Vánoční pohádka

5. Prosince

Od ranní diskuze s Jonášem uběhlo skoro půl dne. Ani bych si toho nevšimla, jak jsem byla zabraná ve svém učivu a videohovoru s Juanitou, kdybych neslyšela jeho, už tak docela dost hlasitý příchod.
Jako první se ozvalo hlasité: „Sakra!" Hned na to následovalo třísknutí dveřmi a další nadávky. Jelikož jsem měla otevřené dveře, všechno šlo moc dobře slyšet. „Do prčic!" Zaklel náš Santův pomocník a já se naklonila, abych viděla, co ono rozrušení způsobilo. Když jsem uviděla Jonáše ověšeného taškami, jak se zamotal do jednoho z jeho barevných řetězů, rozesmála jsem se.
„¿Qué pasa?" Zeptala se mě Juanita, na níž jsem úplně zapomněla. „Jonas, un chico que vive en nuestra casa fue con muchos bolsos y es muy divertido"
„Ooh, es el chico bonito?" „No, sí, porque?" „Estás sonriendo, es un chico para ti." Povzdechla jsem si.

Juanita byla taková druhá Lea. Pořád se mi snažila někoho dohodit, ale nezajímalo ji, že o to možná ani nestojím. Slušně jsem se s ní rozloučila a pomalu přišla k nervóznímu Jonášovi, kterému se nějak podařilo spadnout. „Já se na to můžu vy-" nedopověděl to, jelikož si mě všiml. „Grinchi, pomož mi," zaskučel a já se rozhodla nechat jej ještě chvíli trápit. „Proč bych to dělala, pomocníku Santův?" Zamrkala jsem očima a Jonášův výraz stál za to. „Báro, já tě fakt moc prosím," žadonil. „Copak copak? Trochu ses zamotal do vlastní výzdoby a slyšela jsem, jak na ni nadáváš," mluvila jsem směrem k němu a užívala si jeho mučednický výraz. „Barčo," povzdechl si a snažil se vyprostit z násilného uvěznění od vánoční výzdoby.

„Pomůžu ti-" „Děkuju," zašeptal věčně. „Počkej, mám totiž jednu podmínku," zašklebila jsem se a Jonáš se na mě vystrašeně podíval. „Jaké jsou tvé podmínky?" „Pomůžeš mi uvařit," vyslovila jsem svou, na první pohled jednoduchou výzvu. „Beru, Grinchi," souhlasil. „Nečekal jsem, že budeš mít tak jednoduché podmínky," pověděl mi, zatímco jsem se pokoušela o jeho vyproštění. „Zdá se ti to jednoduché, ale se mnou to jednoduché mít nebudeš," pokývala jsem hlavou a opatrně otevřela jednu z jeho tašek. „Nekoukat," řekl a pleskl mě po ruce. Zamračila jsem se. „Co tam máš tajného?" „Jelikož jsi pochopila, že je to tajné, tak ti to nemůžu říct, protože je to přece tajemství," mrkl na mě.

„Tak si pohni, ať můžeme s tím vařením začít co nejrychleji," zavolala jsem na Jonáše, který se snažil vyběhnout schody a nespadnout. „Anoo," zavolal mi nazpátek a já odešla do kuchyně. Z lednice jsem vytáhla máslo, rajčata a papriku. Celé sem to položila na linku, ale to už do kuchyně přišel i můj pomocník. Na sobě měl jednu z těch nejohavnějších vánočních zástěr, jaké jsem kdy viděla. S obrovským povzdechem jsem to však nechala být jen tak. „Dobře, že jsi tady. Vytáhni mi prosím ty špagety ze skříňky a ze spíže vezmi rajčatový protlak, cibulku a česnek," rozdala jsem mu práci. „Já myslel, že jdu vařit, ne, že tady budu tvým nosičem Grinchi," podíval se na ě a já jen pokrčila rameny. „Kdo říkal, že budeš jen nosičem?" Jonáš pokrčil rameny a vydal se splnit zadané úkoly.

„Tak to tady máš Grinchi," vyložil celou náruč na stůl a já jej pochválila za to, jak hezky splnil můj úkol. „Teď budu krájet rajčata a ty můžeš oloupat a nakrájet cibuli." „Proč mám vždy ty těžší úkoly? Já chci krájet třeba maso," stěžoval si. „Dobře, tak můžeš krájet i cibuli i maso," ušklíbla jsem se. „To není fér. Měl jsem raději mlčet, že Grinchi?" Bez rozmýšlení jsem přikývla a on jen pokýval hlavou.

Jonáš si vedl překvapivě dobře. Měl nakrájené maso a oloupanou cibuli, s níž právě teď horlivě bojoval a z očí mu začaly téct slzy. „Ale ale, náš vánoční princ pláče?" Popíchla jsem ho a on si pracně protřel oči rukávem. V jedné ruce držel nůž a já byla ráda, že jsem se mu tak tak vyhnula. „Neprovokuj Grinchi," usmál se, ale krájel dál. „Měl sem vědět, že to nebude jen tak a bude mě čekat nějaký podraz," zavrčel vtipně a usmíval se. Pokrčila jsem rameny. „Nezdáš se Grinchi." „Děkuji za kompliment vánoční princi." Jonáš přede mě strčil prkýnko s nakrájenou cibulí a já ji dala na rozpálenou pánvici.

Jen co jsem se otočila, mi na nose přistálo rajče. „Fuj," zašklebila jsem se a dala si jej z nosu dolů. Podívala jsem se na Jonáše, jehož pohled jasně vypovídal o jeho vině. „Já to nebyl," bránil se, když jsem se k němu začala přibližovat. „Tak tole mám za to, že jsem ti pomohla, jo?" Ptala jsem se vážně. „Grinchi, co na mě zase chystáš?" „Uvidíš," pošeptala jsem mu, a tak aby to neviděl jsem si do dlaně nabrala rajčata. Rychle jsem mu je dala nad hlavu a začala z nich vymačkávat šťávu. „Grinchi!" Zapištěl a uskočil. Když si všiml červené barvy, jež mu stékala po věcech, zamračil se a vzal si rajčata také. „Vyhlásilas válku, Grinchi," upozornil mě a já jen pokrčila rameny. Mezi námi se strhla rajčatová bitva. Házeli jsme po sobě nakrájená rajčata a snažili se, aby minuly kuchyňské stěny. Brzo už jsme po sobě neměli co házet a oba jsme se smáli.

„Co to má znamenat?" Vstoupila do kuchyně mám v závěsu s Veronikou. „Jonyy!" Pištěla Verča jakmile ho uviděla. Rozběhla se k němu a objala ho. Jonáš po mě hodil nechápavým pohledem a zrudl. „Vysvětlíte mi, co jste to tu provedli s mou kuchyní?" Ptala se máma, která se snažila překročit všechny rajčata rozpláclé na zemi. „Omlouváme se," popošel k ní Jonáš a po cestě se nažil sbírat kousky rajčat. „Okamžitě ať je to uklizené Báro, Jonáši!" Řekla přísně a my jsme přikývli. Když vyšli z kuchyně, začali jsme se smát znovu. „To bylo dobré," zkonstatovala jsem. „Nevěděl jsem, že se s tebou dá i bavit, Grinchi," pochválil mě. „To toho o mně nevíš ještě hodně, ale teď to pojďme uklidit a nakrájet znovu."

...

Večeře se doopravdy povedla, i když tam bylo méně rajčat než jsme očekávali. Seděli jsme za stolem a já sledovala dění kolem. Táta si povídal s Jonášem, do nějž něco pořád hustila Verča, ale on nevypadal, že ji poslouchá. Máma se pokoušela vést rozhovor se mnou, ale já jí to moc neumožňovala. Když už Jonáš vypadal, že Verču nezvládne, kopla jsem ji pod stolem do holeně a on zfialověla. Posunky jsem mu naznačila, jestli nechceme radši odejít a on souhlasil.

„Dík za záchranu před tvou sestrou. Zase." „Nemáš zač. Nevím, co jí je. Asi se jí líbíš." „Jen to ne," řekl a oba jsme se zasmáli. „Máš zítra po tvé domácí škole něco?" „Proč se ptáš?" „Uvidíš. Máš?" „Mám volno." „Dobře, tak se připrav. Vezmi si teplé oblečení, nejlépe oteplovačky a zimní bundu." Přikázal mi. „Mimochodem tohle je důvod číslo tři. Překvapení," usmál se a já nevěřícně pokývala hlavou. „Potkáme se tady zítra kolem třetí, dobře?" „Jasně." „A nezapomeň na rukavice," dodal a já se v duchu usmála.