Prequel ke XIV. kapitole

7 2 0
                                    

A jsi si tím jistá?" ustaraně se Ivo Stokurev zeptá Emy, která stojí u vrat zámku Bu Gullarysat sbalená na cestu. „Ano," odsouhlasí ji Ema IX. Straširybková, „myslím, že to tak bude nejlepší." Je slunečný den. Jaký jinačí by asi tak byl, když se nacházíme v Království dobra, kde je všechno růžovoučké a každý má rovnocenná práva. Proč by na tak krásném místě mělo být jinak než právě slunečně?

Ema se chystá vyrazit na svojí osamělou krátkou výpravu. Není to tak, že by ji život v honosném sídle připadal již nudný, spíše se snaží najít dokonalou příležitost pro zlepšení svých vílích schopností. Od onoho dne, kdy je objevila a zachránila tak guildu Knihovnomolů, tehdy ještě v plném počtu, před členy Dvanáctky drsňáků Ferana partie de Merkáis a Verecundií, své vílí síly ani jednou nevyužila. Neměla důvod proč. Ono taky, když už Knihovnomolové nejsou příliš aktivní guildou, co se plnění misí týče, tak se příliš příležitostí nenajde. 

A vážně si myslíš, že to zvládneš?" strachuje se Ivo dále o Emu a očizřejmě ji nevěří, že se o sebe dokáže postarat sama. „Neboj, děláš, jako bych umírala každej den," pousměje se v reakci na něj Ema a pohodí rukou. „Umírala jsi každej druhej den," podezírá ji Ivo. Co kdyby to taky byl další trik Emy na spáchání sebevraždy. „Ty časy jsou pryč. Vážně, akorát se jen zbytečně obáváš, nic se mi nestane."

Ivo si povzdechne. Z dočasného odchodu Emy prostě nemá radost a něco mu na tom nehraje. A jak se na to tváří Alex? Ten je momentálně někde v píči, v minulé kapitole dostal dostatek prostoru, a tak je teď na řadě ho lehce oddůležnit. Ti dva se tedy naposledy rozloučí a Ema se vydá vstříc vlastnímu dobrodružství.

A vůbec netuší, co tam daleko ve světě na ní všechno čeká...

·Pos—Přá—Pří—Pří!·
— Poslední přání: Příliš příležitostí! —

— Prequel ke XIV. kapitole —
·Loučení·

Poslední přání: Příliš příležitostí!Kde žijí příběhy. Začni objevovat