Vánoční pohádka

9. Prosince

Jen co jsme dorazili domů, jsem se odebrala do svého pokoje. Jonáš se mě na nic neptal a já mu za to byla vděčná. Svalila jsem se na postel a vyčerpaně si přitáhla polštář k nohám. Za tu dobu co jsem byla zpět v České republice, se mi problémy a vzpomínky valily pod nohy jako na koni, přestože jsem se jim snažila vyhýbat. Erik a jeho nový postoj ke mně, ale i Jonáš, hnědovlasý klučina, který se mi svou radost k Vánocům snažil vnutit, ve mně vyvolávali smíšené pocity a má hlava si z nich nemohla vybrat.

Rozplakala jsem se nad svými myšlenkami a vzpomínkami a s pláčem jsem vysílená usnula.

...

Probudila jsem se v čase oběda. Venku zase sněžilo jako o závod a já si povzdechla. Na telefonu jsem našla tisíce zmeškaných hovorů od Lei a dvojnásobně tolik nepřečtených zpráv. Rychle jsem vyťukala zprávu, že jsem v pořádku a zavolám jí později, načež jsem vstala a převlékla se ze zpoceného oblečení, v němž jsem usnula a prospala celou noc a ráno. Dveře mého pokoje byly pootevřené a já viděla jak mi dovnitř nahlíží rozcuchaná hnědá hříva, po níž následovala hlava a tělo.

„Ehm ehm ehm," odkašlala jsem si a onen narušitel zvedl hlavu tak, že se sebou třískl o rám dveří. „Au," zamumlal a otřel si čelo, na kterém se mu pomalu, ale jistě tvarovala boule. „Tak teď změníme přísloví "Kdo je zvědavý, bude brzo starý," na Kdo je zvědavý, hlavou na to doplatí," rozesmála jsem se a Jonáš se kysele usmíval. „Nechápu, co je na tom tak vtipného," řekl a já se uculila. „Všechno," pokrčila jsem rameny a smála se dál. „Myslel jsem si, že ještě spíš a chtěl jsem ti jen zavřít dveře, ale-" „Ale já jsem nespala a když jsem tě přivítala, lekl ses a bouchnul sis hlavu," dokončila jsem za něj a on jen přikývl. „Jo," uznal.

„Spala si dobře?" Zeptal se ohleduplně. „Já-" hlas se mi zasekl při vzpomínkách na včerejšek. „Lépe, než jsem čekala," pousmála jsem se a on přišel k mé posteli, na níž se bez vyzvání posadil. „Hej?!" ohradila jsem se a on se pobaveně zasmál. „Nedovolila jsem ti to." „Ale já se ani dovolovat nemusím," zamrkal. „Ale teď vážně," přeskočil na jiné, vážnější téma. „Ten včerejšek-" „Poslyš Jonáši, ne, že bych se o tom nechtěla bavit, ale je přesně čas obědu a naši budou dost naštvaní, že jsem spala dlouho," vykroucela jsem se z konverzace. „Ne, nebudou," omluvně se na mě podíval. „Ví, koho jsme včera potkali." „Cože?" Vybuchla jsem. „Lea jim volala, jestli jsi v pořádku a tak trochu to z nás vytáhli," pokrčil rameny omluvně a já si povzdechla. Ne ne ne a ještě jednou ne!

„Vím, že je to tvoje věc, ale chtěl sem si být jistý, že se na mě za ten včerejšek nezlobíš, když jsi tak prudce odešla a už ses neukázala," vzhlédl ke mně pohledem a já si promnula obličej. „Dívej, každý z nás má svůj příběh, nějakou minulost, ať už je těžká, nebo lehká, bolí nebo ne já jsem ti svou řekl. Po tobě nežádám, abys mi tvůj příběh řekla. Je to tvoje rozhodnutí. Jen chci vědět, jestli jsi s tím, co se stalo, v pohodě." „Ne, tak to není." Omluvně jsem zašeptala. „Erik byl- byl dlouhou dobu důležitým člověkem v mém životě," začala jsem. „Přestože to byla má dětská láska, byl zároveň i mým partnerem v krasobruslení," usmála jsem se při vzpomínkách na naše začátky. Kdysi jsem tréninky nesnášela a chtěla jsem každou chvíli skončit, ale teď bych dala cokoliv za to, abych mohla znovu cítit tu bolest, strach a radost z každého nového začátku.

„Jenže pak se něco pokazilo a najednou bylo po všem," uchechtla jsem se při připomínce toho, jak absurdně to znělo. Jonáš se nevyptával, co se stalo, jen přikývl. Ještě jsem nebyla připravená mluvit o mém zranění, které mě trápí dodnes, už skoro celé čtyři roky. „Ale to je jedno. Pojďme dolů," navrhla jsem a Jonáš souhlasil. „Barčo?" oslovil mě mým jménem. „Ano?" „Nechtěla bys se mnou dneska jít na vánoční trhy, jejichž součástí bude odhalení nového betlému?" Zeptal se mě. „Já?" „Ano, myslel jsem přesně tebe, Grinchi," uchechtl se pobaveně. „No, když já nevím." „Prosím," zamrkal očima a já nemohla nesouhlasit. „Dobře, ale pokud tam bude-" „Tak odejdeme, dobře?" Přikývla jsem vděčně.

V kuchyni to vonělo segedínským gulášem, který byl naložen na talířích mých příbuzných a já se nadechla příjemné vůně. „Tady si dneska někdo hodně přispal, co?" Škádlila mě moje sestra, která dojídala poslední kousek masa. „Neprovokuj, Veroniko," zpražila jsem ji s úsměvem. Tahle sesterská rivalita byla spíše než překážkou naším každodenním projevem lásky. „Mohla bych jít večer s Jonášem na vánoční trhy?" Obrátila jsem se s prosbou na rodiče, kteří vykulili oči. „A-ano?" Máma se podívala na tátu, jenž z toho byl překvapený stejně tak, jako ona. „No, proč ne, holčičko. Budeme rádi, když zavítáš do společnosti," řekl první, co jej napadlo. Ještě při takové příležitosti jako je tohle," dodala máma pyšně. „Mami, jdu na obyčejné vánoční trhy, protože mě Jonáš přemluvil, tak z toho fakt nemusíš dělat vědu," převrátila jsem oči v sloup a na talíř si naložila jídlo.

„Ano, ale já jsem jen šťastná, to mi zakázat nemůžeš," dohadovala se se mnou máma. „Zlato," položil jí tát ruku na rameno. „Myslím, že bychom se s ní už o tom neměli bavit, aby si to nerozmyslela," navrhl jí táta a máma přikývla. Jonáš si přisedl vedle mě, což mámu umlčelo a místo mě se začala vyptávat jeho. Jonáš jí odpovídal a přikyvoval. „Je to vskutku úžasné," pochválil mámě jídlo a ona se cítila polichocena. „Och, to nestojí za řeč," rozmlouvala mu to. „No nic děti, tak si užijte dnešní večer, já se musím jít přichystat. Jedu totiž nakupovat," prozradila spiklenecky a já se v duchu ušklíbla.

Jakmile odešla, Jonáš se na mě otočil se slovy: „Tvoje máma je tak nadšená z toho, že jsem tě vytáhl na vánoční trhy jo?" S plnou pusou jsem přikývla. „Vlastně oba. Jak máma, tak táta." „To jsem rád. Snad z toho budeš nadšená i ty," pronesl s nadějí v hlase.
„Možná..."