Don't Let Me Drown

Kapitola 2

Ella's P.O.V

"Ell? Odjíždíme." Slyším, jak na mě volá máma.

Zaklapnu knížku, kterou jsem zrovna četla, vstanu z postele a pomalu sejdu schody, pod kterými už rodiče netrpělivě přešlapují a čekají, aby se se mnou mohli rozloučit.

"Dávej na sebe pozor. A doufám, že až se vrátíme, dům nebude vypálený." Řekne táta, zatímco odchází ven k autu a já se na něj jen zašklebím.

***

Potom, co jsem se rozloučila i s mámou, dostala jsem kázání o tom, co smím a co nesmím, rodiče odjeli. Zase nějaký prodloužený víkend, kterým se zřejmě snaží dát dohromady manželství procházející krizí.

Posadím se zpátky na postel a vytáhnu mobil.

Nechceš dnes přijít? Napíšu Mattovi, čímž vlastně už teď porušuji jeden ze zákazů. Žádní kluci v domě, během nepřítomnosti mých rodičů. To je mi ale jedno.

Odpověď přijde skoro okamžitě.

Promiň, dnes to nejde. Přečtu si zklamaně. Škoda.

Matt a já... Řekla bych, že jsme o něco víc než kamarádi, ale o něco míň než pár. Ví to asi každý, včetně nás dvou. Jenže ani jeden z nás zatím neměl odvahu říct něco nahlas. Ale abych řekla pravdu, myslím, že takhle mi to vyhovuje. Nemusím se bát, že jeden z nás ve vztahu zklame a můžu si dělat co chci. Ani vlastně pořádně nevím, jestli ho mám doopravdy ráda. Prostě nás to k sobě jen tak nějak přitahuje.

Lehnu si a zase si vezmu knížku, kterou jsem předtím odložila. Myslela jsem, že páteční večer v domě bez rodičů využiju jinak něž ke čtení, ale co se dá dělat.

***

Z děje, do kterého jsem se tak moc začetla mě vytrhne hrom, který se rozezní tichem, které všude panuje. Bouřka. Vážně skvělý. Doufám, že vypadne elektrika. Protože přece není nic lepšího, než být večer sama v celém domě, za bouřky a bez proudu. Možná některé horory beru opravdu moc vážně, ale dost často se ve strašidelných filmech objevuje právě tahle zápletka, která končí bolestivou smrtí nebohé dívky.

Najednou mi něco přiletí do okna a já sebou trhnu. Pomalu se posadím a čekám co se bude dít dál.

Nic.

Zavrtím hlavou a chci si zase lehnout, ale ztuhnu v pohybu, když něco narazí do okna znovu.

Seberu zbytky své odvahy, postavím se a pomalu přejdu k oknu. Podívám se ven a nechám své oči bloudit tmou, ale nic nevidím. Teprve když oblohu prozáří další blesk, uvidím jak pod mým oknem stojí temná postava. Nic nedělá, jen tam stojí. Rozhodnu se, že chvíli budu radši neznámého pozorovat. Rozhodně mu nepůjdu otevřít a vrátit se jen tak do postele, když vím, že do mého okna hází nějaký šílenec kameny se mi taky nechce.

Chvíli jen oba stojíme a zdá se, že čekáme co ten druhý udělá. Pak se ale mraky na okamžik protrhají a já ve světle měsíce mohu vidět rozježené světle modré vlasy.

Co ten tu dělá?

Michael. Chodí se mnou do třídy, i když jsme se spolu nikdy nebavili. Je pořád jen se svou skupinkou přátel. Vím že tam patří ten blonďák Luke s piercingem ve rtu, kluk z vyššího ročníku, co pořád nosí šátky ve vlasech a Calum, který se mi dost dlouho líbil.

Odstoupím od okna, obléknu si teplou flanelovou košili, vyklouznu ze svého pokoje a sejdu po schodech dolů.

Otevřu dveře a ošiju se, když dovnitř foukne studený vzduch.

"Umm.. Ahoj." Řeknu nervózně.

"Čauko." Ušklíbne se a prostě vejde dovnitř.

"Co potřebuješ?" Zeptám se a založím si ruce na prsou. Nelíbí se mi, jak si tenhle kluk dělá co chce. Ani se pořádně neznáme a on se prostě sám pozve ke mně domů.

"Ty jsi Ella viď?" Ptá se a úplně ignoruje mou předchozí otázku.

"Jo." Přikývnu.

"Jsem Michael." Usměje se.

"Já vím." Zamumlám.

"Jasně že víš." Řekne arogantně, posadí se na gauč a nohy si vyloží na stůl. "Pojď sem." Poklepe rukou na volné místo vedle sebe.

Poslechnu ho a sednu si. Nepohodlně se zavrtím. Je divné sedět u mě doma, uprostřed noci s Michaelem. Sice spolu chodíme do školy, ale to není důvod, abych nebyla opatrná.

"Moji rodiče jsou nahoře." Vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet a on se zasměje.

"Bojíš se?" Zeptá se vážně.

"Co?!" Zahihňám se a zavrtím hlavou.

"Vím že tvoji rodiče tu nejsou," řekne a já vykulím oči. "Slyšel jsem, jak říkáš svojí kámošce, že tvoji rodiče odjíždějí pryč na víkend." Vysvětlí hned.

"Poslouchat cizí rozhovory je neslušné." Ušklíbnu se a Michael pokrčí rameny a zasměje se.

"No, každopádně, nepřišel jsem, abych ti ublížil." Řekne a jeho úsměv se rozšíří.