Stejný příběh, jiný den

O pět let později

Už je to přes sedm let od chvíle, kdy jsem poprvé přiznala, že něco je jinak. Je to přesně šest let od chvíle, kdy mi to všechno došlo. Je to týden od okamžiku, kdy jsem byla opravdu šťastná a přesně jeden den od noci, kdy jsem po několika letech otevřela své staré deníky. Slíbila jsem si, že je budu číst až tehdy, kdy dosáhnu věcí, které jsem si přála, když jsem deníky psala.

Je podzim. Venku prší a kapky deště bijí do oken. Je přesně ta chvíle, na kterou čekám tak strašně dlouho. Pět let mi trvalo, než jsem dosáhla všeho, co jsem v životě chtěla. Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že se mi to někdy povede. Dříve jsem o sobě hodně pochybovala a vůbec jsem si nevěřila. Nikdy jsem nebyla nikomu dost dobrá. Nikdy se mnou nikdo nebyl spokojený a z toho vyplynulo, že i já jsem se cítila špatně ve svém vlastním těle. Ano, přiznávám, že i teď mám o sobě občas pochybnosti, ale jsem žena se zdravým sebevědomím a  nejistá jsem, když mám být proč.

Právě sedím na posteli ve svém bytě, opřená o zeď s nohama pokrčenýma, přesně tak jako před pěti lety. Jen s tím rozdílem, že dnes jsem šťastná. Sedí vedle mě muž mého srdce, který mi dokázal, že láska existuje. Dal mi důvod na ni věřit, ačkoliv jsem dříve byla proti. Nikdy jsem na lásku nevěřila. Vždy jsem říkala, že to nedává smysl, jen to bolí a k ničemu to není. Teď vím, že jsem neměla pravdu. Jen díky tobě Dominiku. Dala jsem mu pusu, opřela mu hlavu o rameno a vzala do ruky deník z doby, kdy mi bylo dvanáct. Začala jsem ho psát, když jsem si uvědomila, že můj život není úplně v pořádku. Podívala jsem se na něj a pak na Dominika. Ten se jen pousmál a kývl na mě. Já deník otevřela, dala jsem ho mezi nás a začala jsem číst. Věděla jsem, že to nebude příjemné, ale chtěla jsem dodržet svůj slib.

Milý Semire, vím, že si tyto dopisy nikdy nepřečteš, ale pomůže mi, když budu mít pocit, že jsem se někomu svěřila. Nevím, jestli chápeš, jaké to je cítit se úplně zbytečná. Když se dívám na Kobru 11 uvědomuji si, že mi to pomáhá. Adrenalin a násilí. Nevím, čím to je. Možná jsem jiná než ostatní. Jsi má oblíbená postava z tohohle seriálu. Věřím Ti asi ze všech lidí na světě nejvíc. Myslím, že neuvěříš, co se dnes stalo. Já věděla, že to přijde, ale nečekala jsem, že to bude tak brzy. Dnes ráno přišel otec a oznámil mi, že půjde do vězení. Chápeš to? Vězení. Nejvíc mě naštvalo, že mi to tak dlouho tajili. Dvanáct let mi to nechtěli říct. Dvanáct let. Nakonec to stejně byla moje chyba. Stejně tak jako vždycky všechno. Jednou mi řekli: „Nikdy nehledej chybu v druhých. Chyba je vždycky v tobě."

Dominik se na mě zmateně podíval. O tomhle jsem mu nikdy nic neřekla. O mojí minulosti vlastně vůbec nic nevěděl. Když se ptal na moje rodiče, mlčela jsem. Pochopil, že o tom nechci mluvit. Teď byla vhodná chvíle ho s tím takto seznámit. Nebudu lhát, mám strach, jak se na mě bude dívat až zjistí zbytek. Ví, že po celém těle mám jizvy, ale nikdy se mě na to neptal. Nevím, co bude. Vím ale, že mu věřím.

„Čti další. A neboj, nebudu na tebe koukat skrz prsty. Miluju tě, Rachelko." řekl mi a já se pousmála. Upřímně. Jsem z toho paf. Dala jsem mu pusu, otočila stránku a pokračovala ve čtení.

Milý Semire, opět Ti píšu. Někomu musím říct, co všechno se stalo. Možná se divíš, proč Ti píšu až po několika měsících, ale nechtělo se mi mluvit o tom co se děje. Teď je červenec. Otec je stále ve vězení a já se před týdnem vrátila z chaty. Byla jsem tam s kamarády a bylo to fajn. Musím říct, že mi pomohlo si vyčistit hlavu. Přiznávám, vyzkoušela jsem tam věci, které jsem do teď neznala. Nechtěla jsem, ale věděla jsem, že mi to pomůže. A tak jsem to zkusila. Nevím, jestli to bylo dobré nebo špatné rozhodnutí. S drogami jsem se setkala už dříve doma, ale věděla jsem, co to dělá s rodiči. Nechtěla jsem si ničit zdraví, ale když jsem viděla, jak jsou uvolnění. Zkusila jsem to. Bylo mi hezky. Pomáhá to.

„Rachel ty jsi brala drogy? Nebo jsi něco hulila? Jak to bylo?" vyděšeně se na mě díval a trochu zvýšil hlas. Vyděšeně jsem se na něho podívala. Šlo vidět, že je zmatený. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Dívali jsme se na sebe. Z ničeho nic mě objal a pošeptal mi do ucha: „Rachel, prosím, slib mi, že už do toho nikdy nespadneš. A když ano, slib mi, že mi o tom řekneš. Nechci tě ztratit. Miluju tě, zlato." Jen jsem přikývla a objala ho pevněji. Bylo mi s ním tak dobře. Ještě několik zápisů na mě vždy Dominik koukal se slzami v očích. Objímal mě a říkal mi, že jsem silná, že jsem to zvládla. Pochopil, z čeho mám jizvy, proč nevěřím lidem a proč, když jsme se potkali, byla vyděšená z jeho doteků. Pochopil celý můj život a já mu byla neskutečně vděčná.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem mu nikdy neřekla, že ho miluju. Bylo to pro mě nepřirozené, protože přece jen, moje dětství ve mně něco zanechalo. Dlouho jsem nechtěla nic takového vyslovit. Myslím, že ho to často mrzí a teď je vhodná chvíle mu to říct. „Zlato?" vypravila jsem ze sebe. Sice studuji psychologii, tak jak jsem si vysnila, ale pořád příliš neumím projevovat emoce. „Hm? Copak?" podíval se na mě. Nadechla jsem se, chvíli jsem na něj mlčky zírala a pak jsem to udělala. „Miluju tě, Dominiku." řekla jsem potichu a usmála jsem se na něho. Bylo vidět, jak se mu rozzářily oči. Na tváři se mu vytvořil úsměv, objal mě a dal mi pusu. Bylo to příjemné, ani jsem si nikdy nemyslela, že se tohohle pocitu někdy dožiju.

Zápisy z mých deníků jsme četli dlouho do noci. U několika z nich nám oběma tekly slzy po tvářích. Nikdy jsem ho neviděla plakat a on mě taky ne. Bylo to něco tak nového. Nebudu lhát, bála jsem se, že až zjistí, že jsem se pokusila sama sebe zabít po tom, co se mě pokusil zabít můj otec, když jsem chtěla mluvit o tom, že se mě pokusil znásilnit, bude si myslet, že má doma psychopata a rozejde se se mnou. Když to všechno četl, jen se na mě soucitně díval. Bylo vidět, že ho to bolí i za mě. Nakonec jsme usnuli v obětí. Bylo mi tak dobře jako nikdy dřív.

Ráno jsem se probudila a Dominik vedle mě neležel. Posadila jsem se, prohrábla si vlasy a promnula oči. Zmateně jsem se rozhlédla po ložnici a najednou jsem ho uviděla. Objevil se ve dveřích. Měl úsměv od ucha k uchu a v ruce držel talíř s lívanečky. Usmála jsme se na něj a on si sedl ke mně na postel. Společně jsme se nasnídali a pak už jen leželi v objetí v posteli. Celou dobu se mi však honila hlavou jedna myšlenka. Nevěděla jsem, jestli se mu mám přiznat nebo ne. Nevěděla jsem, jak by reagoval. Měla jsem strach.

„Dominiku" vypadlo ze mě z ničeho nic. Myslím, že bylo znát, že se mi třese hlas. Zděšeně se mi podíval do očí a odpověděl mi: „Copak, zlato?" Stále jsem nebyla přesvědčená, jestli to chci udělat. „Nenáviděla jsem ho. Už nikdy jsem ho nechtěla vidět. Utekla jsem proto sem. Doufala jsem, že mě nikdy nenajde, ale našel." vypadlo ze mě. Neměla jsem vůbec kontrolu nad tím, co říkám. Dominik na mě jen vyděšeně koukal a než cokoliv stačil říct, pokračovala jsem dál. „Před týdnem se tu objevil. Pronásledoval mě ze školy až sem do bytu. Snažila jsem se mu utéct, ale on je pořád chytřejší a silnější než já. Doběhl mě a bodl do mě nožem. Zacpal mi pusu a donutil mě otevřít mu byt. Svázal mě a pak to udělal." hlas se mi třásl a mě začaly téct slzy. Začala jsem panikařit. Dominik jen vyděšeně zíral. Když jsem začala hystericky plakat, vzpamatoval se a objal mě. Snažil se mě utišit. „Bylo to strašný. Udělal to několikrát za sebou. V tu chvíli jsem se cítila stejně bezmocně jako ve čtrnácti, když to udělal poprvé. Vůbec jsem se nemohla bránit. Nemohla jsem se hýbat. Prostě to nešlo. Už jsem to nikdy nechtěla zažít. Byl to úplně stejný příběh, jen v jiný den." Hystericky jsem brečela a mačkala Dominika v objetí. Cítila jsem jak i jemu tečou slzy po tvářích. Ve čtrnácti bych měla jen jedno řešení. Smrt. Teď vím, že na to nejsem sama. Vím, že Dominik mě v tom nenechá. Věděla jsem, že ho miluju. A věděla jsem, že on miluje mě.

Když jsem se uklidnila, Dominik šel do práce a já si sedla ke stolu. Vytáhla jsem papír a začala jsem psát. Cítila jsem se jako kdyby mi bylo znovu čtrnáct. Už jsem se do té doby nikdy nechtěla vracet. Teď jsem však musela. Vypsala jsem se z toho a pak šla ven. Dominikovi jsem o tom nic neřekla. Bylo mi jasné, že až se vrátí domů a přečte si můj zápis, začne panikařit. Dopsala jsem k němu proto cedulku, na které stálo: Neměj strach, jsem v pořádku. Pamatuj si, smrt nikdy nic nevyřeší. Neboj, vrátím se. Slibuju, že do ničeho znova nespadnu. Jen nenávist je občas silnější. Miluju Tě. Rachel.