Když jsme koukali na hvězdy

67. - BENJAMIN

„Life moves on and so should we."
- Spencer Johnson

V některých momentech si člověk říká, že je všechno ztracený. Že už neexistuje naděje, aby se to spravilo.

A v tuhle chvíli, kdy hledím na Lily a ředitele Jamese, zažívám přesně jeden z těhle momentů. Srdce mi spadne až do kalhot, když mi pokyne, abych se posadil vedle Lily.

„Pane řediteli, já..."

„Chtěl jsem se vám omluvit, Bene," povzdychne si ředitel James. Jeho postarší tvář mi přišla vždycky přátelská. Nikdy jsem Richarda Jamese, kterému na škole nikdo neřekl jinak než RJ, neviděl rozzuřeného. Nikdy na nikoho nezakřičel, vždycky se všechno snažil vyřešit s klidem. Ale proč se mi do háje omlouvá?

„Cože?"

„Když jste si se mnou sjednával schůzku, řekl jsem si, že to je skvělá příležitost pro omluvu. Vůbec nechápu, jak jsme chování pana Whita mohli tak dlouho přehlížet. Před pár dny jsem o tom mluvil s koučem a ten je z toho ještě rozhořčenější než já. Oba jsme Camerona považovali za slušného kluka, co se sice hůř učí, ale o to lepší výkony podává na ledě. Snažím se tuhle školu vést tak, aby studenti rozvíjeli svoje přirozené talenty. Jsem taky jenom člověk, takže chápu, že ne každý se učí bez problémů. Nikdy jsem nepatřil k těm, co by studentům zakazovali sport kvůli špatným studijním výsledkům, o to vřelejší vztahy jsem vždy s vámi studenty měl. Camerona jsem znal velmi dobře, nebo alespoň jsem si to myslel." Poprvé od chvíle, co jsem vešel do místnosti, se podívá na svou dceru. „Ale když mi Lily ukázala to video... měl jsem pocit, že puknu vzteky. Nehodlám na této škole tolerovat násilí, to je to jediné, co nikdy nepřejdu. A fakt, že zmlátil svého vlastního spoluhráče a pokusil se znásilnit svou přítelkyni, jak mi Lily taky prozradila, vypovídá o velmi narušené osobnosti."

„Co s ním teď bude?"

„Zařídil jsem mu sezení u jedné své známé psycholožky, která mi potvrdila, že má Cameron velice narušenou osobnost. Jeho rodiče ho poslali na psychiatrickou kliniku někde v Los Angeles, kde se o něj postarají. Chtěl jsem to osobně říct i slečně Jacobsové, ale Lily mě přesvědčila, že bych neměl. Budu vám tedy Bene vděčný, když byste jí vyřídil mé upřímné omluvy a taky jí vyřiďte, že doufám, že se dá brzo do pořádku."

„Jasně, vyřídím jí to."

V tom mu začne zvonit telefon. RJ se pro něj natáhne a svraští obočí, když si přečte, kdo mu volá. „Omluvte mě, prosím, tohle musím vyřídit." Zvedneme se s Lily ze židlí a vyjdeme z místnosti.

Jako první si všimnu, že Kayla nesedí na svém místě. Rozhlédnu se po chodbě a všimnu si, že si ji odchytil profesor Williams – náš profesor na kreslení.

„Divím se, že je tady tolik učitelů, když už jsou prázdniny."

„Někteří vedou i prázdninové kurzy," objasní mi Lily.

Shlédnu k ní a poprvé si ji pořádně prohlédnu. Vlasy má opět rozpuštěné, na sobě bílé tričko a černé džínové kraťasy. Krk a dekolt se jí třpytí – už v prváku tyhle třpytky v letních měsících používala. Je nalíčená, ale jenom jemně.

„Moc ti to sluší," řeknu upřímně.

„Můžeš se mě klidně zeptat, Bene."

„Proč jsi mu to neřekla?"

Posadí se na židli, na které předtím seděla Kayla. Já si sednu vedle ní. „Celou noc jsem přemýšlela nad tím, cos mi předevčírem řekl. Vlastně jsem od té doby nemyslela na nic jiného," přizná.

„Myslela jsem na to, jak jsi říkal, že by lidé neměli být sobečtí, když někoho milují."

„A na co jsi přišla?"

Vzhlédne ke mně a zamrká svýma dlouhýma řasama. „Miluju tě, Benjamine. Už od prváku jsem se nepodívala na jinýho kluka a celej ten rok, co jsem strávila s mámou v Pensacole, jsem se snažila těch citů zbavit, ale nešlo to."

„Takže to jsi ten rok dělala? Byla jsi u mámy na Floridě?"

Přikývne. „Poslední měsíc v prváku jsem cítila, že nejsem úplně v pohodě. To, co jsme mezi sebou měli, mi nestačilo, ale věděla jsem, že ty nic víc nechceš a tak jsem držela jazyk za zuby. Nechtěla jsem o tebe přijít, Bene." Krátce se odmlčí.

„Jenže jsem nebyla schopná myslet na nic jinýho. Ve škole mi to nešlo, nic mě nebavilo a myslela jsem jenom na tebe. Byla... a asi pořád jsem tebou tak trochu posedlá."

Její přiznání mě dostane.

„Táta mě poslal k psychologovi a ten mi doporučil, abych se od tebe distancovala. A já řvala a křičela a bránila se, ale táta mě i tak poslal na Floridu za mámou. Celé noci jsem tam probrečela. Máma mi zabavila telefon i počítač a já se ti neměla jak ozvat. První týdny jsem měla pocit, že to nepřežiju."

„A pak?"

Pousměje se. „Ráda bych řekla, že se to zlepšilo, ale nebylo to tak. Ale rychle jsem přišla na to, co říkat, aby si máma a ta cvokařka myslely, že jsem v pohodě. Že se uzdravuju. Dokonce jsem šla i párkrát na rande, abych to podpořila. A po tom roce máma konečně svolila, abych se vrátila zpátky sem, na Southdale."

Celá se rozzáří. „Obarvila jsem si vlasy, trošku přibrala a přestala se tolik malovat, abych se ti líbila. Před mámou jsem se to nadšení snažila krotit, a když jsem sem dorazila, pár dnů jsem se snažila tě nepotkat, aby si táta nemyslel, že jsem se vrátila jen kvůli tobě."

„Flinn mi řekl, že jsi mu napsala."

Přitaká. „Věděla jsem, že jste pořád nejlepší kámoši, takže to byla jediná cesta, jak něco zjistit. Jak se ti aspoň trochu přiblížit. A pak jsem tě konečně viděla v tý kavárně... bože, Benjamine, v ten moment jsem byla nejšťastnější, co jsem kdy v životě byla. Ale tys tam byl s ní." Kývne hlavou ke Kayle, která se pořád baví s profesorem.

„Zlomilo mi srdce, když jsi mi řekl, že jsi teď s ní. A tak jsem prostě přistoupila k tomu vydírání."

Její výraz vypovídá o tom, že jí bolí o tom mluvit. „Děkuju, žes mi to řekla, Lily."

„Zítra odjíždím zase na Floridu. Budu tam přes léto a máma mi zase domluvila ta sezení u psycholožce, tentokrát u jiný. Slíbila jsem jí a vlastně i sobě, že tentokrát už to zvládnu. Vezmu to léčení vážně a až se po létu vrátím zpátky do školy, začnu chodit na rande. Začnu se víc učit, možná začnu dělat nějakej sport nebo tak něco. Najdu si novej smysl života a už tě nechám na pokoji."

Proti své vůli se celý rozzářím. Ne proto, že se mi bude vyhýbat, ale že se opravdu pokusí uzdravit. „Buď na sebe hrdá, Lily. Zasloužíš si štěstí."

„Děkuju, Bene," pousměje se.

Rozpřáhnu paže a ona mě zdrženlivě obejme. Po vteřině se zase odtáhne, věnuje mi poslední úsměv a pak bez ohlédnutí začne sbíhat schody dolů.

Ahoj!

Jelikož hlasování proběhlo téměř jednohlasně - tady máte novou kapitolu!
Napište mi, jak se Vám líbí. Děkuju moc!
Romča