Road Sweet Road 2023

Pondělí 25.9.2023 - Skutečně šťastná

I dnes mě zima probudila ještě před budíkem - v 8:25. Dala jsem si tedy sprchu, umyla jsem si vlasy před posledním úsekem cesty a do 10:12 jsem si balila věci. V posteli jsem ještě shlédla epizodu Futuramy a v 10:53 jsem opustila své ubytování.

Co se mi na Mnichovském metru opravdu líbí, jsou eskalátory. Fungují v obou směrech, jen se musí počkat, až na nich nikdo nebude. Kéž by to tak fungovalo i v Praze.
Mezitím mi spolužačka Yana přeložila text na jízdence, kterou jsem si včera zakoupila a zjistila jsem, že za stejnou cenu (necelých 8 euro) se zde prodává 24 hodinová a celodenní jízdenka. Rozdíl je v tom, že ta má skončila v 6:00 ráno, přestože jsem si ji kupovala v 7 večer. Koupila jsem si tedy novou a popojela jsem zastávku k Lidlu. Konečně jsem si mohla koupit pečivo (donuty a preclík), kávu, smoothie a snack do autobusu.

Tramvají jsem dojela k Bayerische Staatskanzlei, ovšem navštívila mě tam stará známá - deprese. Dolehlo na mě, že zítra mě čeká úplně poslední koncert a poté se musím vrátit do reality; do školního prostředí, mezi lidi, kteří se mnou od začátku školního roku skoro nemluví, mezi kamarády, kteří se mi poslední dobou vůbec neozývají a znovu se stanu tou osobou, kterou nenávidím. Kéž bych mohla jet ještě někam.
A pak se stalo něco, co by stará Markéta nikdy neudělala a ta současná k tomu měla velkou motivaci. Na Discordu se mě Max ptal, jestli dorazím i do Utrechtu v Nizozemí (psala jsem, jak je toto město jedním z mých oblíbených v Evropě) a já odpověděla, že musím domů. Pak mi došlo, že nemusím nic. Nedovedu ten pocit popsat. Uvědomila jsem si, že mám nejlepší příležitost k tomu udělat něco spontánního. Ihned jsem vyhledala nejbližší lavičku, zrušila jsem svoji jízdenku z Kolína nad Rýnem do Prahy a místo toho jsem si koupila novou - do Utrechtu, spolu s listem na další koncert. Hledat Airbnb nemělo moc smysl, když se autobusové nádraží nachází přímo u venue, proto jsem si zpáteční autobus objednala ještě na ten den, po koncertě. Hlásilo mi to jeden přestup, v Paříži, domů přijedu večer.
S novým enthusiasmem jsem zavolala Bakulíkům a svěřila se jim se svými plány. Na ně jediné se v poslední době mohu spolehnout.

Nákup lístků i hovor proběhly v Hofgarten, poté jsem se přesunula k Englischer Garten. Moc daleko jsem nedošla. Začátek parku mě oslnil natolik, že jsem hned tam na trávě odhodila zavazadla, nechala vedle sebe sušit ručník z ranní sprchy a psala jsem dlouhé kapitoly do deníků. Pak mě napadla ještě jedna blbost, kterou jsem ihned musela zrealizovat - ten přestup v Paříži. Ze všech těch flixbusů, kterými jsem doposud jela, ani jeden nepřijel včas a riskovat stres ve státě, který jsem neměla v itineráři, se mi nechtělo. Proto jsem opět zrušila své rezervace a přebookovala je na nový termín. Tudíž v Paříži strávím celý den.
Ano, Paříž je číslo jedna na mém seznamu Evropských měst, které mě nelákají, jenže tahle příležitost se přímo nabízela. 2023 se tak oficiálně stává nejdobrodružnějším rokem v mém životě, protože po Irsku a Portugalsku, Rakousku a Německu navštívím ještě Nizozemsko a Francii.

V anglických zahradách bylo nádherné. Lidé se koupali v potoce, opalovali se, kolem létalo ptactvo. Má temná duše k sobě přilákala krkavce a krmila jsem je preclíkem. Jeden mladý krkavec dokonce oklovával můj, již suchý, ručník, protože nevěděl, co to je.

Také jsem si vyhrnula jeansy ke kolenům a opět jsem si stoupla do studené vody. Když jsem tam tak stála a pozorovala krkavce a šťastné lidi kolem sebe, sluníčko svítilo a mé nohy držely rovnováhu v proudu té čisté vody, byla jsem šťastná. Skutečně šťastná, možná poprvé v životě takhle moc. A nebylo to jen nadšení z dalšího koncertu. Věděla jsem, že jsem schopna překonat pomyslné psychické zábrany a omezení. Že zvládnu dělat věci bez přemýšlení a několikaměsíčního plánování. Jako když jsem se vrátila z Portugalska a nebyla jsem z návratu smutná, protože jsem věděla, že můžu vyrazit na cesty kdykoliv. A teď se to opravdu dělo.

Z místa jsem se zvedla až v 16:45, abych prozkoumala park trochu hlouběji. Kolem altánu jsem došla k místu, kde lidé surfovali na řece (jeden z nich dokonce na jedné noze). Pak jsem se vrátila ke svému potoku, tentokrát z druhé strany, a sledovala jsem slunce, dokud mi v 18:20 nezmizelo za stromy.

To, že je Mnichov maličký, jsem zjistila, když jsem prošla kolem kavárny a opět jsem se ocitla na Odeonsplatz (při plánování cesty jsem si myslela, že Englischer Garten jsou od centra daleko). Na Marienplatz jsem nastoupila na metro, ovšem místo linky U jsem musela na linku S, což byl teda boj. Vůbec jsem nemohla najít správný směr. Až v čelíčkový čas 19:19 jsem konečně odjela na ZOB (v polovině úseku jsem raději přestoupila na tramvaj). Tam jsem to chvíli obcházela, než jsem našla cestu na autobusové nástupiště. Ještě jsem si rychle vběhla do Lidlu, kde mě prodavačka sjela, že vyndávám drobné moc dlouho a že už je po zavíračce (4 minuty).
Na nádraží jsem snědla košíček physalis, protože ovoce jsem neměla od odjezdu z Prahy, a čekala jsem na autobus.
Ten přijel dostatečně brzy (21:05) aby cestující mohli nastoupit a vyjet včas. Bohužel ani tady nebyly zásuvky. Slečna/paní, která seděla přes uličku, je také hledala. Zároveň se mě zeptala, jestli sedí ve správném autobusu do Kolína nad Rýnem. Ujistila jsem ji, že kdyby ne, nepustí ji na palubu (doufám). Pár minut před odjezdem nastoupila skupinka Španělů, kteří si nahlas pouštěli videa z mobilu, zvedali se tak, že se chytli sedadla před sebou a vytáhli se na nohy a ty jejich pronikavé hlasy tomu také nepomáhaly. Se slečnou jsme se na sebe soucitně podívaly.

Autobus vyjel v 21:20. Sedadlo vedle mě bylo prázdné, tudíž jsem se mohla stočit do klubíčka a podřimovat, aniž bych si hnula se zády. Volnou dvousedačku za mnou zabral kolem desáté jeden ze Španělů, což pro mě byla poslední kapka. Po asi čtvrtém kopnutí do sedačky jsem se zvedla a anglicky jsem ho poprosila, jestli by to mohli ztišit. Arogantně mi odpověděl, že nemluví anglicky (anglicky, ne že nerozumí, ale nemluví), jeho přátelé se zasmáli. Svůj požadavek jsem mu tedy zopakovala - tentokrát španělsky a už ne tak vlídně, což dle výrazu nečekali a poté konečně zmlkli.

Dnešní noc vidím nadějně.