Dramione - 5 let po válce (Draco Malfoy, Hermiona Grangerová)

A day with Draco Malfoy

Přesně jak jsem slíbila, tak tady máte. Enjoy~ 

Již to byly dva týdny od poněkud rozpačitě zakončené návštěvy divadla. Bylo krásné, slunečné, podzimní odpoledne a Hermiona seděla v zahradě s teď již odkvetlými květinami, kterou jí tenkrát Draco ukázal, a četla román jedné mudlovské autorky. Byla do děje natolik zabraná, že si ani nevšimla přicházející postavy. „Hermiono?" optal se nakonec příchozí a lehce pobaveně sledoval šok měnící se opět v klid ženy před sebou. Když chvíli nic neříkal, podezíravě si jej prohlédla. „Draco?" oplatila mu nakonec stejnou kartou s úsměvem.

„Eh – promiň, nějak jsem se zamyslel. Každopádně. Chtěl jsem se zeptat, neboť je to už nějakou dobu, co jsme spolu nějak víc mluvili. Pořád jsem byl teď pryč kvůli práci a tak – tak jestli by ti nevadilo mne zítra doprovázet? Mohli bychom si zajít na oběd a pak se třeba projít, či se podívat po obchodech, později odpoledne sice musím jít ještě na ministerstvo něco zařídit... ale říkal jsem si, že bychom to mohli brát jako takovou náplast za naši poslední procházku... a taky bych se ti tím chtěl omluvit za mé tehdejší nevhodné chování." Dokončil svůj jakýsi monolog, na němž bylo znát, že si jej připravil dopředu. Hnědovlasá žena nad tím příliš přemýšlet nemusela, byla rozhodnutá od okamžiku kdy svůj nápad vyslovil. „Půjdu ráda." Dracovi spadl neviditelný kámen ze srdce. Ač se to nezdálo, byl tolik nervózní. Bál se, že kvůli tomu, o co se předtím pokusil, s ním už nikam nebude chtít jít. A že tím tak ztratí jedinou blízkou osobu, na které mu za tak krátkou dobu, začalo tolik záležet. Usmál se. Slíbil jí, že ji zítra opět vyzvedne u jejího pokoje, a protože si potřeboval ještě něco zařídit nechal tu krásnou slečnu opět propadnout do děje románu. Ne že by to tak ale skutečně bylo. Ano, Hermiona se sice opět vrátila ke čtení, ale už se do děje nedokázala tolik zabrat. Její myšlenky měli tendenci zalétat k nadcházejícím událostem, a také k tomu, co si asi obleče, aby tím udělala na Draca dojem.

Když večer v tichosti trávila s Luciusem v jeho kanceláři, znovu procházela různé nabídky práce. Tak zoufale se snažila najít něco, co by mohla dělat i ona, tedy žena bez magie v kouzelnickém světě.

Lucius by lhal, kdyby řekl, že si toho nevšiml. Na Hermioně bylo posledních pár dnu vidět, že pokaždé když si vzala aktuální vydání Denního Věštce, nenápadně se snažila co nejrychleji nalistovat rubriku s nabídkami práce. Bylo mu jí docela líto. Už je to dlouho co reálně myslel na někoho jiného než na sebe. Ale jak říkal, Azkaban ho změnil, měl tam dost času přemýšlet a uvědomit si, kolik špatných rozhodnutí za tak krátkou dobu udělal, ale také si dobře uvědomoval, že potrestaný byl zcela právem... narozdíl od ženy kousek od něj. Věděl, že ona si nikdy nic takového nezasloužila, a přece se jí stalo tolik hrozných věcí tak rychle po sobě. Život si člověk nevybírá, ale tohle mu prostě přišlo, že je už moc. Přemýšlel tedy, jak jí pomoc, nechat ji žít na jeho panství a nechat si ji tak bezpečně v určité blízkosti kvůli poutu, bylo to nejmenší. To, že ale bude Hermiona tak zoufale toužit po nějaké práci, ho lehce zaskočilo, ale vlastně ani nepřekvapilo. Stále byla tou pracovitou dívkou, o které, ačkoli nepříliš hezky, hovořil Draco jako malý chlapec. Přemýšlel jak jí pomoc, věděl totiž, kolik nabídek práce se může tak týkat těch, co neovládají magii.

Přece jen ho ale něco napadlo. Vždyť by mohla pracovat pro rodinu Malfoy, jistě by se hodila ruka navíc, která by se starala především o papírování týkajícího se obchodování a majetku.

Už plánoval, že jakmile nastane příležitost, pohovoří o tom s Dracem. Upřímně doufal, že by jí ta nabídka mohla potěšit. ...A snad i vykouzlit lehký úsměv na té krásné tváři, neboť už to bylo nějakou dobu, co se upřímně usmála.