I never knew we'd be more than friends

„Takže, kolikátá už to byla od posledně?" S divadelní teatrálností, odložila jsem knížku a zapíchla pohled do tváře Liama. Tvářil se jako kdyby mu celý svět ubližoval, ale teď mi věnoval vzteklý pohled.
„Bavíš se?" „Ani ne, jen nemám tolik prstů, abych to mohla spočítat, proto se ptám." „Cassidy!" „Tak promiň no." Uškrnu se a skrčím nohy. „Pojď," Poklepu na místo na parapetě. „Vylej mi své srdíčko. Poradna u Zlomeného srdce právě otevřela." „Ty jsi fakt pako!" Vydechne a zjevně neví, jestli se smát nebo se vztekat. Jen se uškrnu a čekám, až se vmáčkne za mnou.

Asi ho nenapadlo, že jsem mohla sledovat jeho příchod. Knížka mě v ten moment nezajímala. Šel, co noha nohu mine, zíral si pod nohy, svěšená ramena a snažil se splynout s okolím... Očividně to byla zase jedna velká katastrofa. Než dorazil, mysl mě bezděky vrátila do minulosti a promítla mi poslední čtyři roky.

On odjel z našeho maloměsta do víru Londýna za prací a já, tři měsíce po něm, využila možnost, co mi zaměstnavatel nabídl; stáž v hlavním sídle naší firmy v New Yorku. Tou dobou jsme si neustále volali, psali... Prostě byli neustále v kontaktu a pořád si slibovali, že ani taková dálka nás nerozdělí. Jenže člověk míní, Pán Bůh mění.
Po roce z pozice stážistky, kdy mi smlouvu každé dva měsíce obnovovali, jsem dostala regulérní nabídku; místo natrvalo, jako vedoucí malého týmu. Byla to výzva a vrátit se do Wolver, mě nic krom rodiny nenutilo. Rodiče si už zvykli že domů jezdím sporadicky. A nevzít to, vyčítala bych si to snad do konce života.

V ten den to bylo naposledy, co se Liam ozval. Byl hned po mámě v pořadí, komu jsem napsala že zůstávám, protože jsem povýšila. Gratuloval, byl nadšený, i jemu se dařilo a znovu, jako pokaždé, loučili jsme se jako ty malé děti ze školky, ze kterých se postupem let stala nerozlučná dvojice.
A když jsem mu napsala na druhý den, po práci, jak jsem to zvládla, neodepsal a po měsíci jsem přestala odpověď čekat. A vtírat se? Díky, ne. Místo toho jsem sledovala články, co o něm vycházely a v tichosti oslavovala jeho úspěch v hudbě, které se začal věnovat a raketovou rychlostí vystoupal mezi hvězdy. Možná to byl důvod, proč se odmlčel. Neměl buď jen čas nebo už jsem pro něj nebyla důležitá.
Zkazka střídala zkazku, jeho život se podobal horské dráze a nebylo měsíce, aby neplnil titulky s novými „exkluzivními" fotografiemi další přítelkyně. Jeho život se mi nezamlouval, ale byl to jeho život. Po několika dalších týdnech jsem se naučila přeskakovat všechny titulky, co obsahovaly jeho jméno.

Napomohl tomu i Chad. Zjevil se jednoho dne v mé kanceláři, že je nový IT technik a posílají ho skrz můj mrtvý notebook. Odnášel si notebook i moje číslo a zaměstnával mě dokonale. Po jeho boku jsem strávila rok a půl a byl to skvělý vztah. On byl jednoduše dokonalý. Tak moc, že měl potřebu svou dokonalost roznášet dál. Když jsem ho přistihla v jeho kanceláři s mou asistentkou, byl to rychlý proces.
Samozřejmě, na začátku jsem věděla že je hloupost začínat si vztah na pracovišti, ale každý další týden s ním mě utvrzoval v tom, že je to v pořádku. Nicméně teď nezůstal kámen na kameni a z pozice, do které jsem se zvládla vypracovat, jsem mohla Sierru i Chada převelet pryč. Buď to nebo výpověď. Slova plná omluv a lítosti mě nepřemluvily.

Půl roku poté, jsem se plácala mezi „potřebuju chlapa" a „chlapa už v životě vidět nechci". Neutuchající snaha kamarádek, že chlapa prostě potřebuju, hraničila buď jen se šílenstvím nebo i s šikanou.
Přestala jsem počítat, kolikrát jsem šla na schůzku s někým, koho mi domluvily a odcházela jsem těžce znechucená. Jen tři z těch mnoha stáli za hřích a vzhledem k tomu, že jsem v daný moment byla v první fázi, co se chlapů týkalo, skončila jsem s nimi v posteli a pak, jak se dostavila morální kocovina, jsem byla zase vyléčena. A po tom posledním, na hodně dlouho.
Ještě teď mě děsila jeho vize, co plánoval, když bylo po sexu. Seznámení se s jeho matkou, je bezvadná, obětovala mu svůj život po smrti otce... Doufá, že bude mít brzy vnoučátko, tak bychom se o to mohli za pár minut pokusit... Vyprovodila jsem ho z bytu dřív, než stačil doříct jaké bych měla mít svatební šaty.
Sýčkování kamarádek, že už přes rok žiju jako světice, mě nechávalo klidnou. Ignorovala jsem to a jediné, kdy mi to vadilo bylo vánoční období.
Už teď, v září, mě děsila představa vánočního večírku, kterého se budu muset zúčastnit. Jako kdyby mi to nestačilo loni... Budu sedět na baru, pít jeden drink za druhým a házet úsměvy a snažit se nevnímat zadané dvojice. A že jich bude. Z našeho patra kanceláří jsem byla jediná single.