Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 41.-Tajná písma

[19. 10. 1849, Benátky]

Pohled🇦🇹:

Nastala temná noc. Tiše jsme pluli na gondole po klidné vodě Benátkami směrem k tajnému místu. Ve vodní hladině se odrážela hvězdná noční obloha. Vypadalo to, jako jiný svět. Nekonečný cizí svět, ve kterém se zdálo, jako by s tou miliardou hvězd bylo možné cokoliv. Jak jsme pluli vpřed, špička lodi hvězdnou noční hladinu rozrážela a vzdálená světla se nejdřív zvlnila a pak rozplynula ve vlnkách.
Stála jsem na samé přídi lodi a zahalená v dlouhém plášti tak, že mě nikdo nepoznal, jsem pozorně sledovala temná okna okolních obydlí. Na přídila byla napíchnutá dřevěná tyč, na které se se závanem větru pohupovala lucerna, díky níž jsme viděli na cestu. Na lodi jsem byla já, jakýsi benátský gondoliér a jeden můj voják jako doprovod a strážce.
Po vodě jsme pluli ještě dlouhou dobu, než jsme narazili na slepou uličku. Před námi se teď tyčila mohutná kamenná zeď, za kterou řeka končila.
G: "Madam..."
Oslovil mě gondoliér.
G: "Je mi líto, ale musíme jet nazpátek, tudy neprojedeme. Nejspíš jste si spletla cestu."
Ani jsem se neobtěžovala se na něj otáčet a stále upřeně hledící na zeď jsem odpověděla:
🇦🇹: "Otočte se ke mně zády a zacpěte si uši."
Slyšela jsem, jak gondoliér nejistě odložil své bidlo a na zádi se obrátil čelem do ulice. Otočila jsem se na vojáka a také rozkázala:
🇦🇹: "Vy taky..."
Voják se s udiveným výrazem v obličeji také otočil a zacpal si uši. Obrátila jsem se zpátky ke kamenné zdi a něžně na ni položila svou dlaň. Chvíli jsem počkala, a pak jsem zabouchala třikrát krátce, dvakrát dlouze a jednou krátce na drolící se kámen. Zeď se najednou začala od prostřed otevírat. Kameny se rozestupovaly a z klenby se drolil kámen spolu s omítkou. Místo zdi se tu najednou zjevil temný tunel, který nám umožňoval pokračovat v naší tiché plavbě. Pousmála jsem se a podívala se přes rameno na oba dva muže. Rachot a drhnutí kamenů asi zapříčinili to, že to ani jeden z nich nevydržel a zvědavostí se otočili. Teď stáli jako solné sloupy a s otevřenými ústy hleděli na ten tajemný průchod, jenž tam ještě před chvílí nebyl. Chvíli jsem počkala, než jim ten šok projde tělem a pak se ohradila na gondoliéra.
🇦🇹: "Na co čekáš?"
Třesoucí rukou se chopil bidla a ponořil ho do vody. Uslyšela jsem jeho hlasité polknutí a pak jsme pomalu vpluli do temné chodby.
Lucerna jako jediná osvětlovala temný vlhký prostor tajného průchodu. Z každé kapky, jejž spadla ze stropu do vody se rozezněla dlouhá ozvěna.
Po nějaké době jsem díky světlu zahlédla u levého kraje na šířku asi dvou metrovou kamennou plošinu. Hned vedle ní vedly schody do podzemí.
🇦🇹: "Tady zastav."
Nakázala jsem a můj rozkaz jsme u plošiny přistáli. Od plošiny vedly někam dolů do temnoty tajemné schody. Gondoliér vystoupil a uvázal gondolu k dřevěném kůlu. Vystoupila jsem taky a podívala se na děsivé schody, po kterých jsem teď měla jít sama dolů. Bála jsem se, ale věděla jsem, že nade mnou tkví ochranná ruka Itálie. Ještě předtím jsem přišla ke gondoliérovi a odkašlala si. Ten se na mě nechápavě podíval. Vytasila jsem z podpláště kudlu a přidržela mu ji u hrudi. Zbledl hrůzou. I já mohla slyšet, jak se mu rozbušilo srdce.
🇦🇹: "Jestli o tomhle někomu řekneš, budeš viset."
Sykla jsem a nožem se dotkla jeho oblečení.
G: "A-A-Ano, m-madam..."
Zakoktal. Nůž jsem od něho pomalu oddálila a znovu si ho zastrčila do oblečení pod pláštěm.
🇦🇹: "Tady na mě počkejte. Budu hned zpět."
Řekla jsem vojákovi i tomu gondoliérovi a ti mi na to shodně kývli. Podívala jsem se na hrůzostrašné schody do pekel. Kdyby mi bylo vidět do obličeje, každý by si všiml, jak jsem bledá. Strachy se mi stáhl žaludek. Polkla jsem a s lucernou jsem odvážně začala sestupovat po schodech dolů. Opatrně jsem našlapovala a při jakémkoliv zvuku jsem strnula na místě.
Konečně jsem došla na konec schodů a ocitla se v úzké chodbičce, která vedla přímo rovně. Prošla jsem jí a zůstala stát před obrovskými dveřmi. Třikrát jsem na ně zabouchala...Nic... Zkusila jsem to znovu...Nic... Napadlo mě použít ten stejný kód, kterým jsem odemkla průchod do tunelu. Zkusila jsem to a...dveře se otevřely. Tiše jsem jimi prošla a stanula v neveliké, také kamenné, čtvercové místnosti. U jedné stěny stály dřevěné skříně a šuplíky, před nimi stolek a dřevěná židle. Na židli seděl nějaký starý muž. Když jsem vstoupila zvedl hlavu a pohlédl na mě. Byl to opravdu starý pán. Měl bílý kudrnatý plnovous, ale za to houlou hlavu. Na velkém nose měl posazené malé kulaté brýle, přes které na mě s těží mžoural. Byl oděný v už sešlé košili a hnědém smokingu a rovně střižených volných kalhotách. Na nohou měl ošloupané střevíce. Seděl shrbený na židli a upřeně si mě prohlížel.
???: "Čím Vám mohu posloužit, pane?"
Zeptal se mě třesoucím se hlasem. Nejspíš si myslel, že jsem Itálie. Poloha tohoto místa je stejně tajná jako to, že je Itálie naživu.
Sundala jsem si kapucu a lucerna osvítila mou tvář.
🇦🇹: "Ne, pane, nejsem ten, kdo si myslíte."
Starci se vyděšením zatajil dech.
???: "Vy...Vy jste Rakouské císařství..."
Hlesl.
???: "Jak...jak jste se dozvěděla o tomto místu?"
🇦🇹: "O Archivu ví každý."
???: "Ne, to není pravda. Každý ví, že je, ale nikdo neví, kde je. To ví už jen dvě osoby na celém světě, Vaše Jasnosti."
Stařík si vzal hůl, kterou měl opřenou o stoleček a s těží se o ni opřel a postavil.
???: "Tohle se mi ještě za celou tu dobu nestalo. Celý svůj život strážím vchod do Archivu a jediný, kdo jsem kdy vstoupil, byl jediný právoplatný panovník Itálie. Až jednou bude Itálie sjednocena, on, ten, kdo vládl velké Římské říši, se ukáže celému světu a usedne na italský trůn. On je jediný, kromě mě, kdo o poloze Archivu ví. Tedy předpokládám, že jste se s ním setkala, že?"
🇦🇹: "Ano, pane. Jsem jediná, kdo ví, že je Itálie stále naživu. Uzavřeli jsme spolu takovou...dohodu. Jsem tu pro jeden velmi důležitý spis. Itálie mi dal všechny potřebné rady, mapy a kódy a taky-..."
Sáhla jsem si do šatů a vytáhla ten klíč. Starec opět upadl v údiv.
🇦🇹: "...-tohle."
???: "Poslední klíč k bráně do Archivu..."
🇦🇹: "Ano."
???: "Můj pán Vám ten klíč opravdu svěřil? Tomu se mi ani věřit nechce... Víte vůbec, co právě držíte? Můj pán k Vám musí mít ohromnou důvěru."
🇦🇹: "Ano, to musí. A já zase k němu. Teď se držíme v šachu. Já mám něco, na čem závisí jeho život a on zas něco, na čem závisí ten můj."
???: "Pozoruhodné..."
Pronesl stařec.
???: "Nuže, následujte mě."
Pomalu se rozešel k těm skříním. V jedné poličce stály knihy. Stařík se jedné z nich dotkl, skříně se pootočily a otevřel se tak další tajný průchod. Šla jsem za ním skrz bludiště, které znal jen on a objevili jsme se před obrovskou bránou. Na každé straně brány byly tři klíčové dírky a uprostřed jedna větší. Stařec do všech dírek zastrčil jiný klíč, které měl u sebe. Jen tu prostřední nechal prázdnou.
???: "Do této klíčové dírky patří ten klíč, jenž Vám byl tak neopatrně svěřen. Vložte ho tam."
Vyzval mě. Polkla jsem a pak jsem klíč zastrčila do zbývající klíčové dírky. Brána chvíli rachotila a pak se otevřela. Přede mnou byl Archiv... Tisíce těch nejvzácnějších spisů z úplně celého světa. V dřevěných vitrínách, šuplících, poličkách, knihovnách...všude byly poklady a cennosti celého světa... S němým úžasem jsem vstoupila do místnosti a prohlížela si vše...vše mi přišlo...neskutečné.
Ale já jsem tu jen z jediného důvodu... Uprostřed celého toho skvostu stála skleněná vitrína právě pro pět svazků. Kolem ní se tyčily jiné, také vzácné, ale o hodně větší vitríny a knihovny. Přišla jsem k té prostřední a uviděla to, co jsen chtěla. Kronika... Stará majestátní kniha ležela za sklem. Na jejím obalu krasopisem stál latinský název Chronica (v překladu: Kronika). Tady leží těch pět nejvzácnějších svazků světa. Každý z nich popisuje nejhkubší dějiny jednoho kontinentu. Jen pátý závazek tu chybí...ten je v Paříži.
Sklo chránil kódový zámek o pěti číslech. Kód jsem samozřejmě díky Itálii znala. Zadala jsem ho tam a odklopila sklo. Bála jsem se knihy vůbec dotknout, ale nakonec jsem jí opravdu vzala do ruky. Bylo to neuvěřitelné...nepředstavitelné...
Zavřela jsem sklo a i Kronikou se vrátila zpět k bráně. Stařík se podivil snad jěště víc když viděl, co si nesu.
🇦🇹: "Mám, co jsem chtěla."
Pronesla jsem a vyndala hlavní klíč že zámku.
🇦🇹: "Děkuji."
Stařec mlčky zamknul bránu, znovu mě provedl zapeklitým labyrintem a opět jsme se objevili v té místnosti se skříněmi. Stařec tajný průchod znovu zavřel a pak se mi upřímně zadíval do očí.
???: "Tohle si budu pamatovat, Vaše Výsosti. Nikdy se mi to nestalo. A Vy pamatujte, že toto tajemství musíte střežit a to, co si s sebou odnášíte...jako Vaše rodina Vám musí být cenné..."
🇦🇹: "Já vím, pane. Nemějte strach, do roka bude znovu na svém místě a klíč bude vrácen Itálii. Ještě jednou děkuji za pomoc."
???: "Pamatujte na svůj slib. Na shledanou."
🇦🇹: "Na shledanou."
Rozloučili jsme se. Já si nasadila kapucu, vzala lucernu a Kroniku a znovu zamířila uličkou a pak po schodech nahoru. Zas jsem stanula na kamenné plošině, kde na mě stále čekali voják s gondoliérem.
🇦🇹: "Můžeme vyrazit, pánové. Vše je hotovo."
Kroniku jsem měla při tom schovanou pod pláštěm. Nastoupili jsme na gondolu a v tichu pluli ven z tunelu.

[11. 10. 1849, Přibyslav]

Pohled🇨🇿:

Anička mě za ruku vedla někam do uliček Přibyslavi. Po chvíli jsme stanuli před jejím skromným domečkem. Byla to neveliká dřevěná chalupa. Anička otevřela dveře a zatáhla mě dovnitř stavení. Ocitli jsme se v malé světničce. Uprostřed stál dřevěný stůl s třemi židlemi a lavicí u zdi. V rohu byla velká almara a vedle ní postel, tak akorát pro dva lidi. Byly tu i kamna, pec a poličky a kredence na nádobí.
A: "Posaď se."
Vyzvala mě Anička a ukázala na židli. Sundal jsem si promočený plášť a položil ho navrch kamen.
A: "Sundej si klidně i to sako."
Podíval jsem se na sebe. Ano, i to sako jsem měl hodně mokré. Sundal jsem i to a přehodil ho přes opěradlo od židle. Pod sakem jsem měl jen bílou košili.
Anička vyndala chléb, sůl a džbán s vodou a postavila ho na stůl přede mě.
🇨🇿: "Ani, t-to nemusíš..."
A: "Ale ano. Musíš mít hlad. Navíc bych tohle jako správná hospodyňka měla dělat."
Dodala a jedním okem na mě mrkla. Usmál jsem se na ni a opatrně jsem si ukrojil skromný krajíc chleba a trochu ho osolil.
Anička se na mě dívala a šťastně se usmívala. Bylo vidět, že vrásky už ji poznamenaly. Ale její šťastný úsměv zůstal stejný. I teď když jsem seděl vedle ní, jsem po tom všem cítil radost.
Rozhlédl jsem se po světnici.
🇨🇿: "A to tu...žiješ sama?"
Zeptal jsem se.
A: "Ne ne, žije tu se mnou Jiří, můj muž."
🇨🇿: "Asi vím koho myslíš. A...Ty nemáš žádné děti?"
A: "Samozřejmě, že ano. Ale všichni tři už jsou dospělí a i oni mají své děti. Já už jsem vlastně babička. Občas se sem přijedou podívat."
🇨🇿: "C-Cože? Ale vždyť nedávno jsi-"
A: "Ne, Čechy. Nebylo to nedávno. Neviděli jsme se skoro 30 let. Víš, co všechno se za tu dobu stihne stát? Já vím, že pro tebe je 30 let málo, ale pro mě je to víc jak půlka života!"
Řekla Anička pochmůrně.
Byl jsem zmatený...Opravdu je 27 let tak dlouho? Že se stihnou narodit 2 generace? O tom jsem...vůbec neměl představu...jak?
A: "Ale to teď nech být. Radši mi pověz, co všechno se vlastně stalo."
Vyrušila mě z mého dumání Anča.
🇨🇿: "No...To bude trochu na dlouho."
A: "To nevadí, vyprávěj."
Vyprávěl jsem nejdřív o tom, co všechno se za tu dobu, co jsme se neviděli, událo. Revoluce a všechno tohle. A pak jsem jí vyprávěl o tom, co se stihlo stát v posledních několika týdnech. Jak jsme jeli do Petrohradu, jak nás napadli Turci, jak jsem se málem utopil v moři, jak mě Máša a její rodina zachránila, jak mě našli a odvezli do Gdaňsku i co jsem spatřil, když jsem dorazil do Vídně.
A: "Uhersko..."
Procedila Anička zlostně mezi zuby. Vybavila se jí ta hrozná vzpomínka na něj. Zatnula pěsti a tak tak se udržela, aby jimi nebouchla do stolu.
🇨🇿: "Víš, to, že Rakousko vytvořila dvojvládu s jinou zemí, to je jedna věc. Už několikrát se stalo, že zemi vládli dva lidé, ale ten druhý byl vždy jen nějaký kancléř, kardinál, kníže či prostě nějaký šlechtic a i dvě země někdy byly zformovány dohodou do unie, ale nikdo nikdy ještě neutvořil dvojvládu dvou zemí sňatkem. Ještě k tomu s někým, kdo už je jeho součástí. A ještě k tomu Uhersko! Však ty dva jsou největší nepřátelé!"
Praštil jsem pěstí do stolu a zamračeně se zadíval do země. Když jsem o tom takhle mluvil, bylo to ještě horší. Nevím, jestli jsem víc naštvaný, zoufalý nebo zklamaný.
A: "A co hodláš dělat?"
🇨🇿: "Svatbu už jim těžko překazim, ale rozhodně to se mnou Rakousko nebude mít jednoduchý. Její příšerná nadvláda mi stačila. Nebudu snášet, abych žil v rukou jich obou!"
Zavrčel jsem a prudce jsem nataženou rukou ukázal ven z okna. Najedou mi ramenem projela ostrá bolest. Slabě jsem sykl a chytil se za rameno.
A: "Co je ti?"
Všimla si toho hned Anička a zvědavě mi pohlédla do očí.
🇨🇿: "N-Nic, já jen...nic."
Anička se na mě nevěřícně podívala. Pak vstala a vzala z kuchyňské linky utěrku. Ponořila ji do vědra plného vody, který stál vedle kredence a pak ho vyždímala. Přišla ke mně a trochu mi nadzvedla košili.
🇨🇿: "Ne, Ani, to bude dobrý. Neřeš to..."
Ani jsem to nedořekl a vložila mi mokrou utěrku pod košili. Bylo to studený, ale docela příjemný. Levou rukou jsem si obklad přidržel na rameni.
Zvedl jsem oči a vděčně se podíval na Aničku.
🇨🇿: "Díky..."
Anička se na mě usmála a znovu položila svou ruku na hřbet té mé.
A: "To zvládneš. Uvidíš... Neznám nikoho víc odhodlaného než tebe. Navíc Rakousku tyhle podivný plány nemůžou vydržet věčně."
🇨🇿: "Vidíš, i tobě to došlo a to jsi jen žena z vesnice. Ona je císařovna a měla po boku celé mládí nejlepší profesory a takováhle naprosto jasná věc jí nedocvakne!"
Anička si povzdychla a jemně mě po ruce pohladila.
A: "Ne vše může být takové, jak se na první pohled zdá."
Pomalu mi začalo docházet, že jsem v tom úplně sám. Není nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Pokud se mi nepovede cokoliv narušit...tak jim obou podlehnu. A jsem na to úplně sám. Teď tu mám jen Aničku, která mi ale bohužel nemůže nijak pomoct.
A přecejen pomohla...dala mi útěchy a naději. A to mi zatím pomohlo.