Vánoční pohádka

7. Prosince

Od našeho výletu s Jonášem uběhly dva dny. Dnes bylo sedmého prosince a já na snídani dojídala babiččin perník, jenž jsem od ní dostala na Mikuláše. S Jonášem se nám zatím povedlo nějak vyhýbat se sami sobě navzájem. Jenomže všichni pomalu začali tušit, že mezi námi něco visí ve vzduchu a nejvíce toho využívala Veronika, která při každé možné příležitosti Jonášovi podlézala. On byl vysokoškolák a ona poblázněná čtrnáctiletá holka, k níž zjevně nic necítil, tak jsem se nedivila, že když dnes ráno vstoupil do kuchyně a Veronika se na něj ihned nalepila, vybuchl.

„Veroniko co se to s tebou děje," ptal se j, když se mu zase snažila něco vyprávět. „Já nevím, mělo by něco?" Zamrkala svými namalovanými řasami. „No právě děje. Něco s tebou. A já nevím co, ale souvisí to nějak semnou?" „Ne," zalhala, což jsem poznala na jejím obličeji. „Podívej se. Jsi hezká mladá holka, ano?" Verča pomalu nejistě přikývla. „Víš přece, že se jednou objeví někdo, kdo tě bude mít stejně rád, Veru." Pohlédl jí do obličeje, v němž měla slzy. „Já taky ještě nenašel tu pravou a to jsem už hledal," podíval se na mě. „Ale já věřím, že ji za chvíli najdu," pousmál se. „A proto chci předejít tomu, aby sis zlomila srdce při lásce, která za to nestojí." Veronika stáhla rty do úzké linky. „Láskou ke mně," vydechl a Veronice z očí vytekla slza. „Ale přáteli být můžeme, ne?" Zvedla k němu své modrozelené oči. „A řekl jsem ti někdy na něco ne?" uchechtl se a Verča se zasmála.

"Děkuju," naznačila jsem posunky úst a on se mírně pousmál. Byla jsem ráda za to, že to byl právě on, kdo řekl Veronice pravdu a nemuseli jsme jí pak zlomit srdce krutou pravdou. Po pár minutách to mezi Jonášem a Veronikou vypadalo, jako kdyby ještě před chvílí nevedli tak vážnou debatu, za což jsem byla ráda. Kýchla jsem a do kapesníku si utřela nos. S povzdechnutím jsem si dala vařit vodu na čaj. Dneska to na školu nevypadalo. Naštěstí jsem měla školu hotovou na týden dopředu, tak jsem si mohla dovolit dva, tři dny lenošení před nějakým super seriálem.

Odešla jsem si pro deku a z kuchyně zaslechla, jak mi někdo zalévá můj čaj. Na obličeji se mi objevil úsměv, když jsem dospěla k závěru, že zalévačem byl právě Jonáš, jelikož Veronika odcházela do školy. Když jsem sešla schody s dekou obalenou kolem mě, seděl v kuchyni doopravdy jen Jonáš a vedle něj můj čaj. Hlavou kývl k volnému místu vedle něj a já se posadila. „Včera jsem zapomněl na důvod, proč mít rád Vánoce." „Tak, co to bude dnes?" „Vánoční pohlednice," ukázal na pohled, jenž držel ruce. „Od koho je?" Zeptala jsem se zvědavě. „Od mojí rodiny," ohnul ji a pak zas pustil. „A můžu vědět, co se v ní píše? Nebo proč jsou jedním z důvodů?" „Protože si tím lidé vyjadřují lásku a důležitost," objasnil mi. „Jenže v této nic z toho nenajdeš. Na," podal mi ji a já ji přijala. „Přečti si ji," pokrčil rameny na zanmení, že je mu to jedno.

Po dočtení textu pohlednice, sice krátkého, se mi udělalo zle. „Kdo mohl napsat nědo tak hnusného? Ještě k tomu na Vánoce?!" „Jak už jsem řekl, má rodina. Ale která osoba? Asi táta." Posmutněl. „Nemáš s ním dobrý vztah?" „Kdysi jo. Měl jsem. Jenže to jsem neznal půlku věcí, které znám teď." Hrál si nervózně s prsty. „Byl jsem nejstarší dítě v rodině, která neuznávala moderní systém. Táta se snažil být co nejméně závislý na státu, což se na nás hodně podepsalo a odnesla to má sestra. Měl jsem tři sourozence a čtvrtý byl na cestě, když se to stalo. Byli jsme se Sebatianem, Rút a Sofií venku a všichni jsme běhali kolem cesty. Já se pak vrátil domů, ale děti tam zůstali a Sofii srazilo auto. Táta si myslel, že ji dokáže vyléčit svými mastmi, jenže tím jí víc ubližoval, než, kdyby ji vzal do nemocnice. Trápila se takhle den a půl. Po její smrti otec nastolil ještě tvrdší systém, abychom přežili, kdyby se nám stalo to, co křehké Sofii. Ale já jsem s němi už dál nemohl a nechtěl žít, proto jsem odešel." Dopověděl. „Táta to do teď neunesl. Po mě odešla i Rút a od té doby nás každoročně na Vánoce obtěžuje těmito dopisy," vysvětlil mi a mě jej bylo tak strašně líto.

„Vaši mi hrozně pomohli," svěřil se mi a já jsem ho obejmula. „Věděla, jsem, co přesně potřebuje. „Nechceš se jít koukat na film?" Navrhla jsem a Jonáš byl rád, že se změnilo téma. „Jo, ale vybírám já," zazubil se a já si povzdechla. Posadili jsme se na gauč a Jonáš zapnul Netflix. Jak už jsem předem tušila, vybral film vánoční. „Princezna z cukrárny. To je ten nejsladší váoční film ever," provokoval mě a já se zamračila. „Ale ale, zase se z tebe za ty dva dny stal Grinch?" „Je to tak," pověděla jsem mu a snažila se zadržet smích. „Zajdu udělat popcorn?" Nabídla jsem se a Jonáš zakroutil hlavou. „Pokud ho vysloveně nepotřebuješ, objedeme se i bez něj." „Dobře," posadila jsem se zpátky a napila se ze svého čaje.

Film začal dobře. Byla to typická vánoční slaďárna, kterou jsem nesnášela, tak jsem se snad půlku filmu šklebila a Jonáš se mi smál. „Grinchi, no taak. Už bude konec, to přece vydržíš, ne?" Přemlouval mě. „Ne, já už fakt nechci," bránila jsem se zuby nehty, no nakonec jsem svolila. Nesnášela jsem tyhle pohádkově sluncem zalité konce, protože tak to v reálném světě nechodilo. Reálnou lásku psal v mírné podobě snad Shakespeare.

„Tak, tohle byl další důvod, proč miluju Vánoce." „Vánoční filmy?" „Jo. Je to přece tak sladké a hezké." „Právě pro to, to nikdo nemá rád." Vysvětlila jsem mu, ale Jonáš mi odporoval.

„Á, už stop!" Přerušila jsem naši hádku kvůli vánočním filmům, protože mi v kapse zvonil telefon. Lea. „Ano Lei?" „Čaues, půjdeš se mnou nakupovat vánoční dárky? Já vím, jak ty to nesnášíš, ale já tě prosím na kolenou!" „Vždyť určitě neklečíš," odhalila jsem ji. „Dobře, už klečím." Povzdechla jsem si. „A může jít i Jonáš?" „Samozřejmě. Mužský doprovod se bude jen hodit," pochválila mě a já jí tohle vánoční nakupování odsouhlasila.

„Zítra shořím v pekle," objasnila jsem situaci Jonášovi, který se zasmál. „Věř mi, možná tě to začne bavit," pokoušel se mě přesvědčit. „Nebude. Já to vím už teď."