Poslední přání: Příliš příležitostí!

Prequel ke XIII. kapitole

Konečně.
Konečně se mi to povedlo.
Konečně jsem... usnula?

Ema IX. Straširybková se nadnáší uprostřed ničeho. Nikde nic, nikde nikdo. Zvláštní, pomyslí si, když se rozhlíží kolem sebe, avšak nic nevidí. Nedokáže se ani postavit na vlastní nohy, to protože nemá na co se postavit. Nějakým způsobem se dostala do stavu bez tíže a do prostor, kde nic není. Že bych konečně zemřela? už se začíná pomalu radovat, protože si po osmi smrtích v tomto novém světě už ani nepomyslela, že by ji ta ohavná bohyně Magma nechala být. „Emo!" ozve se odnikud ženský mysteriózní hlas. Ema se rozhlíží kolem dokola, avšak nedokáže určit lokaci zdroje. Ani hlas ji není povědomý, nikdy ho neslyšela. Nebo si alespoň nepamatuje, že by ho slyšela. „Emo!" ozve se ten samý hlas znovu. Náhle se na její hrudi objeví jasné zlaté světlo. Oslepující světlo jasně září celou prázdnotou a z Eminy hrudi poletuje kousek od ní. Mrknutím oka se Ema změní do své vílí podoby, avšak skoro jako by si to ani sama neuvědomovala. „Emo!" promluví do duše naší protagonistky hlas znovu, tentokrát je však zřejmé, že hlas vychází z onoho oslňujícího orbu. „K-kdo jsi?" zeptá se nic netušící Ema. „Ty mě snad nepoznáváš?" odpoví na ní světlo s lehce zklamaným tónem. „N-ne..." odpoví ji smutně Ema, až se zdá, že ji i mrzí, že neznámou ženskou takto zarmoutila. „Tak pozři!" řekne hlas majestátně a světelný orb začne narůstat do výšky i šířky pomalu se formuje do lidské figury. Postava ženy má na sobě honosný šat se spoustou bohatých a ozdobných ozdob.

„K-kdo jste?" s údivem sleduje Ema neznámou ženu. „Stále nevíš?" zeptá se s úšklibkem na tváři žena. „Ne," zavrtí hlavou víla. „Jsem ty," prohlásí žena a čubinkovsky se zasměje, „nebo jsem spíš byla. Nebo teprve budu?" Záhadná žena se do toho očizřejmě zamotala. „Pokaždé si spletu časy, chjo," povzdechne si. „Ty jsi já?" je z toho celá zmatená Ema. „Ano, ale zdá se, že nevím, jaká Ema ty jsi," zamyslí se žena, „už jsi zjistila to, že jsi víla?" „Jo," přikývne hlavou na souhlas Ema. „Dobře. A už sis zaprcala?" pokračuje v tázání Ema z budoucnosti. „Eeeh," Ema se na to moc netváří. „Oh, spoilery, pardon," pousměje se žena. „V tom případě to znamená, že jsem za tebou přišla brzy. Tak se měj!" rozloučí se dáma v honosném oblečku, a aniž by dostala Ema prostor cokoliv říct, zmizí. Ta nicota kolem Emy se začne točit a uprostřed ničeho se vytvoří vír. Ema do něj s křikem spadne, což zapříčiní její vzbuzení se.

Je hluboká noc. Venku zuří silná bouře a deštivé kapky tvrdě dopadají na střechu zámečku. Ema se probudí se stejně intenzivním křikem, s jakým opouštěla sen. Než se stihne posadit, přemění se z vílí formy zpět na lidskou. „Uf, byl to jenom sen," uleví se jí, když už je opět ve svém pokoji. Chvilku sedí na své posteli a zhluboka dýchá, aby se po podivném snu opět uklidnila. Po malé době se však postaví a rozhodne se, že se projde. Vezme si na sebe hezký hebký plyšový růžovoučký kytičkovaný župánek a vyjde ven na chodbu. Chvilku putuje protáhlou liduprázdnou chodbou a prohlíží si všechen nábytek, který na ní mají. Je stále až k nevíře, že někdo tak zbytečný jako Ema Straširybková by kdy mohla být šlechtična a ještě ke všemu tak skvělé a nezkorumpované země jako je Království dobra, kde mají všechny rasy stejná práva... Její vycházku však přeruší hlasy, které vychází z komnaty obývacího pokoje. Opatrně pootevře dveře a nakoukne dovnitř. K jejímu údivu a zároveň k její úlevě spatří Iva a Alexe, jak vedle sebe sedí a povídají si. Rozhodne se k nim přidat. „Ahoj," pozdraví je. „Ty nespíš?" je překvapený Ivo, a tak jim Ema vysvětlí, že měla podivný sen, který ji z jejího spánku probral. Ti dva chápavě přikývnou a prozradí Emě, že si vyprávějí své životní příběhy. Teď je řada na Alexovi. „Tak teda začni," pobídne démona černá elfka ke mluvení. Alex přikývne a začne.

„Stalo se to před více než dva tisíci lety..."

·Pos—Přá—Pří—Pří!·
— Poslední přání: Příliš příležitostí! —

— Prequel ke XIII. kapitole —
·Sen·