Experiment Love

1.

Okolo mě byla neproniknutelná tma. Nějací dva vojáci mě už asi čtvrt hodiny táhli dlouhou chodbou. Měla jsem zavázané oči a z nosu mi tekla krev. Zasranej projekt. Už tak jsem měla život dost zničenej...

„Hej pánové, jak dlouho ještě budem cestovat?" Ticho. Jenom jsem prokroužila oči a čekala, až tohle skončí.

Všechno to začalo před rokem, kdy mi byla zjištěná nějaká super vzácná nevyléčitelná nemoc, ze které jsem se zázrakem vyléčila. Necelý týden nato mně začaly chodit zprávy o připojení do různých projektů týkajících se zkoumání mého zázračného uzdravení. Všechno jsem odmítala, chtěla jsem jen žít normální život. Ale to mi asi nebylo předurčeno. Zvrtlo se to na narozeninové oslavě mé starší ségry, kde jsem se opila do němoty. Nevím co se přesně stalo, ale když jsem se ráno probudila, měla jsem svázané ruce a kolem mě asi deset nějakých vojáků, kteří mně pustili záznam z předešlého večera. Mlela jsem něco o tom, že se klidně připojím k projektu a podepsala jsem papíry o právech.

Nic jsem nechápala. Co se to stalo? Jak jsem se ocitla v cele? Měla jsem desítky, možná stovky otázek a kocovina z předešlého večera tomu taky moc nepomáhala. 

Porozhlédla jsem se po místnosti. Byla celkem malá, zhruba jen dva na dva metry a nechápu jak se sem ti vojáci nacpali. Ale to mi bylo jedno, musela jsem utéct. Jako jediné možné východisko jsem zvolila otevřené dveře, za jimiž se táhla světlounká dlouhá chodba. 

Všimla jsem si, že se ke mně přibližuje jeden ozbrojený. Využila jsem situace a kopla ho do koulí. Hold mám výbušnou natúru. Nebyl to však nejlepší nápad, protože jsem následně ucítila tupou bolest, co se mi rozprostřela do celého těla a pak už jsem necítila nic.

Nevím jak dlouho to bylo, ale probudila jsem se a ti vojáci mě ještě pořád táhli. Následně jsem ale uslyšela zvuk těžkých dveří, a než jsem se stačila zamyslet co se děje, už se mnou hodili o zem a já se bouchla do zátylku. 

Zamžikala jsem. Nejspíš jsem upadla do bezvědomí nebo omdlela. Už kolem mě však nebyla jen tma, nýbrž světlý pokoj s malým zamříženým oknem. Nade mnou stál nějaký kluk, asi stejný věk, tmavě hnědé delší vlasy a ještě tmavější oči. Ustaraně mě pozoroval, hleděl mi do duše. Jakmile si všiml, že jsem vzhůru, začal mi říkat něco ve smyslu už je všechno dobré a jen klid. Zatřásla jsem hlavou a zmateně se na něj podívala. Vůbec nic jsem nechápala kde to jsem a co se stalo.

„Čau, já jsem Ryan" Zazubil se. Jeho úsměv byl nádherný.

„Ehm.. Ahoj? Já jsem Lexi."

„Už se cítíš líp? Vypadáš docela... jetě"

Vyděsila jsem se. Začala jsem panikařit a zběsile hledat zrcadlo. Naštěstí jsem něco na ten smysl našla. Sice bylo celé špinavé a roh byl naprasklý, ale v té chvíli jsem byla ráda za vše. Bohužel jsem se na sebe podívala...upřímně jsem se same sebe lekla. Měla jsem obrovský monokl a všude krev, o oblečení nemluvě. Jedno oko jsem měla úplně rudé a na obličeji se mi rozprostíraly menší jizvičky.

Zahanbeně jsem se na něj podívala. On se na mě s klidem usmál.

„To je vpoho, je normální když jsem někdo přijde takhle zřízenej. Ale tys na ně musela rovnou zaútočit, ne?"

„Ne tak uplně, ale asi ho to bolel-"

Ryanova tvář ztuhla strachem. Z chodby se ozýval dusot nohou.  On mě zatáhl do rohu a pošeptal:

„Už jdou."

„Kdo?"

Než jsem to však stačila doříct, začaly se pomalu otevírat těžké, ocelové dveře.

Bruh, musela jsem to celý předělat, ale ne tolik, aby to nechalo tu moji cringe 2023 formu psaní. Soráč že jsem na tuhle knížku srala 🥲... Jinak obrázek není můj

((DOUFÁM ŽE TO NEBYLA TAKOVÁ NUUDA, PROTOŽE MNĚ SE TO VŮBEC NELÍBÍ, ALE OK))

((POKUD SE VÁM TO LÍBILO, NEZAPOMENTE ZPĚTNOU VAZBU))

613 SLOV