JSI MŮJ (STEREK)

KAMARÁD

DEREK POV

Vejdu do restaurace a očima pátrám po svém sestře. Nesnáším, když mi nechám na telefonu tajemný vzkaz, že se dnes sejdeme tady, protože má novinu. Sakra, to nemůže říct rovnou o co jde? Mám toho za dnešek dost. Celý den jsem byl zavřený v kanceláři a vyřizoval nudné papírování. Najednou do mě někdo narazí. Zakleji a podívám se na toho blbce. "Omluvám se, nedával jsem pozor. Mrzí mě to" řekne ten člověk a já zalapu po dechu. 180 cm, štíhlý, ale vypracované postavy. Hnědé vlasy , které vypadají jako by právě vstal a oči barvy whisky, které na mě koukají s lítostí. Navíc voní jako léto. Směs květin a jahod. Můj vlk začne skákat radostí "Můj, můj kamarád" vrní.

Než se ho stihnu zeptat na jméno, objeví se za ním tmavovlasý muž a hrubě ho popadne za ruku. "To tě nemůžu nechat ani na minutu samotného, ​​abys něčuměl po jiných? vyjede po ním a táhne ho pryč. On jen sklopí oči a omlouvá se. Můj vlk vrčí vztekem "Pomoz mu, ubližuje našemu kamarádovi" Než se rozhýbu a vyběhnu ven, ti dva jsou pryč. Vlk žalostně zavyje. „Co je s tebou?" ptá se znepokojeně Cora. ​​„Právě jsem potkal svého druha, ale je ve vztahu s někým, kdo se k němu chová hrozně" přejedu si rukou po zátylku. "Znáš jeho jméno?" zajímá ji a já jen odmítavě zavrtím hlavou.

"Tak co je to za novinku, co jsi mi ji nemohla říct do telefonu?" zamračím se na ni. "Narazila jsem na novou smečku. Jsou moc milí a Scott, jejich alfa by tě rád poznal, pokud máš zájem. Je to Pravý alfa" prosebně na mě kouká. Prohrábnu si nervózní vlasy. NY je velký, takže není žádným překvapením, že je tu další smečka. Popravdě vlkodlaků je tu hodně, ale většinou se každý drží svého území. O Pravém alfovi jsem slyšel, stejně jako ostatní. Stává se to jednou za 100 let, že se z bety s čistým srdcem stane Pravý alfa. 

"Dobře, domluv to. Ale, na první setkání půjdu jen já, ty a Boyd" jmenuji jednu ze svých bet. Přece jen, neznám ho av případě boje se s Boydem po ruce, cítím líp. Můj vlk se na mě zlobí, že jsem nechal zmizet našeho kamaráda. "Najdeme ho" utěšuji ho a doufám, že se nemýlím. Když konečně ležím ve své posteli, zjeví se mi před očima obrázek mého druha. Vím, že je to člověk, protože kdyby to byl vlkodlak, cítil by tah a nemohl by jen tak odejít s někým jiným. Teď ho jen musím najít. Patříme k sobě.