Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 33.-Boj

[25. 9. 1849, Petrohrad]

Pohled🇷🇺:

Byl jsem jeden proti čtyřem a Turecko měl ještě k tomu dvě šavle. To byl trochu problém. Obklíčili mě a napřáhli své šavle proti mně. Byl jsem v pasti, ze které nebylo úniku. Musím tedy vsadit svůj život.
🇹🇷: "Ukončeme to."
Procedil Turecko se zlým úsměvem mezi zuby a oči se mu rozsvítily vzrušením. Všichni čtyři po mně skočili bez jakéhokoliv váhání. Nebude to lehký...Ale nevzdám se.
Obstojně jsem se bránil jedním mečem proti pěti šavlím. Měnil jsem strany a šermoval rychleji jak nikdy před tím. Takovou mrštnost jsem v sobě probudil znova nejmíň po 150ti letech.
Bojoval jsem o život a nepovoloval v soustředění. Ti Turci se nanejvíc drželi plánu mě zabít. Nehodlali za žádnou cenu odejít, bez toho, abych nepadl před jejich zraky mrtvý na zem. S ocelí našich zbraní lítaly jiskry na všechny strany. Nejvíc se po mně sápal Turecko, ale nebyl schopný mě zasáhnout. Čím víc se snažil, tím víc byl zuřivější a zuřivější. Odrazil jsem dva útočníky a dostal čas. Ze předu se na mě rovnou jeden vrhl. Na nic jsem nečekal a-...probodl ho skrz na skrz. Rychle jsem z jeho těla vytáhl svůj meč a jal se znova bránit proti zbývajícím třem nepřátelům. Byli jak divoká zvířata. Turecko zaslepil jeho vlastní hněv a bezhlavě sekal na všechny strany, jen aby mě už konečně zabil.
Propíchnul jsem dalšího protivníka a zbývali tak už jen Turecko a ten třetí. Už jsem začínal ztrácet síly a polevoval v pozornosti.
🇹🇷: "VZDEJ SE, RUSKO!!!"
🇷🇺: "NIKDY!!!"
Zařval jsem a podařilo se mi Turecko zasáhnout do kolene. Druhý soupeř něco zakřičel, já se na něj podíval a nedával pozor na Turecko. Turecko toho využil a-...prosekl mi kyčel. Obličej se mi zkroutil bolestí a spadl jsem na kolena. Chytil jsem se za nohu a snažil se potlačit tu nesnesitelnou bolest. Turecko ke mně přišel a chytil mě pod krkem. Postavil mě a praštil se mnou o stěnu. Díval jsem se do jeho zákeřných rudých očí. Viděl jsem v nich hněv, zlost a strach. Turecko mi přiložil šavli ke krku a pronesl se zlomyslným tónem:
🇹🇷: "Poslední slova?"
🇷🇺: "Pokud mě chceš zabít..."
Řekl jsem přidušeně.
🇷🇺: "...udělej to. Mě porazit můžeš, ale můj národ nikdy neporazíš. Budeme se bránit, nedáme se! Nedáme naší zemi, náš národ! Nikdy se nevzdáme!!!"
Turecko ještě víc přitlačil.
🇹🇷: "Ó jak dojemné. Bude se mi po tobě stýkat..."
Turecko se rozpřáhl a chystal se mě seknout do krku. Na poslední chvíli jsem zachytil čepel jeho šavle a vší silou Turecko od sebe odhodil. Znovu jsem se chopil svého meče a postavil se do střehu. I přes tu příšernou bolest v ráně jsem se nehodlal vzdát...
Byli pořád v přesile. Dva proti jednomu a oslabenému. Rukou jsem si utřel krev, která mi tekla ze rtu. Turecko se po mně opět rozlíceně vrhl a můj druhý protivník hned za ním. Nemohl jsem udělat ani krok. Věděl jsem, že kdybych se o to pokusil, znovu bych klesl na zem. Bránil jsem se dvoum nepřátelům ze všech sil. Šermoval jsem mečem na všechny strany. Náhle se mi povedlo Turecko zasáhnout do ramene. Turecko zařval a ustoupil na zpátek a nachvíli vypadl ze souboje. Byl jsem to já proti tomu muži. Najednou jsem svému neznámému soupeři vyhodil šavli z ruky několik metrů nahoru. Využil jsem toho momentu a-...bodl jsem. Nepřítel se v bolestech svalil na zem zmítaje se ve smrtelných křečích. Turecko už byl zase při smyslech a znova po mně rychlostí blesku vystartoval. Hněv mi vřel v krvi a oči se mi rozjiskřily zlostí.
🇹🇷: "CHCÍPNI UŽ!!!"
Turecko už se úplně vymknul kontrole. Už o sobě vůbec nevěděl. Šermoval jsem s ním a snažil se ho probodnout, ale cítil jsem, že má snaha zachvíli začne ztrácet své účinky. Už jen stoj na obou nohách byl pro mě problém. Ne...Nepovolim.
Turecko mě najednou zasáhl do opačného ramene než já předtím jeho. Bylo to sice míň, než to seknutí do nohy, ale i tak to bolelo jak čert.
Turecko se proměnil v úplnou stvůru. Z pusy mu odkapávala krev a děsivě se zubil, protože věděl, že už mě málem měl. Díval jsem se do jeho nenávistných očí, ve kterých zářila zlá radost. Zase se rozpřáhl a chystal na mě zaútočit, když tu-...celé stavení se otřáslo v základech. Já i Turecko jsme strnuli a pohlédli ke stropu. Najednou se ze stropu uvolnil kus kamenné opory a padal přímo mezi nás dva. Turecko na poslední chvíli uskočil a asi půltunový kus kamene mu spadl těsně před obličej. Uslyšel jsem, jak při pádu za mnou ve dveřích povolil zámek. To mě ale nezajímalo. Nebudu utíkat z boje, nejsem zbabělec. Turecko chtěl na druhé straně rozbořené místnosti vytasit své šavle ale nemohl je nahmátnout. Podíval se na spadlou oporu a zbledl. Šavle ležely zaklíněné a rozdrcené pod ní. Pak se stejně vyděšený podíval i na mě, ale to nemělo dlouhého trvání. V zápětí svraštil obočí zlostí a křiknul:
🇹🇷: "Nemysli, že tady to skončilo, Rusko! Ještě se vrátím!"
Pak se otočil a už tam nebyl. Prostě zmizel. Vyskočil nejbližším oknem ven a utekl. Chtěl jsem kámen obejít nebo ho přelézt a toho hajzla dohonit, ale rána v kyčli mi to nedovolila. Hned po prvním kroku jsem klesl na koleno a zhluboka dýchal.
🇷🇺: "Srabe..."
Procedil jsem mezi zuby.
Opatrně jsem se postavil a odbelhal se ke dveřím. Měl jsem pravdu, zámek opravdu povolil a dveře šly otevřít jako by nic.
Ramenem jsem se do nich opřel a vypadl na chodbu. Z hlavního sálu byl slyšet hrozný křik, řev, různé povely, nárazy a zvuky cinkajících mečů a výstřely z pušek. Naprostý chaos. Dokulhal jsem až na druhý konec chodby a vstoupil do hlavní síně. To, co jsem viděl, mě zděsilo. Turci napadli Zimní palác!!! Ruští vojáci zdatně bojovali proti divokým Turkům.
V1: "Vaše Veličenstvo!"
Uslyšel jsem a prudce se otočil. Nějaký voják na mě křiknul.
V1: "Vaše Veličenstvo, zachraníme Vás! Utíkejte!"
Voják očividně shledal, že na tom nejsem dobře. To ale pro mě není výmluva.
🇷🇺: "Nikdy. Pomůžu vám ubránit naše město."
Řekl jsem sebevědomě a vrhl se do boje. Šel jsem hned po prvním protivníkovi, kterého jsem viděl a po 10 vteřinách souboje jsem ho zabil. Takhle jsem v rozzuřené bitvě pokračoval dokud jsem jich nezabil nejmíň deset. Najednou jsem se zastavil a rozhlédl se. Sledoval jsem, jak vojáci jeden ta druhým padají k zemi...Z budovy opadávala omítka a Rusové i Turci tak leželi v prachu a prolité krvi. Bylo to- V tu ránu mě někdo sekl do zad. Úplně jsem se přestal soustředit a zapomněl, že jsem uprostřed boje. Vykřikl jsem a spadl na kolena. Ohlédl jsem se za sebe a viděl nějakého Saracéna* jak se mi chystá podříznout krk. Vtom mu ale proletěla kulka hlavou a spadl na zem.
V2: "Jste v pořádku?!"
🇷🇺: "Да! Děkuju!"
Zavolal jsem na vojáka, který mě zachránil a s těží se postavil. Bolest v ranách už mě začínala přemáhat. Už jsem byl na dně svých sil. Zabil jsem dalších pět vetřelců než jsem si všiml, že vyhráváme.
???: "JE TO MARNÉ!!! PRYČ!!!"
Zařval nějaký Turek a zbytek, co byli pořád na živu se začali stahovat a postupně vyskakovat z oken. Snažili jsme se je pochytat, ale nestihli jsme to. Venku se za nimi rozběhlo jezdectvo a pluky z naší armády. V paláci sice chaos tak ustal, ale Turci se rozhodli svůj úkol dokončit v Petrohradských domech...
Když v sále trochu ustoupil všechen prach, viděli jsme tu obrovskou spoušť, kterou tu natropili. Mrtvá těla ruských vojáků, Turků i několika hostů leželi v loužích krve a kusů stropů, zdí a třísek ze stolů a židlí.
V3: "Musíme pryč. Může to každou chvílí spadnout!"
M. A. Sogorov: "Souhlasím, vojíne. Všichni rychle ven!"
Vojáci rychle brali na záda své raněné druhy a vybíhali ven. Co nejrychleji jsem se snažil dostat ke dveřím.
Y: "Počkejte! Prosím! Pomozte mi!"
Uslyšel se a otočil se za tím hlasem. Zaklíněná pod velkým stolem ležela...ta dívka. Snažila se z pod váhy stolu dostat ven a s pláčem prosila o pomoc. Váhal jsem...To ona pomohla Osmánovi se sem dostat, je to špionka. Nemůžu jí věřit! Ale...Je jí sotva 20 let možná míň...Co když za to ani nemůže?
Přišel jsem k ní a zdravou rukou jsem nadzvedl stůl. Děvče se z pod něho vysoukalo a kleklo si na kolena. Nechtěl jsem ztrácet čas, vzal jsem jí na záda a rychle se posouval vpřed ke dveřím. Prošel jsem několika chodbami a vypadl na dvůr před bránou za všemi, kteří již palác dávno opustili. Ze všech stran už se sbíhali lékaři a rychle ošteřovali raněné vojáky. Položil jsem tu dívku na zem a zadíval se na ní. Mladá dívčina se zase podívala na mě svýma uplakanýma očima a špitla:
Y: "Děkuji...děkuji na stokrát."
Usmál jsem se na ní.
Y: "Vaše Výsosti, já-...nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. Věřte mi, donutili mě k tomu!"
🇷🇺: "Pomáhala jsi Osmánské říši, aby mohl spáchat tento čin?"
Y: "Ano, a-ale uvěřte, hrozila mi smrt, kdybych je neposlechla! Osmánská říše po mně chtěl, abych se převlékla za šlechtičnu a umožnila mu se tajně dostat do paláce. Moc mě to mrzí! Neměla jsem v úmyslu Vás připravit o život"
V očích se jí zaleskly slzy. Zamračil jsem se a pravil:
🇷🇺: "Co přesně chtěl Osmánská říše udělat?"
Y: "Chtěl Vás zabít. Chtěl na Vás ukojit svou touhu po pomstě a pak se znovu zmocnit všech území, které kdy ztratil! A po Vás nechtěl vynechat ani zbytek prohraného území v Evropě!"
🇷🇺: "Já si to myslel..."
Procedil jsem mezi zuby.
🇷🇺: "Jak dlouho plánoval mou vraždu?"
Y: "To netuším. Jeden večer mě jeho stráž přiráhla a pár dní na to jsme vyrazili."
🇷🇺: "...Jak ti říkají?"
Y: "Yasemin."
🇷🇺: "Dobrá, Yasemin, děkuji za informace..."
Takže ten kr*tén chce zpátky až do Uher. To mu neprojde...Musíme ho chytit dřív, než se zase něco stane.
🇷🇺: "Poručíku Sogorove!"
M. A.: "K Vaším službám Vaše Veličenstvo!"
🇷🇺: "Podejte hlášení."
M. A. Sogorov: "Z obrany čítajíce 140 vojáků je 24 mrtvých a 47 raněných."
🇷🇺: "Co se stalo s panovníky a zbylími hosty?"
M. A. "Byli loďmi posláni do přístavu Gdaňsk, pane. Kromě šesti hostů nastoupili všichni, těch šest bylo zavraždněno."
🇷🇺: "A všichni dorazili v pořádku do přístavu?"
M. A. "To nevíme, ale domníváme se, že ano. Naše místní armáda jim pomůže a další posili jsou již na cestě."
🇷🇺: "A jak to vypadá tady v Petrohradě? Máte již informace, kolik Turků naše armáda chytila?"
M. A. Sogorov: "To ještě ne, ale moc jich neuteklo. Pouze okolo dvaceti, ale i tak ničí město a naše armáda dělá vše proto, aby je zastavila. A co se týče samotné Osmánské říše...o tom nic nevíme."
🇷🇺: "Dobrá. Děkuji poručíku Sogorove, můžete odejít."
Poručík Sogorov se mi uklonil a odešel.
Y: "Vaše Výsosti..."
Ozvala se najednou Yasemin.
Y: "...Co se mnou chcete dělat?"
Řekla hlasem plným strachu.
🇷🇺: "S mou stráží pojedeš až na hranice Turecké říše a tam tě vysadíme. Pak už si půjdeš po svých."
Y: "Vy mě nezabijete?"
🇷🇺: "Nemám důvod tě zabíjet, Yasemin. Neudělala jsi to z vlastní vůle, vím, že mi nelžeš. A žádné nebezpečí mi u tebe nehrozí."
V Yasemininých očích se rozzářila jiskra, jako kdyby dostala novou naději do života.
Y: "Ó Vaše Veličenstvo! Jak Vám mohu jen poděkovat? Zachránil jste mi život!"
Usmál jsem se na ní, ale z ničeho nic jsem si uvědomil tu hroznou bolest v krvácející kyčli. Spadl jsem na zem a nemohl jsem se zvednout
M. A. Sogorov: "Pane Bože! LÉKAŘE!!! RYCHLE!!!"
Začal křičet Sogorov. Několik vojáků se ke mně seběhlo a otočili mě na záda. Klepal jsem se a jediné, co jsem mohl dělat bylo snažit se neomdlít. Lékař mi rychle ošetřil všechny velké rány, zatímco jsem ležel na zemi.
L: "Není to smrtelné, ale rozhodně se musíte šetřit. Rány jsou hluboké a samy se jen tak nezahojí."
Řekl lékař po chvíli. Slyšel jsem, jak si několik vojáků i poručík Sogorov oddechli.
L: "Budu k Vám chodit na kontroly. Nejméně měsíc do úplného zahojení to jistě potrvá."
🇷🇺: "Děkuji."
Řekl jsem slabým hlasem a posadil se.
M. A. Sogorov: "Co to děláte?"
🇷🇺: "Osedlejte mi koně...Musím jet varovat své přátele."
M. A. Sogorov: "Cože?!"
🇷🇺: "Osedlejte mi koně. Musím jet, nevím, kolik mám ještě času."
L: "Pane, v tomto stavu Vás rozhodně nemohu nikam pustit!"
🇷🇺: "ŘEKL JSEM, OSEDLEJTE MI KONĚ!!!"
Zařval jsem a všichni hrůzou ztichli. Sogorov dal posunkem rozkaz vojákům, aby šli do stájí pro koně a sedlo.
M. A. Sogorov: "Vaše Výsosti, ale může Vás to zabít! Prosím, přenechte Vaše poselství nám, my ho vyřídíme!"
🇷🇺: "Ne...Tohle je jiné. Tohle musím vyřídit já sám..."
S obtížemi jsem se postavil. Vojáci mezitím přivedli připraveného koně. Vyšvihl jsem se do sedla. Zbledl jsem, zavrávolal a málem sletěl dolů. Ale udržel jsem se.
🇷🇺: "Poručíku Sogorove, přeberete za mě velení."
M. A. Sogorov: "Jistě, Vaše Výsosti!"
🇷🇺: "Polapte všechny zbylé Turky, co se dostali do města. Neznáme jejich úmysli, ale určitě je vyslechněte. A tuhle dívku..."
Ukázal jsem na Yasemin.
🇷🇺: "Tu v bezpečí dopravte na hranice Osmánské říše a pak se vraťte. Jo a nejlépe...chyťte Osmána...Ten se mnou ještě neskončil."
M. A. Sogorov: "Jak si přejete."
🇷🇺: "Výborně. Hyje!"
Pobídl jsem koně a vyjel směrem ke Gdaňsku."

[28. 9. 1849, Gdaňsk]

Pohled🇦🇹:

Po třech dnech plavby po rozbouřeném moři jsme přistáli v přístavu Gdaňsk. Tři dny a tři noci jsme málo kdo z nás spal. Byla jsem unavená a jediné, co jsem chtěla, byla chvíle odpočinku.
Naše loď přijela jako poslední. Všichni už nás čekali a křičeli na nás. Když jsme zaktovtili, přiběhli k nám vojáci v ruských uniformách a několik zemí a tahali nás na břeh.
Prus.: "Mein Gott, jste všichni celí?!!"
Vyhrkl Prusko, když mi pomáhal se postavit. Řecko se vyčerpáním zhroutil, hned co se postavil na pevnou zem.
🇸🇪: "Tohle je poslední loď! Jste tu všichni živí a zdraví?!"
Francie hodila na Švédsko nešťastný pohled.
🇨🇵: "Ne, nejsme...Čechy...on...přepadl přes palubu."
🇸🇪: "Cože?!"
🇬🇷: "Je to moje vina..."
Řekl najednou Řecko hlasem plným žalu.
🇬🇧: "To není pravda, Řecko."
🇬🇷: "Je! Měl jsem ho držet pevněji!"
🇬🇧: "Byla to nehoda!"
Řecko si položil hlavu do dlaní.
Snažila jsem se tvářit přirozeně, ale srdce se mi málem zastavilo. Tak a to je teprve průšvih...Čechy se ztratil. Jak jsem si toho mohla nevšimnout?! Nemůžu se takhle vrátit zpátky do Vídně! Pokud se v Českých zemích rozkřikne, a že určitě ano, že se České království nevrátil, Češi se budou bouřit. Ztratí ve mě i tu nejmenší důvěru, co měli. A vdaná ještě nejsem, takže v Uhrách a na jihu se toho chytnou také a má říše může navždy zaniknout! Musím si s tou svatbou pospíšit...
Na druhou stranu mi to přineslo i výhody...Když Čechy zmizel, už tu mám jen Uhersko... Už se nemusím rozhodovat, když to musím uspíšit. Svedu Uhersko, přemluvím ho a rázem budu mít dualistickou monarchii a nebudu se už muset strachovat o stabilitu říše. A navíc...Čechy by se svést nenechal, už jsem to několikrát zkoušela. Uhersko je daleko snažší kořist. A až přivedu na svět dítě, budu moct se jich zbavit obou...
🇸🇪: "A kde je teď?"
🇬🇧: "Nevíme. Spadl do moře a pak už jsme ho neviděli."
🇸🇪: "Vyhlásíme pátrání."
Prus.: "A co Rusko? Co se s ním stalo?"
🇷🇸: "Zůstal v Petrohradě."
🇪🇦: "Co to vůbec bylo?"
🇷🇸: "Turci."
🇩🇰: "Myslíte, že v tom má prsty Osmánská říše?"
🇷🇸🇬🇧🇬🇷: "Určitě."
🇦🇹: "Co teď budeme dělat?"
D: "Ubytujeme Vás zde ve městě a Vy sami si řeknete, zda chcete nebo nechcete odjet."
Vymísil se do našeho rozhovoru nějaký důstojník.
🇬🇧: "Děkujeme. Jste velmi laskav."
D: "Nuže, pojďte za mnou. Máme pro Vás připravené pokoje a-"
🇷🇸: "Zadržte!"
Všichni jsme se na Srbsko s tázavým pohledem podívali.
🇷🇸: "...Byl bych radši, kdyby se mi dostalo trochu soukromí. Je v pořádku, kdybych si našel obydlí sám?"
Důstojník překvapeně nadzvedl obočí. Pak si odkašlal a pravil:
D: "No...Ehm...Jistě, samozřejmě."
🇷🇸: "Děkuji. Jde někdo se mnou?"
Zeptal se nahlas Srbsko a otočil se na nás země. Británie si s Francií vyměnili pohledy.
Je tu vlastně ještě jeden problém. Nevím, jestli ten nájezd přežil i Itálie! A pokud ne, tak...Tak jsem tak přišla o největší bohatství mého rodu- ten šperk.
🇬🇧: "My půjdeme!"
Zvolal po chvíli a chytil Francii za ruku
🇧🇬: "Já také!"
Ozval se Bulharsko.
🇷🇸: "Ještě někdo? Ne? Dobrá tak-"
🇭🇺: "Já bych také š-"
Rychle jsem stiskla Uhersku ruku a on se na mě prudce otočil.
🇭🇺: "Co je zas?"
🇦🇹: "Ne, ty ne. Ty pojedeš se mnou."
🇭🇺: "A dost, mám toho po krk, Rakousko! Přestaň mi říkat, co můžu a co ne! Na to mám svobody dost!"
Zavrčel a vysmekl se mi.
🇦🇹: "Uhersko...tohle je důležité."
🇭🇺: "A co já s tím? Nech mě."
🇦🇹: "Ne, ty to nechápeš! Rozmyslela jsem si to! Udělám něco, po čem už dlouho toužíš!"
Uhersko se zamračil a upřeně se mi zadíval do očí.
🇷🇸: "Tak Uhersko! Jedeš?"
🇦🇹: "Ne! Musíme si něco vyříkat!"
🇷🇸: "Inu dobrá. My čtyři, do sedel!"
Zatáhla jsem Uhersko do davu a cuknutím si jeho hlavu přitáhla k té mé.
🇦🇹: "Věř mi...Dělám to pro tebe."
Zašeptala jsem. Uhersko se na mě zmateně podíval, ale to už jsem ho táhla do kočáru. Zavřely se za námi dvířka a kočár se rozjel vpřed.

_______________________________________
*Saracén= Středověký název pro Turky/Araby. Vím, že v příběhu nejsme ve středověku, ale používat v každý větě "Turek" mi přišlo takový nudný.