Ahojky, jmenuju se Kamila. Všichni mi říkají Kim. Bydlím s rodiči v New Yorku . Mám svou nejlepší kamarádku, které říkám snad úplně vše. Je mi šestnáct, ale brzy oslavím své sedmnácté narozeniny. Můj táta vlastní firmu a je v práci víc jak doma, tak většinu času trávíme s mamkou spolu. Mamka pracuje doma, má kadeřnictví. Nejsem jedna z těch nejbohatších, možná proto nezapadám ve škole do kolektivu. Ještě že tam mám svou nejlepší kamarádku.
Ráno mi zazvonil budík.
„Ach ne, je zase 6:45, nechce se mi jít do školy," řekla jsem si pro sebe a znova si lehla. Přemýšlela jsem co si vzít na sebe.
Najednou na mě začala volat mamka: „Kim, snídaně je na stole. Musíš vstát, jdeš do školy."
„Ano, mami," odpověděla jsem a vstala z postele. Seběhla jsem dolů a sedla si ke stolu.
„Mami, kde je táta?"
Mamka mi ani odpovídat nemusela. Byl zase v práci. Snědla jsem si míchaná vajíčka, běžela jsem do pokoje a spravila si ranní hygienu. Otevřela jsem si skříň a vzala si žluté kraťasy a tričko s New Yorkem. Seběhla jsem dolů k vchodovým dveřím, obula si Conversky a šla rychle na Autobus. Jana už na mě čekala.
„Ahoj, no konečně, Kim."
„Ahoj, taky tě ráda vidím a ano, vím, nestíhám." Najednou přijel autobus.
„Ach jo, zase horror," řekla jsem si trošku víc nahlas. V autobuse jsem si sedla s Janou úplně dozadu. A je to tu zase.
„Podívejte se na ně, co to mají na sobě. Lesby." Ano všichni tady měli bohaté rodiny a já moc ne. Členka Plastic Girl, jak se jim tady říká, byla Laura. Všem se líbila a byla to královna všech ročníků. Konečně jsme ve škole, teror v autobuse skončil. Šla jsem do skříňky. A najednou mi někdo zezadu dal ránu do zad. Byl to Timi, Lauřin kluk. Kapitán fotbalového družstva.
„Seš snad slepej nebo co? Myslíš si, že jsi něco extra?" řvala jsem na něj, protože mě dost vytočil. Všichni koukali s otevřenou pusou, že já si dovolila zvýšit hlas na kapitána fotbalu, na krále ročníku.
Ted jsem jen čekala, až on na mě začne řvát, ale nic se nestalo. Najednou tam přišla Laura.
„Timi, tak ji něco řekneš, ne?" Timi jí neodpověděl, jen stál a koukal.
„Co si o sobě myslíš? Řvát tady na mého kluka, seš nula a to si uvědom." Neměla jsem už sílu řvát i na ni, tak jsem se otočila a šla.
„No, a teď nemáš odvahu co?" řvala na mě Laura a já ji jen ignorovala. Najednou přiběhla Jana.
„Víš, že se tohle nikdo ještě neudělal?"
„Jano, já vím, ale co je moc, to je moc." Najednou mě všichni zdravili, chtěli se se mnou i s Janou kamarádit.
Ahojky takže jsem ráda pokud jsi to nekdo přečte. Chtěla bych poděkovat teddylemur za pomoc ♡
Doufam, že vás bude příběh bavit. Zatím pa
