Když jsme koukali na hvězdy

69. - KAYLA

„Heaven is a place on earth with you."
- Lana del Rey

Po dalších třicet minut hrací doby se skóre nezmění. Obě s Addy nervózně poklepáváme nohama, rveme se za vlasy a nadáváme, když někdo z našich propásne jasnou šanci.

Kdyby mi před rokem někdo řekl, že mi na hokeji bude takhle silně bušit srdce, vysměju se mu. Je zvláštní, jak se díky jednomu člověku všechno změní.

„Kurva fix!" vykřikne Addy, když Flinn ukradne soupeři puk, vstřelí ho přímo na bránu, ale za záda brankáře v bílém se nedostane. V ten okamžik ho jeden z bílých ostře mrští proti mantinelu a rozhodčí ho odsoudí ke dvou minutám za hrubost na trestnou lavici. Fanoušci bučí, protože takhle ostrý zásah nebyl absolutně potřeba.

Obdivuju každého z nich, že mají tu odvahu vstoupit na led a hrát jeden z nejnebezpečnějších sportů, co existuje. Dokonce jsem si před pár týdny četla staré články o hokejistech, které hra stála život.

„Ale lásko, těch případů je tak málo, že je s přehledem spočítáš na prstech jedný ruky," uklidňoval mě Benjamin, který mě pobaveně pozoroval, jak mu ukazuju fotky obětí. „To, že jezdíš autem, je daleko nebezpečnější než když si já párkrát týdně stoupnu na led."

Vím, že měl pravdu, ale i tak sebou při každém drsnějším zákroku trhnu.

S nástupem přesilovkové formace, jíž je Benjamin součástí, hala na Southdalské univerzitě utichne. Všichni netrpělivě čekáme, jak si hráči povedou.

Hodiny ukazují osm minut a dvacet dva sekund do konce zápasu, když rozhodčí mezi Flinna a hráče v bílém vhodí puk. Vhazování vyhraje soupeř. „Sakra, Flinne," zamumlá si Addy pod vousy tak tiše, že ji sotva slyším.

Lewis, naše brankářské eso, zaujímá v bráně univerzální postoj a vypadá při tom relativně klidně. Alespoň do té míry, jak se dá poznat přes masku. Je jedním z těch hráčů, se kterým jsem si neskutečně sedla. Benjamin mě mu představil na jednom z večírků, na které jsem jako jeho přítelkyně musela jít.

Ukázal se jako muž pevného charakteru, co nemá místo mozku hokejku. Právě naopak – ukázalo se, že miluje divadlo. Když už byl lehce v náladě, mezi čtyřma očima mi přiznal, že chodí každou neděli večer do divadla se svou mámou. Podal to jako něco, za co by se měl stydět, ale mě to ukázalo, že to, jak jsem před pár měsíci smýšlela o hokejistech, byla jedna velká chyba.

Jsou to sice muži, co by pro ten sport položili život a co své přitažlivosti a vlivu využívají pro to, aby získali pozornost holek, ale co je na tom vlastně tak špatnýho? Nejsou jako Cameron, neberou si to, co chtějí, násilím. Jsou čestní a hodní a když se s nimi jednou spřátelíte, můžete se na ně spolehnout.

Právě Lewis je zachráncem posledních třiceti vteřin přesilovky, když levou lapačkou zabrání puku, aby zaplul do levé šibenice. Hala mu tleská, když se záběr přehrává znovu na obrazovce nad kluzištěm.

Přesilovka skončí stejně rychle, jako začala. A opět z ní nevytěží ani jeden z týmů. Upřímně jsem to trošku čekala, protože naše mužstvo na přesilovky není nejlepší. Ben vždycky říká, že je vděčnej, když se soupeři nepovede ukořistit puk a vstřelit ho za brankářova záda právě v přesilovce. Neskórovat v přesilovce je totiž jedna věc, ale nechat si v ní dát gól je potupa.

Soupeř, jenž předtím atakoval Flinna, se vrátí na led v plné síle. Formace se prostřídají.

Během posledních dvou minut už jde cítit, jak většina fanoušků ztrácí naději. Týmy jsou vyrovnané, to se odráží jak ve skóre, tak i přímo na ledu – souboje jsou vyrovnané, šancí je stejně na obou stranách, brankáři se oba zdají být nepřekonatelní, až je to místy frustrující.

„Trestné střílení!" křikne vedle mě Addy a vytrhne mě z myšlenek, ve kterých jsem na moment uvízla. Hned po ní následuje několik dalších lidí, křičících to samé.

Vzhlédnu k obrazovce, na které se zrovna přehrává opakovaný záběr Benjamina, jak uloupil puk při přihrávce protihráče na modré čáře, jak s ním rychlostí blesku míří proti brankáři v bílém dresu, ale jak se ke střele nedostane, protože mu protihráč vysekne hokejku.

Halou se ozývá bučení, hluk a nadávání, protože tohle už byl ze soupeřovi strany opravdu projev zoufalství. Nedat za celých 58 minut ani jeden gól musí být frustrující, to si umím představit i jako nehokejista.

Rozhodčí ihned po zákroku na Bena před obličejem překříží paže, což je znamení právě trestného střílení. Od Bena vím, že trestné střílení je vlastně nájezd hráče na brankáře a že ho nemusí jet ten, na koho byl zákrok proveden.

Hráči se obklopí kolem trenéra, který k nim něco promluví, načež se všichni usadí na střídačku a jako jediný na ledě zůstane Benjamin.

„Já fakt nesnáším nájezdy, Kaylo," odfrkl si před dvěma týdny, když se vrátil z tréninku, na kterém prakticky netrénovali nic jiného. „Dneska jsem proměnil každej třetí a to fakt ztěžka. Nesnáším je, fakt je nesnáším."

Ta vzpomínka mi vyvstane na paměti naprosto nečekaně. „On neumí nájezdy."

Addy se ke mně otočí. „Cože?"

„Říkal mi to. Říkal, že mu nejdou. Že je to jeho slabá stránka."

Addy zmateně zamrká. „To určitě jenom přeháněl, jinak by ho trenér přece nevybral."

Několikrát přikývnu hlavou, abych se uklidnila. Upřeně ho pozoruju, jak pozoruje brankáře, za jehož záda se musí za pár vteřin trefit. Těsně před tím zvedne hlavu a vyhledá mě mezi fanoušky. Abych ho podpořila, zvednu ruce nad hlavu a spojím prsty do tvaru srdce. Všimnu si, jak jemně kývne hlavou, aby mi dal najevo, že o mojí podpoře ví.

Rozhodčí pískne a Ben se rozjede vstříc bráně.