Ne, no jenom jsem si trochu zavzpomínala." Silně mě objal a to zahřálo víc, než jakákoliv slova. „Tak co, nechceš už jít?" „Tak jo," souhlasila jsem. „Aspoň dospím to ráno." Usmál se, proč se tak usmívá? „Nene, máme program." Tak asi spát nebudu. „Cože? Jakej?" „Překvapení." Jemně jsem ho bouchla do ramene, ale i kdyby to bylo silně, nic by to s ním neudělalo. „Tak jdem no, ať budu co nejdřív v posteli." „Tam se jen tak nedostaneš, ale stejně by jsi neusla." Mrkl na mě. Nikdy mě nepřestane překvapovat.
„Řekneš mi už kam jedeme?" Ignorujeme mě. Je mi jedno, že řídí, odpovědět mi může. „No tak, Caline." „Tak já ti řeknu první zastávku, jo?" „Toho bude víc?! To ses posral v kině, ne." Rozesmál se. „To jsem se co?" „No posral v kině." „Ty vole odkud to znáš?" zasmál se. „Když mi bylo čtrnáct, tak to řekl strejda na rodinný oslavě. Zalíbilo se mi to, tak jsem to začala používat. Je jasný, že to neznáš, je zdaleka." Vypadá, že se mu to líbí. „Zdaleka, jo?" „Hm, bydlí v Plzeňským kraji, blízko u hranic s Německem. Dřív jsem tam s mámou taky bydlela." „Aha." Je dost překvapený, asi si myslel, že jsem odtud. „No a kam teda jedeme?" „Jeden kámoš má tady kousek dům se zahradou a vířivkou. S jeho holkou pojede pryč, mám mu hlídat psa." „A on tam bude, až tam dorazíme?" „Jo, ale neboj, říkal jsem mu o tobě a rád tě pozná. Navíc hned jak přijedeme, oni budou odjíždět, jenom mi dá klíčky." „Ale nemám plavky," začala jsem hrotit první nepodstatný detail, co mě napadl. „Kdo řekl, že je budeš potřebovat?" zasmál se. „Ne, dělám si prdel, jedeme je koupit." Začínám se v tom jeho programu ztrácet. „Takže teď jedeme nakupovat?" Kývl. Tak jo.
Calin mi otevřel dveře a já vešla do butiku. Hned k nám přiběhla mladá prodavačka a zeptala se: „Máte nějaké přání?" Měla na sobě pěkné oblečení, nejspíš dost drahé. „Ano, hledáme nějaké dámské plavky," řekl Calin. Prodavačka ho kamsi odvedla, já se jen rozhlížela po obchodě. Nikdy jsem neviděla tak moc drahého oblečení na jednom místě. „Oli!" zavolal na mě Calin. Vzpamatovala jsem se a došla k němu. „Líbí se ti?" zeptal se a podal mi černé značkové bikiny. „Není to tedy nejnovější kolekce, ale myslím, že stojí za vyzkoušení," naléhala prodavačka a ukázala směrem ke kabinkám. Cítím se zmatená, nikdy jsem nebyla v tak luxusním obchodě, navíc v teplácích. Nevím, jak se chovat. Nevím, co mám dělat. „Vyzkouší to," zachrání mě Calin. „Kdyby něco, víte za kým jít." Calin kývl a já se na prodavačku usmála, abych nevypadala tak neslušně. Došli jsme ke kabinkám, kde čekala nějaká jiná prodavačka za jakýmsi pultem. Nemůže to být víc matoucí. Calin jí řekl, že máme jedny plavky a ona nás poslala do druhé kabinky.
Calin mi otevřel dveře od kabinky, myslela jsem, že počká až se převléknu, ale vešel hned za mnou a zamkl. Až v kabince jsem si lépe bikiny prohlédla. Spodní část kolem pasu spojoval zlatý řetízek, horní část byla obyčejně černá. Podívala jsem se na Calina, v tomhle obchodě se sice cítím nekomfortně, ale jeho společnost a skutečnost, že kabinku netvoří závěs a mezi dveřmi a podlahou není příliš velká mezera, mě uklidňuje. Calin stál za mnou a naproti bylo od země až po výšku kabinky velké zrcadlo. Vidí každý centimetr mě. Odhodlala jsem si sundat tričko a následně i podprsenku. On se choval normálně a přirozeně. V tomhle nenormálním a nepřirozeném prostředí. Pak jsem rychle sundala boty a svlékla i tepláky s kalhotkami. Objal mě zezadu a pohladil po břiše. Naše pohledy se střetly v zářivém zrcadle. Je to poprvé za dlouhou dobu, co se cítím tak výjimečně. S ním jsem výjimečná. Políbil mě na krk a podal spodní díl bikin. Oblékla jsem ho a až jsem na sobě měla i horní díl, připadala jsem si zvláštně. Je to dlouho, co jsem na sobe měla plavky. Calin, narozdíl ode mě, celý zářil. „Moc ti to sluší." Usmála jsem se. „I s jizvami?" „I s jizvami."
Vycházíme z kabinky a míříme směrem k pokladně. Ještě si trochu v rukou prohlížím podprsenku bikin a všimnu si cenovky. Hned jak cenu spatřím, zděsím se. Tolik za mě Calin nemůže zaplatit, zastavím ho. „Caline, viděl jsi cenu?" „Viděl," řekl a chtěl pokračovat v cestě. „Počkej, to nejde. Jsou moc drahé." „Líbí se ti?" „Jo." „Cítíš se v nich dobře?" „No jo, al-" „No tak není co řešit," přerušil mě. Netuším, jak ho přesvědčit, aby mi je nekupoval. Má to vůbec cenu? Kdykoliv mi přišlo něco drahé, stejně to koupil. Spolkla jsem tedy moje výmluvy, proč mi plavky nekupovat a šla dál za Calinem k pokladně. Tam už ale stála zase jiná z prodavaček a široce se usmívala. Calin jí podal bikiny. „Bude to takhle všechno?" zeptala se. Calin kývl hlavou a zaplatil tu přehnaně vysokou částku, co mu paní řekla. Už to není tak komfortní jako v té kabince. Zahltí mě obava z předsudků a raději chytnu Calinovu ruku a táhnu ho pryč z butiku, ať už tu nemusím strávit ani minutu.
No zdar čtenářiii, pardon moc se omlouvam ze to vychází takhle pozde ale tedka jsem mela dost tezke období trochu jsem si musela zvyknout ze zas chodim do skoly ale už dobryy 😇💫. Doufam ze jste si kapitolku užili dneska to není tak krátký (jenom jsem doufala ze když to bude trochu delsi odpustite mi můj hřích 🛐) no tak ja myslim ze staci můžete ofc zajabat vote nebo komentaar tak to je vse a ja se louciiiim me hvezdicky ⭐️🫶‼️
ČTEŠ
mohu vás pozvat na skleničku, madam?/ calin
Fanfiction„Právě v krvi a slzách jsem našla svoje štěstí." pohled olivie.
