Prisoner ( CZ Doctor Who)

Část čtvrtá: Důvěra

Doctor a jeho společnice stoupali, nebo se spíš vlekli do schodů. Jak Doctor odhadoval a to pouze odhadoval, protože neměl hodinky, byli v dole asi patnáct hodin. Dívka vypadala unaveně, ale ne tak zničeně jako on. Pravděpodobně to bylo tím, že tu už pár let pobyla a zvykla si. Pán Času sebral poslední síly a promluvil.

"Kam jdeme teď?"

"Na jídlo."

Odpověděla prostě a ani se na něj podívala. Nemusela. Naprosto přesně věděla, jak se cítí a co si myslí. Vyšli až na povrch a zahnuli směrem k obrovské budově na konci tábora.

"Sněz všechno. Věř mi, jakkoli je to nechutné, potřebuješ to."

Poradila skoro šeptem když vcházeli dovnitř a stoupli si do fronty. Merci si vzala misku, lžíci a nechala si robokuchařkou kypnout šedou kaši. Páchla rybinou a její původ byl nejasný. Doctora napadlo, že je pravděpodobně z rybích kostí. I tak si ale sedl naproti své nové kamarádky. Zatímco ona se na svou porci ihned vrhla, on se nejdřív rozhlédl a pak se pousmál.

"Mám to."

"Máš co?"

Zvedla oči dívka a zahleděla se na něj. Doctor zvedl ruku a prstem ukázal na malou černou krabičku na zdi.

"Vidíš to? To je senzor, ale při troše zručnosti se z toho dá udělat rušička."

"Kterou použijeme na ten čip. Ty jsi génius."

Její slova ho potěšila. Už dlouho mu nikdo neřekl, že je chytrý. Clara byla  ten typ, který spíš nadává než chválí. I tak ji ale měl rád a bylo mu líto, že to takto skončilo. Jeho myšlenky se stočily zpět k Merci. Někoho takového ještě nepoznal. Byla milá, až příliš milá na takové místo.

"Jediný problém je v tom jak to vzít. Všude okolo jsou robolidi, kteří tu hlídají."

Merci sklopila zrak.

"Slib mi, že mě tu nenecháš."

"Cože?"

"Dokážu odvést jejich pozornost. Jen mi slib, že jestli se ti to podaří přemontovat, tak mě vezmeš s sebou."

"Nikdy jsem nikoho nikde nenechal."

Prohlásil a pak si v duchu poznanenal, že zápornější větu už nevymyslí.

"Co chceš dělat?"

"Vem to a schovej. Se mnou si nelámej hlavu, budu v pořádku."

Spíš ale přesvědčovala sebe než jeho. Doctor se však nenechal.

"Co máš v plánu?"

Merci vstala a naklonila se k němu.

"Četl jsi někdy Olivera Twista?"

Doctor zbledl, když mu došlo, co tím myslí.

"Nedělej to."

"Máš lepší nápad?"

Zakroutil hlavou a ona vzala misku a rázným krokem se vydala k nyní už volnému výdejnímu okénku.

"Já chci ještě."

Doctor pomalu přešel za ní a po oku sledoval tu krabičku. Robožena za pultem se otočila na Merci.

"Zopakuj!"

"Chci ještě!"

Všichni ostatní dozorci se stáhli ze svých pozic a i lidé sedící okolo se začali zajímat co se tam děje. To byla Doctorova chvíle. Vzal senzor a strčil ho do kapsy. Pak přešel za záda robolidí, aby viděl. Tou dobou už Merci schytala pěkných pár ran bičem. On, kterému se příčilo jakékoli násilí, jí chtěl pomoct, ale věděl, že by to přineslo víc problémů než užitku. I tak měl výčitky svědomí. On nikdy nechtěl, aby se za něj lidé obětovali, oni to dělali sami. Při každé ráně zatnul ruce v pěst. Za těch necelých šestnáct hodin mu přirostla k srdcím jako nikdo předtím. Když konečně přestali, první co udělal, bylo, že se k ní vrhl a přehodil přes její zkrvavená záda svoje sako. Ona zvedla hlavu a pokusila se o úsměv.

"Podařilo se?"

Doctor kývl a pomohl jí vstát.

"Měl jsem to být já."

Merci se zasmála.

"Nechci tě urazit, ale nejsem si jistá, jestli by to tvoje tělo zvládlo."

"Moje tělo by to dozajista zvládlo."

"To víš, úcta k starším."

Pravila a sykla, protože jí položil ruku na rameno aby ji lépe podepřel.

"Možná jsem starší, ale mám jistou genetickou výhodu."

"Víš co? Nejdůležitější je že to máš a že na tom můžeš pracovat."

"Dobře. Ale slib mi, že už to nikdy neuděláš."

"Tak to mě nemusíš dvakrát přemlouvat."