†Saviour†

11.Strážný anděl

Byla jsem celá vyděšená, bála jsem se podívat do koho jsem vrazila. Neměla jsem, ale moc na rozmyšlenou, za mnou ženská s nožem a přede mnou bůh ví kdo.

Pomalu jsem se podívala nahoru, abych viděla tomu dotyčnému do obličeje. Viděla jsem jen rysy, byl to muž, byl asi veliký jako Andy,voněl jako Andy, počkat! On to byl Andy!

Nahlas jsem polka, nevěděla jsem jaká bude jeho reakce, jestli mě seřve a seřeže jak malé děcko, nebo mně pomůže v úprku. Dobře, ta druhá možnost se hned zamítá.

"Sem mohla by jsi mi sakra říct co tu děláš?!" zvýšil na mě hlas.

"Shh!" okřikla jsem ho, protože jsem věděla, že někde v naší blízkosti je tak žena.

"Co? Sakra Sem! Nebuď jak malá!" zase zařval. Uslyšela jsem někde v naší blízkosti křupnout větvičku.

"Sakra buď zticha někdo tu je!" tentokrát jsem zařvala já. Nebezpěčně za mnou se ozval šramot. Rychle jsem se ohlédla kolem sebe, ale nic jsem nezahlédla.

"Klid to je jen nějaká zvěř" odvětil s klidem.

"Ne! To není jen tak nějaká zvěř.. Tam.. Tam v lese!" nemohla jsem popadnout dech, bylo to jako kdybych byla opařená. Zase jsem cítila v hrudi tu palčivou bolest. Zase jsem se nemohla nadechnout, ale tentokrát to nebyl nůž. Roztrhly se mi stehy.

"Sem co je?!" křikl Andy vyděšením.

"Les.. holka.. nůž.." říkala jsem nesrozumitelně slova.

"Co nůž? Jaká holka? Sem není ti něco? Vždyť nedýcháš!" vykřikl a už jsem byla v jeho náručí nesená jakýmsi směrem. Cítila jsem jak mi přes tričko prosakuje krev.. Ne, já prostě nemůžu mít normální šťastný život, musím být ve všem originální. Nemůžu se nějakým tím zázrakem uzdravit.. Říkám si, že mi to dělá bůh naschvál, že mě tu už nechce..

Andy šel tím nejrychlejším krokem, na jaký se v tu chvíli zmohl. Ale šel moc pomalu... Život ke mě není zrovna milý, abych pravdu řekla... A ke komu taky ano?! Možná tak k těm sviním!! Karma je sice mocná, ale oplácí to vše jen těm hodným!! Život je svině!

Pomalu se mi klížily oči, zase jsem se cítila jako nedávno, zase tak bezmocná a bez sil. Prostě a jednoduše k ničemu...

Zase jsem viděla a poznala tu známou tvář.. Které se říká smrt..

...

Znovu jsem se probudila a znovu se ocitla tam kde jsem byla. Zase v nějakém mezi prostoru, ale něco tu bylo jinak.. Lidé, kteří byli v místnosti jsem poznala okamžitě, hned jsem je slyšela.. Něco tu nebylo v pořádku..

"Tak co už jsi přišla na to co je tu špatně?" zeptal se mě někdo za mnou. Prudce jsem se otočila a přede mnou stál nějaký kluk.. Hrozně mi byl povědomí, ale nemohla jsem si vzpomenou kde jsem o viděla.. Chvilku jsem přemýšlela a pak na to přišla, byl to on! Ten kluk, který se mi zjevoval se snech, když jsem byla malá. Když jsem žila ještě s rodiči i s bráškou..

"Kdo jsi?" měla jsem nutkání se ho zeptat, musela jsem.

"Ty jsi na mě už zapomněla?" otázal se ublíženě.

"Promiň.. Ale já vážně nevím kdo jsi.." sklopila jsem hlavu. On přistoupil ke mě a jednou rukou mi podepřel bradu.

"Ani se nedivím, že si mě nepamatuješ" uchechtl se a podrbal se na zátylku.

"Tak mi to řekneš?!" hořela jsem nedočkavostí se ho zeptat.

"Alexíčku můj milý, byl ji tu vždy pro mě v tu nejhorší chvíli..." začal recitovat.

"Alexíčku, můj andělíčku, zde mám pro tebe svíčku.." dořekla jsem a podívala se na něj.

"Tak co už si vzpomínáš?" zeptal se s nadějí v hlase.

"Jak bych mohla zapomenout bratříčku.." zašeptala jsem a ukápla mi slza.

"Ale notak, přece by jsi nebrečela, když jsem se po tak dlouhé době shledali.." usmál se a obejmul mě.

"Počkat.. Tady vážně něco nehraje, vždyť ty jsi..." nedopověděla jsem.

"Mrtvý? Ano, to jsem, ty jsi teď, ale na pokraji smrti, takže mě můžeš vidět" usmál se na mě.

"Moment, jak to, že tebe vidím a mámu s tátou ne?" nechápala jsem.

"Víš jak jsi zpívala tu básničku pořád u mého hrobu? Tak jsem se stal tvým strážným andělem, protože jsem byl vždy v tvém srdci a do teď si na mě nezapomněla." téměř to zašeptal. Neměla jsem slov, můj MRTVÝ bratr je teď můj anděl?

"Když jsi teda můj strážný anděl, tak mi teda vysvětli, proč se toto děje.." ukázala jsem kolem sebe. Jen se na mě podíval nechápavým pohledem.

"Myslím to zlé, proč to zažívám?" poslední slova jsem téměř zašeptala.

"Milá sestřičko, všechno má svůj význam proč se to děje.. Kdyby neumřeli rodiče, nikdy by jsi nepoznala bráchu.. Kdyby jsi nepoznala bráchu, nepoznala by jsi ani kapelu.. Všechno zlé je pro něco dobré.. A ještě něco ti řeknu, když něco skončí špatně aspoň víš, že to konec není, nikdy nic nekončí špatně. Vše končí buď dobře, nebo průměrně, ale nikdy není konec špatný, vždy se na něm najde něco hezkého.. A ty, ještě neumřeš, máš toho hodně před sebou.. A ještě něco ohledně lásky.. Dávej si pozor komu to srdce dáváš, někdo z těch dvou kapel je pro tebe ten pravý, jen si musíš správně vybrat.. A ten nůž..." začínal se ztrácet.

"Prosím dopověz to! Neopouštěj mě!" řvala jsem, ale už bylo pozdě..