Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 30.-Na Rusi

[11. 9. 1849, Konstantinopol]

Pohled🇹🇷:

Seděl jsem v kočáře před palácem Topkapi. Vše již bylo připraveno a já měl dát pokyn k odjezdu. Naproti mně seděla Yasemin. Mlčky se dívala na své ruce, které měla položené v klíně a nevydala ani hlásku. Nevypadala dvakrát nadšeně. Byla bledá, nevím jestli strachy, a skoro nemrkala.
Vyklonil jsem se z okýnka zařval na kočího:
🇹🇷: "Odjezd!"
Kočí prásknul bičem a rozjeli jsme se vpřed.
Hned první den jsme dorazili až do městečka Burgas v Bulharsku. Tady jsme přespali a hned brzo ráno jeli dál. Bylo nám jasné že toho, koho hledáme, nenajdeme na území Osmánské říše, a tak jsme se neobtěžovali nějakým zdržováním na hledání někoho takového. Ten den jsme skončili v Bukurešti a dva dny na to jsme přejeli ruské hranice a dojeli až do Kyjeva.
Tady už jsme se pokoušeli najít někoho, koho hledáme. Město to bylo docela obyčejné. Lidé zde chodili oblečení tak, jak se na měšťáka sluší. Nebude těžké mezi nimi rozeznat šlechtice. Jezdili jsme stejnými ulicemi sem a tam už asi 10 krát a já pořád doufal, že někoho najdeme. Když už tohle marné pátrání trvalo příliš dlouho, poručil jsem kočímu, aby zastavil a sám jsem vystoupil z vozu. Budu se muset někoho nenápadně zeptat. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Přes ulici jsem zahlédl stát nějakého muže okolo 40 let. Stál na kamenných schodech před hospodou a pokuřoval doutník. Natáhl jsem si kapucu co nejvíc do obličeje a přeběhl silnici. Přišel jsem k němu a pozdravil:
🇹🇷: "Dobrý den, vážený pane! Doufám, že Vás nijak neruším."
???: "Ale vůbec ne! Můžu Vám nějak pomoci?"
Zeptal se vesele chlapík nevědomky o tom, kdo vlastně jsem.
🇹🇷: "Vy víte o tom plesu v Petrohradě?"
???: "Jistěže! Polovina říše o tom mluví. Moji přátelé z Petrohradu mi každou chvílí posílají dopisy a píšou, jak se celé město horlivě připravuje na hosty z celé Evropy."
🇹🇷: "A znáte někoho, kdo je na ten ples pozván? Nebo tudy alespoň projel?"
???: "Bohužel, milý pane, ani s jedním nemám zkušenost. Všichni, co pochází z těchto krajů a byli pozváni už se pravděpodobně vydali na cestu. Vy tam snad jedete, že chcete někoho takového najít?"
🇹🇷: "Ne to ne. Jen jsem chtěl vědět, jak to vypadá uvnitř Zimního paláce. Když už nemám šanci se tam dostat, tak alespoň chci. aby mi to někdo vylíčil."
???: "Ach tak."
🇹🇷: "Každopádně, i tak děkuji za pomoc. Nashledanou."
???: "Bůh Vás chraň, milý pane! A šťastnou cestu!"
Rozloučili jsme se a já přešel na druhou stranu ulice zpátky ke svému kočáru.
Y: "Tak jak?"
Zeptala se mě zvědavě Yasemin.
🇹🇷: "Nic. Tady asi štěstí nenajdeme."
K: "S takovou ho budeme hledat ještě hodně dlouho."
Zabručel mrzutě kočí, kterého už tahle dlouhá cesta do nikam začínala nudit.
Bleskl jsem po něm očima a zamračil jsem se.
🇹🇷: "Abych tě nedal pověsit, ty drzoune."
Zavrčel jsem. Kočí až leknutím poskočil a celý, strachy bledý, se napřímil. Nastoupil jsem si zpátky do kočáru a rozjeli jsme se dál.

[Další den]

Nakonec jsme přespali ještě v Kyjevě a vyjeli až další den ráno. Dnes chceme dojet do města Smolensk a pak dál pokračovat do Petrohradu. Po cestě jsem měl vlastně celou dobu hlavu vystrčenou z okénka a koukal se po nějakém jiném kočáře, který by jel naším směrem.
Po nějaké době jsme vjeli do hustého lesa. Cesta byla celá rozviklaná a z našeho kočáru trochu odpadávaly šrouby. Slyšel jsem, jak kočí v kuse nadává a proklíná všechno, co na světě je. Yasemin pořád jen tiše seděla a ani nedutala.
Najednou jsem mezi stromy něco zahlédl...Vedle nás vedla ještě jedna cesta a po ní jel taky kočár! A krásně vyzdobený...Teď se nemůžu zmýlit.
🇹🇷: "Stát!"
Poručil jsem a kočí poslušně zastavil.
Y: "Co se děje?"
Zeptala se Yasemin a nechápavě se na mě podívala. Já se jí upřímně zahleděl do očí a spokojeně se usmál.
🇹🇷: "Jdeme."
Yasemin to pořád nechápala, ale nic na to neřekla a šla. Vzal jsem s sebou ještě tři muže ze své ochranky. Proběhli jsme kusem lesa a schovali se ve křoví. Cizí vůz právě zastavil a chvíli jen stál. Sice nevíme proč, ale náramně se nám to hodí!
Zvedl jsem za sebou pravou ruku a byl připravený dát znamení.
🇹🇷: "3, 2, 1...Teď!"
Zašeptal jsem a já s mými třemi ochránci jsme se s šavlemi vrhli na kočár.