Po včerejším nevydařeném dni jsem se cítila hrozně. Lea mi včera večer každých deset minut psala zprávy, v nichž se mi omlouvala za to, co se stalo a já se tak vůbec nevyspala. Pomohl tomu až hovor ve čtyři ráno, kdy jsem jí stručně sdělila, že jsem si vzala studijní volno na studování z domova, což neznamená, že se nebudu učit, tak ať mě přestane otravovat omluvnými zprávami, přičemž to ani nebyla její vina.
Lea se mi znovu omlouvala a já hovor musela ukončit se slovy, že si fakt musím jít lehnout. Byla jsem absolutně vyřízená.
Probudit se do zasněžené krajiny byl kdysi můj nejlepší a nejhezčí sen. Cítila jsem se jako v pohádce. Teď se mi však vůbec nechtělo vstávat a místo radosti jsem byla mrzutá.„No tak ségra, těš se!" Hopsala vedle mě Veronika nadšeně. Právě čekala na Jonáše, aby spolu mohli otevřít čtvrté vánoční okénko.
„Ahoj Verčo," pozdravil mou sestru Jonáš vcházející do kuchyně ve vánočním svetru se soby. Jakmile jsem ho spatřila, zakuckala jsem se mlékem, které jsem měla v puse, jak jsem se musela smát. „Jonáši, co to máš na sobě?" Smála jsem se. „Proč, je s tím svetrem něco špatně?" Povytáhl obočí nechápavě. „Ne, jen, že je to tak nehorázně vtipné," snažila jsem se mu slušně naznačit, že ten svetr vypadá hrozně, což ale nepochopil.„Tak co Veru, jdeme na to?" Zeptal se Jonáš mé čtrnáctileté sestry, jež an něm mohla nechat oči. Veronika přikývla a oba najednou otevřeli okénko ve svém adventním kalendáři.
„Bod číslo 2, Grinchi," usmál se na mě a ukázal mi čokoládku v ruce. „Každý den můžeš jíst sladkosti," uculil se na mě. „Ne díky. Nepotřebuji za Vánoce přibrat tolik, abych se nevešla do mých oblíbených riflí a svetrů," vysmála jsem se mu trošku.
„Vždyť krasobruslíš, tak to ty přebytečné kila, které ne že bys měla," obhajoval se, „tak je vybruslíš," pokrčil rameny a mě převládl smutek. „Odkud víš, že jsem bruslila?" Zeptala jsem se naštvaně a zvědavě zároveň. „No, včera jsi měla v pokoji trofeje ze závodu, tak jsem o ně zavadil pohledem." Vysvětli mi. „To je super, jenže já už nebruslím," řekla jsem mu. „Cože? A to proč? Však si v tom byla dobrá, ne?" „Promiň, ale byla bych radši, kdybys mou minulost nechal mou minulostí." „Promiň, pokud jsem se tě nějak dotknul," oznámil mi. „Nech to tak, nechci to dál řešit," Pověděla jsem a on chápavě přikývl. „Jedeš do školy autem?" Nadnesla jsem nové téma. „Ano, proč? Potřebuješ někam vzít?" „Jestli bys byl tak hodný a hodil mě do supermarketu?" Zaváhala jsem. Jonáš byl pro mne cizí člověk. Znala jsem ho necelé tři dny a už jsem si plánovala sednout k němu do auta, což mi nepřipadalo správné. Jenže mé auto zůstalo v Madridu a jediný, kdo by mě mohl odvést byl on. „Jasně, žádný problém, taky tam potřebuju ještě zajet." Pousmál se. „Děkuju." „Vyjedeme ale za chvíli, jelikož první přednášku mám dneska už v devět." Obeznámil mě. „Žádný problém," vyhověla jsem mu. „Dobře, tak za patnáct minut u auta?" Přikývla jsem. „A mě vezme kdo?" Zeptala se Verča zaskočeně. „Promiň Veru, dneska si musíš poradit sama," mrkl na ni Jonáš a ona se začervenala. „Tak jo," souhlasila a vydala se, stejně jako my, nachystat se. Mělo by to být plusem, že jsem nechodila do školy a měla bych být ráda, že mi to škola vůbec umožnila, protože kdybych neměla prospěch jaký mám, nikdy by mi tohle "samostudium" nedovolili. Přesto mi připadalo divné normálně vstávat a nejít do školy.Přesně po patnácti minutách jsem čekala pod schody na Jonáše, který měl, jakožto chlap, zpoždění. „Už jdu Báro, jen chvíli vydrž," zavolal na mě a já se uchechtla. Když jsem jej konečně uviděla scházet schody, upravoval si svůj svetr a nekoukal si pod nohy, což nevěstilo vůbec nic dobrého. A tak jak jsem si myslela, se to i stalo. Jonáš zakopl.
Přeletěl přes pět schodů a dopadl do měkka: na mě. Povalil mě na zem. Zase. „Jonáši!" Vypískla jsem pohoršeně. On zrudl, když si všiml, že mi vyhynul oblečení do půl pásu. Naštěstí jsem si rychle zakryla svou jizvu, kterou neviděl.
„Promiň," prohlásil ještě z půlky rudý. „Už jsem si zvykla," pousmála jsem se nad tím, že jsme se znali ani ne tři dny a už spadl tolikrát...„Vážně neumím chodit," zkonstatoval po cestě do auta. „Neumíš, co víc k tomu dodat?? Pokrčila jsem rameny.
Jonášovo auto nebylo nijak luxusní, ale byla to hezká stříbrná Škoda oktávka. Nastoupila jsem dovnitř a Jonáš zapnul motor. Vyjeli jsme a v rádiu začaly dávat ty odporné americké Vánoční trendy.
Ušklíbla jsem se.„Copak copak Grinchi," usmál se Jonáš. „Neříkej mi tak," neodpustila jsem si. „Ty nemáš ráda ani vánoční písničky?" „Ne," pokroutila jsem hlavou a Jonáš rádio jako naschvál zesílil. „Můžeš to prosím vypnout?" „Ale ale. Vždyť je to tak hezká písnička. Laast Christmas I gave you my heart, but..." začal zpívat z plných plic. Povzdechla jsem si a rádio mu ztišila.
Nevyvedlo ho to z míry a zpíval si dál každou vánoční blbost, co dávali.Jedinou mojí záchranou byl Kaufland, k němuž jsme právě přijížděli. Hned, co zaparkoval, jsem z auta doslova vyskočila a nadechla se čerstvého vzduchu.
„Tak co, Grinchi, jdeme nakupovat?" Popíchl mě Jonáš. „Po několikáté, neříkej mi tak." „A jak ti mám říkat? Zlobo nebo Ledová královno?" „Úplně by stačilo Bára," odpověděla jsem mu a rychle jsem se od něj vzdálila. Vzdálenost mezi námi byla překonána rychleji, než jsem čekala, a tak jsem se znovu ocitla ve spárech našeho nájemníka.
Jen, co jsme vstoupili do obchodu, přivítaly nás vánoční světýlka, ozdoby, obaly na produktech a vánoční písničky.
„A máš to, Grinchi," zasmál se Jonáš. „Vánoce tě mají rády a chtějí, abys i ty měla ráda je." Zakoulela jsem očima. „Já se nevzdám," podíval se mi do očí.Procházeli jsme obchodem a já se snažila nevnímat všechny ty vánoční sladkosti a ozdoby. Rychlým pohybem jsem házeli do košíku vše, co jsem potřebovala a Jonáš se na mě díval s vykulenýma očima. „K čemu jsou ti těstoviny?" „Na špagety?" Podivila jsem se jeho otázce. „A proč je kupuješ?" „Jonáši, kupuju těstoviny a ty se zeptáš proč?" „No, jo?" Tomu jsem se musela zasmát. „Nech to tak," Pověděla jsem mu mezi smíchem. Jonáš pokrčil rameny a my jsme pokračovali dál v nákupu.
Zaplatili jsme a Jonáš mě vezl zpět domů. „Jen tě vyhodím před domem, pokud ti to nevadí," řekl mi. „Jasně, je to tvoje auto," souhlasila jsem. „Neber to tak, že nechci jít dovnitř, ale už mám trochu skluz," podíval se nervózně na hodinky. „Co vlastně studuješ?" Zajímala jsem se. „Medicínu, Grinchi," podíval se na mě a já přikývla. „A ty? Proč studuješ ve Španělsku?" „Španělsko byla vždycky krásná země a když jsme tam jezdili na dovolenou, už ve třinácti jsem si tak vyhlédla univerzitu. Ale abys to pochopil, studuju literaturu."
„Wow," Vydechl.
„Takže náš Grinch je ve skutečnosti milovnice literatury," pověděl do prázdna.„Ano, je to tak. A nejsem Grinch!"
ČTEŠ
Vánoční pohádka
ChickLitMladá studentka Bára se na Vánoce chystá k rodině do Prahy, avšak cestu jí zkomplikuje několik věcí. Její let je přeložen a to nejhorší je, že Bára Vánoce nesnáší. To však ještě netuší, že se její rodina rozhodla ubytovat studenta medicíny, Jonáše...