Theo a Brook

Kapitola druhá

Před dvěmi měsíci

    Theo seděl v autě, s hlavou opřenou o studené okénko, které ho tlačilo do spánku a pozoroval míhající se krajinu. Měl tak možnost spatřit všechny obchody, krámky a restauraci v ulici. Většina z nich vypadala udržovaně, některé byly dokonce nové. Po chodníku šly davy lidí. Theo mohl vidět jak jsou oblečení, jestli jdou pomalu nebo rázně, jak staří jsou a jaký výraz na obličeji mají. To všechno dokázal postřehnout, jelikož se auto jeho rodičů plazilo šnečí rychlostí kvůli koloně, ve které uvízli.

Otočil hlavou na druhou stranu a vyskytl se mu pohled na vnitřek jejich auta, který byl jak nejvíc možno zaplněn. Na sedadle řidiče seděla jeho máma, která si pro sebe mumlala poznámky o špatné dopravě. Vlasy měla stažené v drdolu, aby jí nepřekážely ve výhledu na silnici a v držáku na pití jí postupně chladla káva v kelímku. Vedle ní, na sedadle spolujezdce seděl Theův táta, který jí nyní sloužil jako nacigátor. V mobilu měl otevřenou mapu, kterou teď nebylo ani nutné použít, když stáli v koloně. Přední deska auta byla už docela zaprášená, obecně, kdyby tu teď nebylo tolik nábytku, který stěhovali na Theovu kolej, šel by vidět nepořádek, který tu čekal, až ho někdo uklidí. Auto naposledy uklízeli před třemi měsíci a podle toho to taky vypadalo.

Theo si srovnal batoh položený na sobě, jelikož ze něho pomalu začal sjíždět na podlahu auta. Na sedadlech vedle něho už neseděl další člověk, nýbrž jedna velká kartonová krabice a jedna menší plastová, ještě s dalšími věcmi, které se už nevešly do kufru. Theo divil, že se jim ho podařilo zavřít, vzhledem k tomu nemalému množství nábytku, oblečení a jeho osobních věcí.

Auto se opět rozjelo a s tím se spustil i proud Theových myšlenek. Už za několik minut měl přijet ke svému ubytovacímu zařízení a přestěhovat se od rodičů na další čtyři roky. Grantsnute byla vysoká škola zaměřená na fyziku s matematikou, a když už se na ní dostal, hodlal taky studovat se vším všudy, včetně bydlení na koleji.

Najednou před sebou uviděl budovu koleje. Byla to poněkud starší budova, tyčící se k nebi. Navzdory opotřebovanému vzhledu stále působila důstojně. Hnědý exteriér byl na některých místech vybledlý a jinde poškozen prasklinami ve zdech. Okna byla malá a jednoduchá. Sice to nebyl žádný luxus, ale od teď to pro mě byl nový domov, mezitím co budu navštěvovat Grantsnute.

"Jsme tady," oznámil mu táta, a otočil se ke němu dozadu.

Bez větších problému našli místo pro parkování a Theo vystoupil ven z auta. Nebe bylo zatažené šedými mraky a vál chladný vítr. Vytáhl z auta svůj batoh a dal si ho na záda. Zaklonil hlavu a znovu se podíval na budovu ubytovny. Tady teď budu bydlet, prolítlo mu hlavou. Jeho táta otevřel kufr auta a vyndal z ní velkou kartonovou krabici, mezitím co si Theo vzal svůj kufr. S batohem na zádech a s madlem kufru na kolečkách v ruce se vydal k hlavním křídlovým dveřím ubytovny s rodiči v patách. Otevřel křídlové dveře a naskytl se mu pohled na recepci.

Světlo sem pronikalo z průhledných křídlových dveří, ale jinak tu bylo vidět jen díky elektrické zářivce upevněné na stropě. Žádná okna v této místnosti totiž nebyla. Stěny byly bílé barvy a podlaha byla z dřevěných parket, přičemž některé byly odřené či poškrábané. U pravé stěny stál malý pult, za kterým seděla starší žena s brýlemi na nose. Netvářila se moc přátelsky. Upřímně se jí nedivil. Strávit většinu dne sezením v tmavé místnosti, čekající na každého studenta až si přijde pro klíč by mě taky nebavilo dělat.