Vánoční pohádka

11. Prosince

Seděla jsem tiše ve svém pokoji s hlavou plnou zmatku a srdcem plným bolesti. Vzpomínala jsem na včerejší večer. Začala to všechno jako v pohádce. Kluk, který se náhodně přistěhoval do domu cizích lidí a dívka se zlomeným srdcem, jež se vrátila na Vánoce domů se potkají. Kluk chce dívku znovu naučit milovat Vánoce, a holka se do něj postupně zamiluje, až ji onen klučina políbí pod rozsvíceným vánočním stromem a dívčino srdce se zpravuje, aby se zase mohlo rozbít na tisíce kousků. Všechno bylo super, dokud jsem si  v noci nevzpomněla na Jonášova slova a mé srdce se přesně, jako v mé vymyšlené pohádce, rozpadlo na tisíce kousků. 

Bez toho, aniž bych v noci něco naspala, jsem se rozhodla vrhnout se na vánoční úklid, jelikož nikdo nebyl doma. Bylo to jako terapie. Vlasy jsem si zapletla do copu, oblékla si staré modré tričko a kraťasy roztržené na pravém stehnu a nachystala si všechno, co jsem potřebovala. Mycí prostředky: Jar, Savo, hadry, ale i zbrusu nový mop. Začala jsem svým pokojem. Sbírala jsem oblečení, rozházené různě po pokoji a nacházela věcem své místo. U šuplíku s fotkami a vzpomínkami jsem si dala záležet, aby vše zůstalo tak, jak bylo. Nechtěla jsem nic vytahovat, ale ani vyhazovat. Krasobruslení bylo součástí mého života, přestože už jsem ho nemohla dělat. 

Nikdy jsem nezapomněla na ten den, na Vánoce dvacátého čtvrtého, kdy jsem se probudila v nemocnici s rozdrceným kotníkem. Mohla jsem být ráda, že jsem to vůbec přežila, přesto byl první rok se mnou k nevydržení. Nebyla to ani má chyba. Když jsme jednoho dne jeli s Erikem z tréninku, zpívali jsme si nejznámější vánoční písničku, která jela v rádiu a Erik přidal. Na sněhu mu to bohužel sklouzlo a on jako řidič začátečník auto neubrzdil a ono narazilo do stromu. Kmen stromu mi zaklínil kotník. Slyšela jsem jen tu píseň, zatímco jsem pomalu upadala do bezvědomí. V nemocnici mi řekli, že s mou kariérou je konec a Erik, který z toho vyvázl s odřeninou ruky, už na druhý den krasobruslil na nejdůležitějších závodech celého mého života v Německu. S jinou. S Natálií, kterou přede všemi políbil.

Probrečela jsem kvůli němu dny i noci a přesně to samé se mi stalo i s Jonášem. Ještě, že to bylo alespoň na začátku vztahu a já si nenechala své srdce zlomit. Zavřela jsem šuplík a tím ukončila své vzpomínání, které  vždy začalo, když jsem otevřela ten zpropadený šuplík u stolu. Když jsem umývala podlahu, uslyšela jsem zvonek ode dveří. „Kdo to může být?" Přemýšlela jsem nahlas. Veronika byla ve škole, Lea i Jonáš také a rodiče v práci. Že by kurýr? Ale co by přinesl?

Utřela jsem si ruce do kraťasů, oči jsem si protřela hřbetem ruky, abych si do očí nezanesla nějakou infekci a s bušícím srdcem otevřela. Přede dveřmi stál Jonáš s lítostivým pohledem a taškou v ruce. Jakmile vstoupil dovnitř, sjel mě pohledem. „Nechtěla bys pomoct?" Zeptal se. „Ty mi chceš pomáhat uklízet můj vlastní dům?" Podivila jsem se. „Proč ne," přikývl a já mu podala hadr. „Umývám podlahu, tak mi můžeš pomoct. Právě jsem dodělala svůj pokoj, Verčin a schody, ale ještě nemáme kuchyni, obývák a záchod s koupelnou," vyjmenovávala jsem na prstech. Jonáš přikývl a pustil se do toho. Nestačila jsem se divit, jak moc ho včerejšek nechával chladným a vůbec nebyl rozhozený.

Po půl hodině jsme se znovu setkali, tentokrát v kuchyni. Umývala jsem nádobí a kuchyňskou linku, zatímco on leštil podlahu. Unaveně si utřel čelo a jakmile mě spatřil, posadil se na barovou židli.

„Báro," začal tiše. Aniž bych zvedla pohled, jsem ho poslouchala. „musím ti něco říct," pověděl a nohy se mu třásly. S nadějí, ale i obavou jsem se na něj podívala. „Co je?" Sledovala jsem ho s očima plnýma otázkami. Přemýšlel. Možná půl minutu, možná dvě, i tak to bylo setsakramentsky dlouho. Jonáš přistoupil ke dveřím a opatrně je zavřel. „Já ti musím říct pravdu," promluvil ke mně. Teprve teď jsem si uvědomila, že má pod okem fialovou modřinu. „Co se-?" chtěla jsem se zeptat, avšak on mě přerušil. „To je teď jedno." 

„Když jsem tě včera políbil, byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Ale když jsem ti řekl, že to nemyslím vážně, lhal jsem," přiznal se a sklopil oči. „Nechtěl jsem být jako Erik a bál jsem se, abych něco svou reakcí nepokazil," svěřil se mi a já si utřel oči, jak my z nich začaly téct slzy radosti. „Ale celou noc jsem přemýšlel a chtěl jsem, abys to věděla. Přestože to možná necítíš stejně," doplnil. 

Stála jsem uprostřed místnosti s hadrem v ruce a mé srdce znovu začalo bít nadějí, avšak jsem si chtěla být úplně jistá.

„Co tím myslíš?" Vzhlédla jsem k němu. Jonáš ke mně přistoupil a vzal mou ruku do své. 

„Myslím to vážně Báro. To, co jsem ti řekl včera, ale i jindy. Nemám v úmyslu tě ztratit, ale ani zranit," pousmál se a já se nad jeho slovy usmála. Jonáš byl tím, kdo mohl zpravit všechno špatné, co se nám kdy v životě stalo. 

Odpověděla jsem mu  v objetí, do nějž si mě přitáhl ještě pevněji. S Jonášem jsem se cítila jako princezna. Náš druhý polibek byl plný lásky a porozumění. Jen nejbližší dny nám ukážou, jestli je to, co teď cítíme láska, nebo jen chvilkové pobláznění.