tvůj poslední výdech✨️ [stalin27🧿]

nevěděl jsem [16]

Kolem mě šumí proud řeky, přičemž mi vítr fouká do tváře. Běžím tak rychle, že se mi špatně dýchá, ale nejsem schopen zastavit. V hlavě mi výří několik myšlenek, které nejdou zastavit. Jak já bych si občas přál zastavit myšlenky.

Kličkuju v davu lidí, přičemž omylem zakopnu o něčí nohu, ale místo tvrdého pádu na betonový chodník, můj pád zastaví něco jiného.

Vzhlédnu vzhůru, abych zjistil co můj pád utlumilo a podívám se na tmavovlasého mladíka, jež se na mě zděšeně dívá. Na čele se mu mračí vráska a než se stihnu odtáhnout, uvědomím si proč.

Na mém hnědém svetru je rozmáčklí něčí narozeninový dort, jež si spokojeně nesl. ,,Omlouvám se," řeknu a odtáhnu se od něj pryč. ,,Na co omluva? To mi nijak nepomůže."

,,Já jsem opravdu nechtěl." řeknu a přesměruju svůj pohled na krabici, kolem které je ještě pár kousků dortu. ,,Pro koho to bylo?" otážu se.

,,Pro sestru, šestiletou." vzdychne. ,,To bych zvládl," pohlédnu na něj s úsměvem. ,,Kdy je ta oslava?"

,,Zítra ve dvě hodiny." řekne, ,,Když mi prozradíš kde, přinesu ti tam dort." prozradím a pozoruji jak se mu na tváři tvoří úsměv. Řekne mi tedy, kde se bude oslava chystat.

Obejdu ho a na prst si ze svetru vezmu malinko dortu, na což si ho s chutí strčím do pusy. Nebyl příliš dobrý, takže jsem je vlastně ušetřil.

Přijdu k vchodovým dveřím a na tváři mi stále vysí úsměv. Jen co zašmatrám v kapse si uvědomím, že jsem nechal klíče na oslavě. Pohlédnu na zvonek, jež dlouze zmáčknu a po chvíli mi Petr otevře.

,,Jak to, že zvoníš?" zasměje se Petr. ,,Promiň, já nechal jsem ty klíče na oslavě. Vlastně jsem tam nechal všechno." přiznám a Petr mě pustí dovnitř. ,,To je v pohodě." řekne po krátkém tichu.

usměju se na něj a postavím se ke kuchyňské lince. ,,Pomůžeš mi udělat dort?" otážu se Petra, jež nechápavě přikývne. ,,Od kdy ty děláš dorty?" ušklíbne se.

,,No dovol, já dělám dorty od jakživa." bráním se a připravím vše potřebné na linku.