tvůj poslední výdech✨️ [stalin27🧿]

tak pozdě večer [15]

Zírám do krabičky, v níchž se nachází stříbrný klíč. Jen pohled na něj mě svírá strachem, co bude dál. Přesměruju svůj pohled na Petra, který s úsměvem čeká, co mu na to řeknu.

,,Pro mě?" vypadlo ze mě a on jen pobaveně přikývne.
,,No jasně, pan spolubydlící." řekne a přinutí mě tak se usmát. I přes to, že mám strach co bude dál nemůžu na něj přestat myslet. Bojím se, že jsem to celé pokazil a chci začít od začátku.

,,Notak brácho, dáme si karaoke?" Drkne do mě Viktor, který je obklopený holkama. Zřejmě už si dal pár skleniček. ,,Já teď nevím." řeknu  nervózně a zavřu krabičku s klíčem.

,,Notaak," zatáhl mě za ruku a já omylem posunul krabičku, která se následně svalila na zem. Viktor mě tahá a já sleduju jak Petr nepřetržitě zírá do stolu.

Stojíme na malém imrovizačním pódiu a začíná hrát růže. Za davem lidí jsem viděl Petra, který za sebou zabouchl dveře. Je to naše písnička a nechci ji zpívat bez něj.

,,Ahoj kotě, snad tě nerušim." Začal Viktor.  ,,Promiň, že volám je tolik hodin, teď ty!" Křikne Viktor, jehož hlas se rozlehne po celé místnosti. Všechno bylo jako by bylo spomalené. Diváci čekali na můj zpěv a zkákali do rytmu, přečemž na mě Viktor ukazoval prstem.

V ruce jsem svíral mikrofon, který jsem upustil, což vytvořilo nepříjemný pískot. Hudba zastavila a všichni nechápavě zíraly.

,,No tak brácho co ti je? Poslední dobu nejsi ve své kůži." vylítne Viktor. ,,Já prostě...tohle nechci." rozběhnu se ke dveřím, které prudce otevřu a bez jediného slova odběhnu pryč.

Ani nemyslím na to, že jsem tam nechal ten klíč, ale na to co se stalo.