I'll always be there.

Vždycky.

Vzbudilo mě ostré světlo, paprsky slunce se probíjeli oknem a osvětlovali celý pokoj. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlídl jsem se po místnosti která vykazovala jasné znaky včerejší rušné zábavy. Michal měl narozeniny a tak jsme to samozřejmě museli náležitě oslavit, hlava mě však překvapivě nebolela tak moc jak jsem čekal a tak jsem se ještě chvíli převaloval na posteli, skontroloval jsem postel vedle sebe ve které spokojeně oddychoval Igor, očividně ponoření do hlubokého spánku. "Je roztomilý když spí" prolítlo mi hlavou a já jsem se tomu už ani nedivil. Poslední dobou mám podobných myšlenek víc než by se na pouhého kamaráda hodilo, avšak stále si nejsem jistí co přesně znamenají a hlavně, má to Igor stejně?

Rozhodl jsem se tím teď nezabývat a tak jsem po chvíli vylezl z postele a tichým krokem jsem se vydal do koupelny. Při pohledu do zrcadla mi napadlo, že momentálně vypadám hůř než se reálně cítím, pousmál jsem se. Ledová sprcha u mě rozhodně vyhrála rozhodnutí roku a následné vyčištění zubů mě zbavilo pochybné pachuti. Opustil jsem koupelnu a můj zrak okamžitě spočinul na probouzejícím muži. "Brý ráno" řekl jsem s mírně chraplavým hlasem. Téměř neslyšitelné "Čau" mi bylo odpovědí, a tak jsem ho nechal ať se probere a ja jsem si zatím lehl spátky do postele a bezvýznamně jsem koukal na obrazovku mobilu.

Po pár minutách se Igor vrátil z ještě vlhkými vlasy, očividně už taky o dosť více spokojený a sedl si do křesla v rohu hotelového pokoje. Skontroloval jsem kalendář v telefonu a jak příjemným zjištěním mi bylo že nejbližší představení máme až zítra a tak dneska můžeme klidně zůstat celý den na pokoji. V tu chvíli mi přišla zpráva od Michala že slovy že šli i s Richardem něco řešit a vrátí se až večer. Popravdě jsem se divil že byli po včerejšku schopní vůbec stát jelikož toho rozhodně vypili nejvíc ale odepsal jsem jen jednoduché "dobře" a zase jsem se začetl do náhodného článku s né moc zajímavým obsahem.

Spoza mobilu jsem jedným očkem sledoval mého přítele jak jen sedí opřený v křesle a kouká někam před sebe. Po chvíli však změnil polohu, naklonil se do předu a lokty se opřel o kolena. Podíval se na pravo od sebe na kytaru opřenou o stěnu, zůstala tam ještě po včerejšku. Vzal jí do ruky a skontroloval zda li je naladěná. Po té se chvíli zamyslel a podíval na mě. V ten moment jsem telefon už dávno odložil někam vedle sebe a zádama opřený o stěnu jsem zaujatě čekal co se bude dít. "Nebude ti vadiť když..." mírně pozvedl kytaru a já jsem jen bez přerušení očního kontaktu pokýval hlavou. Igor se jemně usmál a sklopil zrak spátky k nástroju na jeho klíně. Začal vybrnkávat známou melodii a já jsem z něj nemohl odtrhnout zrak. Miloval jsem když hraje, miloval jsem když spívá, miloval jsem... Myšlenkový pochod jsem zastavil dřív než by to už nebylo možné a pokračoval jsem v zírání na svého kolegu který si mojí pozornosti určitě všímal, nedával to však najevo.

"U stánků, na levnou krásu..." začal zpívat tím nádherným hlasem který dával najevo jen zřídka. Zavřel jsem oči a jen jsem vnímal príjemný zvuk strun a hluboký ale jemný hlas. Píseň se chýlila ke konci a já jsem se rozhodl. Bylo mi to už jedno, všechno mi bylo jedno. Moje tělo následovalo moje myšlenky a jakoby automaticky jsem si stoupl a pomalým krokem jsem se vydal směrem k do hudby ponořenému muži. Zastavil jsem až těsne před ním a on jen zvedl oči a zadíval se těma jeho hnědými hloubkami do těch mích, přičemž nepřestával hrát a zpívat. "Ztracená víra hrozny z vinic neposbírá..." zazněl poslední verš a on pomalu opřel kytaru na stejné místo z jakého ji vzal.

Vrátil se do původní polohy a znovu se mi zadíval do očí. Dlouho jsme jen v tichosti na sebe koukali, oči přece jen dokážou někdy vyjádřit víc než slova. Po chvíli jsem se odhodlal a mírně se ohnul abych vzal jeho ruce do těch mích a vytáhl jej za ně do stoje. Stáli jsme proti sobě, ruka v ruce když v tom se ten věčně nesmělí introvert rozhoupal a sám inicioval objetí. Ruce mi omotal kolem pasu, hlava na hrudi a já jsem mu objetí vrátil, ruce na záda a jemně jsem po nich přejížděl. Tvář jsem zabořil do jeho vlasů a hluboce jsem vdychoval vůni stále mírně vlhkých pramínků. Igi se tváří trochu otřel o mé triko a stiskl mě ještě pevněji. Mírne jsem nás pohupoval že strany na stranu a pořád hladil jeho záda. Srdce mi proskočilo když z něj zlomeným hlasem vyšlo "Bojím se..." přestal jsem se hýbat a čekal jsem jak bude pokračovat "...nechci tě stratiť..." Nikdy bych neřekl, že se mu hlavou honí zrovna takové myšlenky ale nezáleželo na tom. Jediná důležitá věc byla ujistit ho, že nic takového se nestane. "Jsem tady..."  zašeptal jsem, jeho obličej jsem vzal do dlaní a zadíval jsem se mu do očí, které se právě leskli mnohem víc než obvykle "...a vždycky budu. Je ti to jasný Igi?" doplnil jsem rázně. Čelem jsem se opřel o to jeho a privřel jsem oči. On udělal to samé přičemž ze mě nepouštěl paže. Jakoby se bál, že kdyby mě pustil tak by mě už nikdy nevidel. Palcem jsem mu přejížděl po neoholeném strništi ve snaze upokojit ho.

"Vždycky".