Noční můra se stala skutečností, ujel mi autobus do Francie.
Pořád nemohu uvěřit tomu, že se to skutečně stalo a že se tak nestalo již dříve (příležitosti by k tomu byly). Autobusová zastávka byla úplně jinde, než ta, ze které jsem přijela (to jsem si myslela, ve skutečnosti to mělo jednodušší vysvětlení - jak jsem v Utrechtu nebyla poprvé, ulice se mi slily dohromady a já je od sebe nerozpoznala, kór když byla noc). Ještě se mě ptala slečna, která jela domů z práce na kole, jestli nepotřebuji pomoci a pomáhala mi se zorientovat. Je pravda, že říkala něco o zastávce za rohem, ovšem já byla přesvědčivější a obě jsme usoudily, že jsem se nacházela na správném místě. Nakonec jsem v čase odjezdu přece jen popošla o kousek dál, ale to už jsem jen viděla, jak se autobus otáčí na křižovatce. Zoufale jsem za ním běžela a mávala na řidiče (ne že by mě v té tmě viděl), cítila jsem krev v krku (ne doslova, ale přesně tak to při kašlání chutnalo), ale ve finále jsem nemohla ani brečet - byl pryč. A já stále v Utrechtu.
Na paniku nebyl čas, možná to byl právě adrenalin, co mě drželo při smyslech. Vrátila jsem se zpět na nádraží a nejprve jsem se pokoušela nahlásit na stránkách, že mi autobus ujel, jenže dle jejich informací že jsem do autobusu nastoupila, tudíž jsem na refundaci neměla nárok. Nepřekvapilo mě to, ale naděje umírá poslední. Poté jsem zkoumala jakékoliv možné cesty domů (autobusy, vlaky do Amsterdamu, cokoliv). Na Paříž jsem se tedy vykašlala, beztak to bylo určitě znamení, a zarezervovala jsem si nový spoj, - v 9:30 ráno, s přestupem v Gent (v životě jsem o tom městě neslyšela a nevím, kde to je). Do Prahy bych měla dorazit v 6:55 v pátek ráno. Strach z toho, že nestihnu ani tento spoj, mi nedal spát, doslova. Sedla jsem si na stejné místo, na kterém jsem seděla před sprintem na ten posraný flixbus, a snažila jsem se nesložit se. Chtěla jsem křičet, ale nikdo by mě neslyšel. Byla jsem na to sama. Na povrchu jsem možná vypadala otupěle a bez emocí, ovšem byl to jen převlečený strach (obrovský strach). Tohle byla má první zkouška toho, co jsem schopna zvládnout. Snažila jsem se nevšímat si lidí kolem sebe a nehledat v nich potenciální hrozby (v ruce jsem svírala vystřelovací kudlu, která by mě spíš do potíží dostala, než aby mi z nich pomohla, ale alespoň jsem něco mohla svírat fyzicky). Zmeškaný autobus do Paříže mi byl připomínán na každém rohu, ať už to byl cizinec, který se mě francouzsky ptal, zda-li mu rozumím (načež jsem vystrašeně řekla ne a on odešel), nebo story Adamovy sestry Tristin, která zrovna do Paříže letěla. Mimo francouzského cizince jsem potenciální hrozbu viděla i v muži na skateboardu, homosexuálnímu páru, muži s lahví v ruce a dvou opilých ženách, které si zalezly do fotokoutku. Oslovil mě také uklízeč, který si mě údajně všiml již při mém včerejším čekání a ptal se, proč zde sedím tak dlouho. Skoro se slzami v očích jsem mu řekla, že mi ujel autobus a musím zde přespat. Načež mi popřál dobrou noc (což jsem brala skoro jako výsměch), čímž mě přenesl do beznaděje.
Ve 2 hodiny ráno kolem mě prošli 4 policajti (tři muži, jedna žena) a ptali se, jestli jsem v pořádku. S prázdným výrazem jsem kývla, protože jsem neměla náladu na to se přetvařovat. Ujišťovali se, zda-li jsem si tím jistá a ptali se mě, proč tam sedím. Nejvíce jsem se bála toho, že mě odtamtud vyhodí a já budu muset čekat venku, kde bych se bála o své věci (krosnu bych asi zavřela do trezoru, ale ten zbytek bych sotva uhlídala, pokud bych neměla v plánu celou noc chodit po městě). Vysvětlila jsem jim tedy situaci, že někde musím počkat do devíti ráno, načež se mě zeptali, jestli nechci raději na lavičku, abych se mohla prospat (v Nizozemsku je turnikety uzavřeno všechno, tedy i nádraží; na zemi jsem seděla proto, že všechny lavičky i obchody byly právě v této ohraničené zóně). Když jsem jim připomněla, že nemám lístek a nedostanu se ven, řekl mi jeden z nich, že mě ráno pustí a abych si sedla k nástupišti 5 (přímo před policejní zázemí). Nabídli mi i kávu nebo čaj, což jsem odmítla. Byla jsem vděčná za to, že mi pomohli a nenechali se odbít. Díky tomu, že o mně věděli a celou noc někdo z ochranky/policie pendloval po nádraží, jsem se cítila v bezpečí.
Od půl třetí do pěti se mi podařilo usnout, byť přerušovaně. Klepala se zimou (oblečení jsem sice u sebe měla, ale záchody se nachází mimo lavičkovou zónu, ze které jsem se bez jízdenky či karty ochranky nedostala a nechtěla jsem nikoho obtěžovat a nahánět). Nakonec jsem to vzdala a oblékla na sebe všechny vrstvy, které jsem měla k dispozici. Během noci jsem poslouchala turisty čekající na vlak, jak se pokouší hrát na klavír jednoduché melodie, přišel mě oslovit i žebrák a zažila jsem policii v akci, když v 6 ráno na sklo kavárny přitiskli muže (nepostřehla jsem proč) a odvedli ho na záchytku.
V 7:00 jsem šla oslovit pracovníka, který mě pustil dovnitř, aby mě zase pustil ven. Ihned jsem si odskočila a vydala se hledat správnou zastávku. Tam jsem dorazila v 7:26, byla fakt za rohem, což mě nasralo, protože kdyby ty autobusy jezdily včas a nějaký čas by počkali (jako všechny ty autobusy v Německu), při posledním panickém pokusu bych to stihla.O svém problému jsem napsala akorát na Discord, potřebovala jsem na dálku podporu a povedlo se jim mě uklidnit.
V 9:30, kdy měl autobus přijet, jsem stále čekala na zastávce, vynervovaná k smrti. Naštěstí měl jen zpoždění, a tak jsem v 9:44 seděla v autobusu, který původně mířil do Paříže, ale já jela do Belgie, nakonec. Ihned, co jsem si sedla, jsem vytuhla, protože jsem mohla.
Ve 12:47 autobus zastavil na parkovišti v Gent. Na přestup jsem měla přibližně 2 hodiny, ale ze zastávky mě nikdo nedostane. První, co jsem začala zkoumat, bylo místo mého odjezdu, naštěstí se shodovalo s místem, kde jsem byla nyní. 3 minuty od parkoviště se nacházelo Aldi, kam jsem si zašla pro pití, pečivo a čokoládu na lepší časy. S obědem jsem se posadila na krosnu na parkoviště, než kolem mě prošly dvě tlusté krysy, tak jsem se raději přesunula k holubům (okřídleným krysám).
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V 14:50 přijel autobus směr Praha Florenc a já poprvé od svého odjezdu vedla českou konverzaci (s pracovníkem flixbusu). Jakmile jsem usedla na místo u okénka, rozbrečela jsem se. Byly to sladké i slané slzy z toho všeho, co se za poslední dva týdny dělo. Věděla jsem, že spolehlivě dorazím domů, ovšem znamenalo to, že se vracím do reality, teď již oficiálně. Čeká mě spousta projektů, praní, povinností, konverzací s lidmi, ale hlavně postel.Na mobilu jsem si pustila film, kterému jsem se dlouho vyhýbala - Mary a Max. Příběh byl dobrý a místy fakt vtipný, jen ta animace mě děsí doteď, podruhé se na to asi nepodívám. Po filmu jsem si dopřála krátký spánek, než v 20:00 v Cáchách nastoupila skupinka Romů. Já jsem z naší rodiny ten poslední, kdo by se schyloval k rasismu, ovšem tihle vzbudili všechny přítomné, vyhazovali je ze sedadel na jiná místa, protože chtěli sedět u sebe, s sebou si na palubu táhli obrovské igelitky oblečení (jako když se sešijí dvě Ikea tašky), které odkládali na sedadla vedle cizích lidí, a nahlas telefonovali přes videohovor. Přes noc občas zaplakalo jejich dítě, ale to mi nevadilo, za to nikdo nemohl.
Mé tělo ovšem bylo tak unaveno, že jsem toho naspala více, než za poslední dva dny.
