Biatlon: Závod bez cíle

1. Začátek něčeho nového

Lindu z poklidného snění vytrhlo hlasité klapnutí obývákových dveří. Vzhlédla a spatřila, jak přímo k ní kráčí její otec a tváří se nezvykle vážně.

"Ahoj tati," pozdravila nevzrušeně. "Co se děje?"

Otec si sedl do křesla naproti Lindě a spustil poměrně přísným hlasem: "Drahá dcero, za pár týdnů to bude už půl roku, co jsi zdárně ukončila své studium. Uvědomuješ si to?"

"Ano, tati," zamumlala Linda, protože už jí bylo jasné, jakým směrem se bude následující rozhovor ubírat.

"Jak jistě víš, jsem na tebe samozřejmě pyšný, že jsi zakončila školu s takovými skvělými výsledky. Ovšem od té doby, co jsi dostudovala, jsi doma. Prostě jen doma. Jak jsi od té doby pokročila s hledáním práce?"

"Vždyť víš, že mě nikdo nechce, tati," rozhodila Linda rukama. "Mladou holku, která zrovna vystrčila nos ze školy, žádná nemocnice zaměstnat nechce. A jaksi se necítím na to, abych začala pracovat sama na sebe."

"To po tobě taky nikdo nežádá," ujistil ji otec. "Ale ty moc dobře víš, že jsem ti nabízel, že ti zkusím zařídit místo v místním házenkářském klubu - "

"A já jsem ti řekla, že ani omylem." Linda si trucovitě založila ruce na hrudi. "Ano, vzpomínám si."

"Přemýšlel jsem nad tvou budoucností trochu víc než ty samotná," pronesl otec lehce varovným tónem, ve kterém se odrážel i patrný odstín výčitek. "A došel jsem k jednoduchému závěru. V nemocnicích tě nechtějí, protože nemáš žádné zkušenosti, a místním sportovcům fyzioterapeutku dělat nechceš. Vlastně tě i chápu, někteří z těch kluků jsou nevzdělaná hovada." Odmlčel se. "Takže jsem si před pár dny promluvil s tvou sestřenicí."

"Se kterou?" zeptala se Linda trochu natvrdle.

Její táta obrátil oči v sloup. "Zkus hádat," vyzval odevzdaně dceru. "S Bárou, která je teprve na gymnáziu, asi těžko. Vezmu to krátce: Klára byla tak laskavá, že se poptala mezi biatlonovými týmy, a zjistila, že Švýcaři teď právě jednoho fyzioterapeuta shání. A vzhledem k tomu, že za necelé dva týdny začíná biatlonová sezóna, s tím docela pospíchají, takže se nebudou úplně ohlížet, koho berou, hlavně když někoho budou mít."

Linda zůstala na otce hledět s otevřenými ústy. "To nemyslíš vážně," vypadlo z ní. "Ty mi navrhuješ, abych šla pracovat do Švýcarska?"

"Netušil jsem, že mám tak natvrdlou dceru!" Táta rezignovaně zavrtěl hlavou. "Nebo jsi nikdy neslyšela o tom, že biatlonové závody v zimě probíhají v celé řadě středisek a že týmy se každý týden přesouvají jinam?"

"Já vím, ale - "

"Nikdo tě nenutí, abys u nich zůstala pracovat třeba pět let," pokračoval otec mírnějším tónem. "Zůstala bys jen tuhle jednu sezónu, čímž bys nasbírala nějaké ty zkušenosti - a pak by se ti třeba lépe hledala práce tady. Čtyři měsíce bys přece vydržela jezdit s nimi po světě, respektive po Evropě, ne? Jsi dospělá žena, Lindo. Nemůžeš čekat, že budete s Emou pořád sedět doma a já s mámou se o vás budeme starat."

"Představ si, že jaksi ani jedna z nás nemá peníze na to, aby se osamostatnila," utrousila Linda. "Jak jsi sám zmínil, sotva jsme dostudovaly."

"Kdybyste nebyly tak líné a poctivě chodily na brigády, měly byste aspoň nějaké peníze," poučil ji táta. "Jinak, čas na rozmyšlenou máš do zítřka - potřebují to vědět co nejdřív. Nechceme tě do ničeho nutit, ale myslím, že bys to měla přijmout. Ber to jako dobrou radu. A trochu o tom přemýšlej." S tím se zvedl z křesla a zanechal Lindu o samotě s jejími neveselými myšlenkami.

Linda v obývacím pokoji nezůstala dlouho: jakmile se ujistila, že táta odešel někam ven, vystartovala po schodech nahoru do pokoje. Potřebovala nutně mluvit se svým dvojčetem.

"Tak se mi zdá, že se naše sestřenka zase plete do věcí, do kterých jí vůbec nic není," prohlásila Ema, když jí Linda vyložila celou záležitost.

"Klára za to nemůže," hájila ji Linda. "To táta ji oslovil první."

"Kvůli Kláře jsme už jeden děsivý týden u toho jejího biatlonu zažily," připomněla Ema, jak musely díky prohrané sázce pracovat v Novém Městě jako dobrovolnice. "Přece se nehodláš do něčeho podobného uvrtat na čtyři měsíce?"

"Já nevím," povzdechla si Linda. "Jsou to sice čtyři měsíce strávené někde v háji s úplně cizími lidmi, ale aspoň bych dělala svoji práci, kterou umím - respektive kterou jsem vystudovala - a nemusela bych stát někde v mrazu na stadionu. Když to nepřijmu, co mě čeká tady? Ti slizcí odporní házenkáři? Radši bych masírovala šneky než je."

"Myslíš, že švýcarští biatlonisti budou lepší?" odfrkla si Ema. "Jejich jedinou výhodou je, že budou pěkně bohatí. A náhodou, někteří místní házenkáři jsou i docela hezcí..."

"Pokud vím, posledně jsi na adresu jednoho z nich posílala slova jako namachrovaný debil a sprostý lhář," povytáhla Linda obočí. Výrazy, které zmínila, byly ještě ty slušnější, které Ema použila.

"Jo tenhle," zatvářila se Ema, jako by kousla do šťovíku.

"Tenhle," přikývla Linda. "Víš co? Půjdu se trochu projít. Musím si vyčistit hlavu a nějak se rozhodnout."

Nějak. Ale jak?