Vánoční pohádka

8. Prosince

Procházeli jsme se po obchodním domě. Všude byla kýčovitá vánoční ozdoba a na celém prostoru právě, snad už po desáté hrála ta nejotravnější vánoční píseň. All I want for Christmas od Mariah Carey.
Lea si nahlas pobrukovala text a Jonáš si broukal jen melodii. Neměla jsem náladu celý den chodit jen po obchodech, tak jsem se tvářila co nejvíc mrzutě, jak jsem mohla. „Báro, teď půjdeme ještě-" obrátila se na mě Lea, a když viděla můj otrávený pohled, utichla. „Grinchi co to s tebou dneska je?" Drcnul do mě Jonáš a já se zašklebila. „Co to nevidíš? Všude jen přeplněné obchody, otravné americké songy a americká výzdoba. Nejsme v Americe přece," poukázala jsem na onen fakt. „Grinche taky nevymysleli Češi," uchechtl se. Nechala jsem to být. „Baru, pokud tady už nechceš být, nebudu tě nutit. Jsem ráda, že jsi tady byla docela dlouhou dobu," obejmula mě Lea a najednou mi to celé přišlo líto. O tohle mě požádala Lea a já s tím souhlasila. A teď jí to budu ničit? „Ne, to je v pohodě, zůstanu," odpověděla jsem a ona se rozzářila radostí. „Ano ano ano!" Pištěla. Když mě konečně pustila, vydali jsme se do dalšího obchodu. Tentokrát jsem si však koupila něco také.

Sošku Anděla se jménem mojí mámy. Byl to dokonalý dárek na Vánoce. „Lepšíš se, Grinchi," pousmál se Jonáš, když si všiml nákupní tašky v mé ruce. On už měl dvě a právě dostával i třetí. „Nashledanou," slušně jsme pozdravili při odchodu a prodavačka se na nás usmála.

Když jsme se konečně rozdělili, rozhodla jsem se jít do McDonaldu. Měla jsem hlad, přece jen jsme od rána chodili po nákupním centru. Lea se rozhodla volný čas věnovat kupováním oblečení a Jonáš někam zmizel.
Když jsem se konečně dostala na řadu, uslyšela jsem za sebou známý hlas. „Taky tvoje první volba?" Zeptal se mě Jonáš, když mi nakouknul přes rameno a všiml si, že v mé objednávce je zatím jenom cheeseburger.

„Předbíháš," upozornila jsem ho a on pokrčil rameny. „No a? Tys mi podržela místo ráda, ne?" Mrknul a já mu dovolila, ať mi do objednávky přidá i tu svou. Zaklikl cheesburger dva krát a potom si našel lištu nápoje. Vybrala jsem si čokoládový milkshake a on si zvolil Sprite. „Víš jak je to nezdravé?" Zašklebila jsem se, když jsem zadávala pokyn na ukončení objednávky. „Ano," odpověděl mi. „Proto do Mekáče chodím jednou za ruský rok," řekl a vytáhl svou platební kartu. „Nech to tak," řekl, chytil mou ruku a držel ji, abych si z peněženky nevybírala kartu, zatímco on tu svou rychlým pohybem přiložil na terminál. „A-ale," vykoktala jsem a on se na mě usmál. „To nestojí za řeč, Grinchi."
Z přístroje vyjel lístek s pořadovým číslem 301, což znamenalo, že před námi bylo celkem pět objednávek, než jsme se dostali na řadu.

Naši objednávku vyzvedl Jonáš a tácek položil na stůl. Sbíhaly se mi sliny a on to zjevně vycítil, protože řekl: „Taky se na to už těším, ale musíš chvíli vydržet, Grinchi," načež si vzal do ruky hranolky a snědl ji. „Hej! To není fér. Mě jsi řekl, že mám čekat, zatímco ty si tady jíš MOJE hranolky," ohradila jsem se a Jonáš šibalsky pokrčil rameny. Odstrčila jsem jeho ruku a vzala si své hranolky. Jonáš se neubránil úsměvu. „Dobrou chuť," popřál mi. „I tobě," odpověděla jsem mu stručně a oba jsme se zakousli do našich cheeseburgerů.

„Mmmm," vydechla jsem spokojeně. „Super," zamumlal Jonáš s plnou pusou a spokojeně mlaskl. Neubránila jsem se smíchu. „Co je směšné?" Zeptal se s ústy naplněnými jídlem. „Nic nic, jen, že ti chutná," poznamenala jsem a Jonáš se zamračil. „Je to to nejlepší, co jsem kdy jedl," přiznal se. „To jsi ještě nezažil tu vánoční pohostinnost mé mámy," zasmála jsem se a všimla jsem si, že jsem sama od sebe začala mluvit o Vánocích. Zjevně si toho všiml i Jonáš, jelikož se pousmál. „Tak přece jen začínáš akceptovat Vánoce. Proč bys je potom neměla mít ráda?" Konstatoval otázkou. „Ty tomu nerozumíš," zakroutila jsem hlavou. „Tak mi to vysvětli. Já má čas," přemlouval mě. „Já-" Hlas se mi zadrhl. „Nemusíš mi o tom říct hned teď," usmál se na mě. „Ale budu rád, když mi o tom někdy řekneš," Obejmul mě a ve mně znova vzplanul ten pocit. Radost, smutek... emoce. V Jonášově přítomnosti se střídaly jako na horské dráze.

„Děkuju," zamumlala jsem tiše a odvrátila se od něj. V tu chvíli jsem uviděla osobu, kterou bych chtěla viděti ze všeho nejméně. Erik vstoupil do McDonaldu jako král. Když si všiml, že tady jsem také, vystoupil z řady a přišel k našemu stolu. „Čau Barčo," pozdravil mě a Jonáš vedle mě se zašklebil. „Můžu si přisednout?" Položil mi otázku. Cítila jsem se nesvá. „Vlastně už odcházíme," vložil se do toho Jonáš a já mu byla vděčná. „A ty jsi kdo?" Zeptal se ho Erik s úšklebkem. Vypadalo to, že Jonáš přemýšlí. Pak se ke mně naklonil a zašeptal: „promiň Grinchi," načež mu odpověděl: „Jsem její přítel a já vykulila oči. Stejně tak i Erik. „Tak přítel, jo?" Odfrknul si. „Sis taky jako našla náhradu," konstatoval hnusně a Jonáš se rozzlobeně odsunul do stolu a vzal mě za ruku. „Nemáš právo s ní takhle mluvit," oznámil mu prudce. „Odcházíme Báro," podíval se na mě a  já přikývla. Sebrala jsem zbytek mého milkshaku a Jonášova Spritu. „Fakt? A kdo dal to právo tobě?" Vyletěl na něj Erik. „Já," ozvala jsem se. „A teď už doopravdy musíme jít," řekla jsem směrem k Jonášovi."
Rychle jsme ruku v ruce vyšly před Mekáč, kde jsme se zastavili.

„Fuu a tohle jako bylo co?" Zeptal se Jonáš a rukou si prohrábl vlasy. „Já-" pokusila jsem se o vysvětlení, ale hlas se mi zadrhl v krku. „Podívej, jestli jsem něco udělal špatně, když jsem mu řekl, že jsi má holka, tak se omlouvám," podíval se na mě a z mých očí už tekly slzy proudem. „Teda, ne, že bych jako nechtěl, abys byla má holka, já bych, já bych i chtěl," skládal větu a já ho přerušila. „S tebou to nesouvisí. Udělal si všechno dobře," usmála jsem se a otřela si slzy. „Pojďme domů, prosím," vydechla jsem a Jonáš mě vzal kolem ramen. „Ach Grinchi, ty jsi celá jedno velké tajemství," pronesl.