Vánoční pohádka

1. Prosince

„Ne ne ne!" Promnula jsem si zoufale obličej. „To snad není možné," prskala jsem naštvaně, zatímco se na mě informátorka na letišti dívala vystrašeným a zmateným pohledem zároveň. „A qué hora?" Zeptala jsem se jí. „No sé, perdón, pero no puedo decirlo," odpověděla mi soucitně a já jen frustrovaně pokroutila hlavou. Byl to celé úplně špatný nápad. Z krajiny, kde se přes Vánoce dalo chodit v podzimní bundě, protože zde nebyl žádný sníh, aspoň od doby, co jsem tady studovala, jsem se na svátky stěhovala za rodinou do Prahy. A teď byl můj let podruhé přeložen na dobu neurčitou, protože se spustila sněhová bouře. Lidé, kteří spolu se mnou čekali na let si nevěřícně a unaveně sedali zpět na své místo a začínali volat svým příbuzným. Tahle činnost bohužel neobešla i mě a i já tak vytáhla svůj iPad z batohu, jenž ležel položený na podlaze.

Přes face time jsem zavolala své malé sestře, která se mi to, po dlouze trvající chvíli uráčila přijmout. „Nazdar sestřičko," pozdravila mě nadšeně. „Tak co, už jsi v letadle?" „Právě kvůli tomu volám," odpověděla jsem jí. „Cože? Stalo se něco? Spadli jste?" Vyšilovala a začala volat na mámu, že naše letadlo spadlo. „Veroniko!" Zakřičela jsem na ni a půlka lidí v místnosti nevěřícně pokývali hlavou. „Ještě jsme ani neodletěli," vyvrátila jsem její teorii o pádu mého letadla. „Hm, škoda," pokrčila rameny. „Bylo by to hustý, kdyby-" Nestihla odpovědět, když ji přerušila máma, která se tryskovým pohybem přiřítila do pokoje se zástěrou na sobě a vařečkou v ruce. „Zlatíčko jsi v pořádku? Co se stalo?" Strachovala se.

„Ano mami, jsem. Veronika má jen bujnou fantazii," ujistila jsem ji a máma sjela pohledem k mé sestře, jež se trochu přikrčila a stáhla rty do úzké, provinilé linky. „Já to nevěděla," pokoušela se to mámě vysvětlit.  „Verčo, nech radši Báru na pokoji." Verča si vzala svůj telefon a otráveně odešla z pokoje. „Dík," odpověděla jsem jí vděčně.

„Můj let byl přeložen na dobu neurčitou, takže nevím, kdy odlétneme," vysvětlila jsem svou situaci. Máma mi věnovala soucitný pohled. „A máš co jíst? Jsi teple oblečená?" Zásobovala mě typickými dotazy. „Jo, neboj," přikyvovala jsem otráveně. „Ano ano, já vím. Promiň že se zajímám, jestli má moje holčička všechno," odpověděla mi s úsměvem. „Doufám, že přiletíš ještě dnes, ale i tady je to intenzivnější, než kdy jindy. Sníh tě vítá," pronesla máma s humorem, avšak mně už to tak humorné nepřišlo. Tohle období jsem vysloveně nesnášela.

Vánoce, odfrkla jsem si. Kdo to vymyslel? Proč tak hojně slavit, že se narodilo mimino? Naše narozeniny taky neslaví celý svět.
Ale přesto všechno Vánoce existovali. Pro někoho byli nejkrásnějším obdobím v celém roce. Rodiny se setkávali, všichni se dosyta najedli, ba občas i přejedli, lidé horlivě nakupovali světýlka, dárky a další Vánoční hlouposti. Vánoční čas tady byl, aby si milovníci Vánoc Vánoce užili na plno. Nikdo ale nemyslel na nás. Na ty, kteří by nejradši o Vánocích leželi zachumlaní v posteli, s normálním jídlem, s puštěným seriálem na Netflixu a bez vší Vánoční hysterie.
„Tak když budeš v letadle, napiš nám to," dostavila se znovu Verča. S pokřiveným úsměvem jsem přikývla a rychle se rozloučila.

Znovu jsem se podívala na tabule s přílety a odlety, ale můj let se tam nenacházel.
Bylo 1. Prosince, datum, kdy se většina studentů odebírá ke svým rodinám, aby s nimi oslavili tenhle nemožný hloupý svátek. Proto byla každá linka úplně obsazená a letiště byly přecpané.
Rychle jsem si na iPadu našla Netflix. Jen co jsem ho zapnula, mi vyskočilo upozornění a okénka s miliony vánočních filmů. Podrážděně jsem se dostala až k vyhledávači, do nějž jsem zadala název svého oblíbeného seriálu, Wednesday a začala jej od začátku sledovat.
Byla jsem v půlce série, když k nám znovu přistoupila informátorka, aby nám oznámila další zprávy.
„Your flight is allowed," oznámila nám a všichni lidé v místnosti začali nadšeně tleskat.
To už tuhle novinku hlásili a za pár chvil se objevila i na tabuli odletů.
Let byl zatím naplánován tak, abych byla ráno, kolem 2. Prosince doma, což jsem mamce také rychle napsala.

Když jsem se konečně odbavila a vracela všechny ty šťastné přání k Vánocům, dostala jsem se do letadla a jakmile jsem seděla na svém místě, hlasitě jsem vydechla.

V letadle panovala tichá atmosféra. Všichni byli totiž zmoženi z dlouhého čekání.
Poslední do letadla vstoupila letuška, jež začala oznamovat, že pilot dostal povolení vzlétnout. Připoutala jsem se a z batohu po delším přehrabováním našla své airpody, které jsem si strčila do uší a zapnula si playlist se svými oblíbenými písničkami.
Po pár minutách jsme konečně vzlétli a já se opřela do pohodlné pozice, v níž se mi povedlo upadnout do říše snů.

Probudila jsem se díky silné turbulenci, která byla způsobena hustým sněžením. Podívala jsem se z okna. Svítalo, což znamenalo, že za chvíli budeme přistávat. Jak já se domů netěšila. Ano, rodiče, Verča i kamarádi mi chyběli, ale nesnášela jsem ty hloupé svátky.

Nejsměšnější na tom všem ale bylo, že jsem je kdysi milovala. Milovala jsem ty otřesné koledy, tu hroznou písničku od Mariah Carey, to přeslazené, několikakalorické cukroví, vánoční trhy, a dokonce jsem si DOBROVOLNĚ pořizovala i tu honosnou mohutnou a drahou vánoční výzdobu. Máma se mi často smála, že bych chtěla Vánoce jako v Americe, což tehdy byla pravda. A také jako všechno ostatní, jsem milovala i bruslení a jeho. Kluka, který mi poprvé zlomil mé, tehdy už zlomené srdce.

To vše ale byla minulost. Teď jsem byla tady, v letadle, na cestě za mou noční můrou.

„Prosíme cestující, aby si zapnuly bezpečnostní pás. Naše letadlo bude přistávat," ozvalo se z reproduktoru. Slečna to poté zopakovala ještě v angličtině a němčině. Za několik minut už jsme doopravdy přistávali a já z okna letadla poznávala Pražské letiště.

„Vítej doma," pronesla jsem si pro sebe suše.

Když se všichni nedočkavci vytlačili z letadla ven, rozhodla jsem se, že je čas, abych vyšla také. Promnula jsem si oči a podívala se na obrazovku telefonu. Bylo něco kolem sedmé ráno. Máma mi psala, že pro mě někoho pošle, což jsem jí, po zkušenostech z minula už nevěřila, a tak jsem se vydala tunelem do obrovské zalidněné haly letiště Václava Havla.