Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 35.-Štěstí a čas

[28. 9. 1849, vesnice]

Pohled🇨🇿:

Cítil jsem pod sebou pevnou sem. Cítil jsem vánek, který se mi přehnal přes obličej. Už jsem nebyl vězněm studené vody. Začínal jsem znovu nabírat vědomí. Pomalu jsem otevíral oči. Ze začátku jsem viděl jen rozmazaný obraz a znovu a znovu mi víčka padaly na zpět.
???: "Hele! Probírá se!"
Uslyšel jsem cizí hlas, ale připadal mi tak vzdálený, že jsem nebyl schopný ho vnímat. Šum v uchu pomalu začínal nahrazovat pevný stálý zvuk. Cítil jsem už i svoje vlastní tělo a začínal jsem si zpátky uvědomovat skutečný svět. Vidění se mi zvolna začínalo konečně zaostřovat. Po nějaké době jsem otevřel oči úplně a zrak se mi vrátil k normálu. Spatřil jsem dvě velké modré oči a smějící se tvář. Nademnou stála mladá dívka a usmívala se na mě.
M: "Vítejte zpět!"
Vypískla a ještě víc se usmála.
🇨🇿: "C-co se stalo?"
Promluvil jsem, když jsem se alespoň trochu rozkoukal.
T: "Říkal jsem, že bude v pořádku."
Byl jsem zmatený. Neměl jsem páru o tom, co se stalo, kde jsem a jak jsem se sem dostal.
🇨🇿: "K-kde to jsem?"
M: "U nás doma, pane!"
Pravilo to úsměvavé děvče.
Opřel jsem se o loket a chtěl se posadit.
🇨🇿: "Ahhh..."
Chytnul jsem se za hlavu. Bolelo mě doslova celý tělo. Měl jsem něco s pravým ramenem a klíční kostí, protože příjemný pocit při tom zvedání, to ROZHODNĚ nebyl. Se zádama jsem očividně taky něco měl, protože to mě položilo zpátky.
M: "Ne ne ne, jen ležte!"
Děvenka sepjala ruce, jako by mě prosila. Začínal jsem si vybavovat, co všechno se vlastně stalo. Pamatuju si, že jsme utíkali z paláce a nějak jsme se dostali na loď. Pak jsme pluli po vodě a přišla vlna a já přepadl přes palubu. Poslední, co jsem cítil, bylo, jak mě někdo stihl zachytit a pak jsem cítil už jen vodu...samou vodu... J-já-...Počkat...Už to mám! Utíkali jsme před Turkama, protože napadli Zimní palác! Pak jsme tou lodí měli dojet do Gdaňsku, jenomže já vypadl z lodi! A ten, kdo se mě ještě snažil zachránit, byl Řecko... Nejsem náhodou mrtvý?
Podíval jsem se na svoje ruce a z obou stran si je důkladně prohlédl. Nejsem mrtvý ani to není sen... Já žiju! JÁ ŽIJU!!! Bože, děkuji... mohl jsem umřít...
Pořád jsem ale nevěděl dvě zásadní věci: Kde jsem a jak jsem se sem dostal. Když už jsem se rozkoukal úplně, znovu jsem se tomu švarnému mladému děvčeti podíval do očí. Byly modré jako pomněnky.
🇨🇿: "Kdo jste?"
M: "Jmenuju se Máša, pane! A tohle je moje rodina!"
Máša, jak se podle všeho jmenovala, ukázala na celou světnici. Kromě ní tam bylo dalších pět lidí: Žena, muž, starší žena a dva mladí hoši.
🇨🇿: "A-A...jak jsem se sem dostal?"
M: "Našli jsme Vás na mořském břehu. Mysleli jsme, že jste mrtvý, ale opak byl pravdou."
Řekla a usmála se.
Znovu jsem se pokusil se posadit. Tentokrát se to podařilo, ale snesitelný pocit se to rozhodně nazývat nedalo. Připadal jsem si jak po pádu z útesu...I když bůhví, co všechno se se mnou dělo.
M: "Jak Vám říkají?"
Zeptala se Máša. Všichni ve světnici z ničehonic zpozorněli a podívali se na mě.
🇨🇿: "Jsem České království, ale většinou mi říkají jen Čechy."
Ma: "Takže je to pravda..."
Zaúpěla ta žena a zbledla. Všichni po sobě začali zběsile pokukovat.
V: "Vy jste opravdu panovník Českých zemí?"
Ozval se plný údivu jeden z těch mládenců.
T: "Vždyť jsem vám to říkal!"
Máša, ten muž, ta žena i ti dva hoši se mi chtěli uklonit, ale já je zadržel.
🇨🇿: "Ne, neklaňte se mi. To já bych měl před vámi padnout na kolena. Zachránili jste mi život. Děkuji..."
Ju: "Nebýt tady Máši, Vaše Výsosti, možná byste byl zahynul. To Máša šla k mořském břehu a uviděla Vás tam ležet. Pak zavolala nás a my jsme Vás vzali sem..."
Pohlédl jsem Máše do očí. Ta se stydlivě schoulila a s úsměvem zklonila hlavu.
🇨🇿: "Děkuji ti, Mášo..."
M: "Rádo se stalo."
Špitla.
Ma: "Nu a...co se Vám přihodilo, že jste se objevil v té vodě?"
🇨🇿: "Byl jsem v Petrohradě, v Zimním paláci. Zrovna probíhal ples když tu najednou oknama dovnitř naskákali Turci a šli po nás. Utekli jsme do přístavu a chtěli lodí odjet do Gdaňsku, jenomže tu noc zuřila silná bouře a já vypadl z lodi."
Ma: "Vy jste tam byl, když se to stalo?!"
Vykřikla zděšeně žena a vyskočila ze židle.
🇨🇿: "Vy o tom víte?"
Ma: "Jistěže! Ví to celé Rusko! Turci napadli Petrohrad, desítky mrvtvých, desítky zraněných a několik nezvěstných!"
🇨🇿: "...Kolikátého vůbec je?"
Ju: "28. září."
🇨🇿: "Jenom 3 dny?!"
V: "O té události jsme četli v novinách. Většina panovníků se prý zachránila, ale náš car byl v té době pořád v paláci!"
🇨🇿: "Ach Bože, Rusko..."
Povzdechl jsem si nešťastně.
M: "Cože?"
🇨🇿: "Co?"
M: "Vy říkáte Ruskému carství, jakože...carovi, 'Rusko'?"
🇨🇿: "Ano. Je s tím něco špatně?"
M: "A takhle se země mezi sebou oslovují běžně? Jen mi to příjde takové...na někoho Vašeho postavení a postavení ostatních..."
🇨🇿: "Nezdvořilé? Tak se vám to možná může jevit, ale to kvůli tomu, že se před vámi lidmi chováme tak, jak bychom měli. Ale ve skutečnosti jsme přátelé a tak se k sobě i chováme. Tedy PŘÁTELÉ ne se všemi, abychom měli jasno...Ale i tak si tykáme, zdravíme se tak přátelský, mluvíme neformálně...prostě jako vy s vašimi přáteli."
Máša na mě vyjeveně hleděla.
🇨🇿: "Copak?"
M: "Ne jen že...To jsem opravdu nevěděla."
🇨🇿: "Jen vás poprosím, abyste o tom s nikým moc nemluvili. Je to naše takové menší tajemství mezi zeměmi."
M: "To jistě nebudeme, ale je to...zajímavé."
Hlavou mi projela ostrá bolest. Chytil jsem se za ni a hlasitě syknul.
M: "Děje se něco?"
🇨🇿: "Ne nic, já jen... Mám o Rusko a o ostatní trochu strach."
T: "Vy myslíte, že náš car je mrvtvý?!"
Místnost se naplnila děsivým napětím, které by se v tu chvíli dalo krájet.
🇨🇿: "Bože, to snad ne...Rusko se jen tak nevzdá a i kdyby byl na konci svých sil a měl by zemřít, nepovolil by. Dokud dýchá, tak se klidně i doplazí a zachrání kamkoliv a jakkoliv. Ale i tak nevim, co s ním je...zůstal někde v paláci a my prostě utekli a nechali ho tam. Nejméně já se nezachoval jako přítel... A ostatní... já nevím, jestli do Gdaňsku dopluli, jestli je tak náhodou nesmetlo moře. Je toho tolik, že..."
Odmlčel jsem se. Moji zachránci po sobě začali smutně pokukovat. Máša mě opatrně chytla za ruku a pohlédla mi do očí. Usmála se na mě a klidným sladkým hlasem pronesla:
M: "To bude dobré, uvidíte. Pomůžeme Vám."
🇨🇿: "Ani nevíte, jak moc jsem vám všem vděčný."
T: "No a už víte, jak se dostanete zpátky? Myslím tím, k ostatním zemím?"
🇨🇿: "No, pokud přežili a je tam někdo, komu za to stojím (nejméně Srbsko ano), tak po mně vyhlásili pátrání nebo už mě hledají. Pokud ne, potřebuji nějakou mapu, koně a věci na cestu a zkusím se někam dostat sám."
V: "Mapu tu nemáme. Ale jste blízko Petrohradu."
T: "Mapu by Vám mohl dát pan Orlovič, místní šlechtic ze sousedního městečka."
🇨🇿: "Děkuji."
T: "Je to naléhavé? Musíte být někde na v nějaký den?"
🇨🇿: "Doufejme, že ne. Teď se hlavně všichni budeme snažit najít jeden druhého. Pak se budou řešit jiné věci..."
Nejsem na tom nejlíp, ale měl bych sebou trochu hodit. Potom, co mi řekl Británie, musím co nejdřív najít Rakousko a zjistit, o co jde. Nebude to nic dobrého.