Vánoční pohádka

13. Prosince

Stala jsem se součástí rvačky. Bylo více než jasné, že viníkem je Erik, který Jonáše provokoval celý večer, až ho nakonec i vyprovokoval, avšak ani to nedávalo Jonášovy pádný důvod, aby mu vrazil. Aby mi, když jsem se je pokoušela od sebe odtrhnout, jeden z nich vrazil pěstí do obličeje. Asi to bylo nechtěně, ale mně se kvůli této pěsti, jež jsem dostala do obličeje a požitému alkoholu začal točit svět.

Jonáše s Erikem zastavilo až moje „au," když si všimli, že se držím za oko a pomalu, nemotorně a vystrašeně couvám. Když jsem zakopla, objevili se vedle mě Lea a Jakub, kteří mi pomohli, abych se nesesypala. Alkohol v mé krvi byl teď docela nanic a já si v duchu vyčítala, že jsem si vůbec ty drinky objednala. „Zlato půjdeme, dobře?" Promluvila ke mně má kamarádka, zatímco jsem vyděšeně sledovala dva kluky, jenž se snažili dostat blíž a omluvit se mi. „Grinchi," vykřikl Jonáš vyděšeně a smutně zároveň. „Báro, já nechtěl, to on," ukázal Erik prstem na Jonáše.

Myslela jsem si, že se dokážou krotit alespoň po tom, jak viděli, co mi udělali, ale zjevně jsem se mýlila. Jonáš se ke mně pokoušel dostat blíž, ale Lea s Jakubem ho včas zarazili.
„Kam ji vedete?" Hulákal starostlivě. „To není tvoje věc, kámo," odpověděl mu Jakub. „Pro tebe teď bude nejlepší, když se s ním-" pokýval hlavou na Erika, „už nezapleteš."
Jonáš posmutněle pokroutil hlavou a jakmile už jsme byli venku a Jakub nás neviděl, rozloučil se s ním.
„Řekni jí, že mě to moc mrzí," pronesl, když se na něj Jakub otočil. Přikývl a rozeběhl se, aby nás našel.

„Tak co, holky?" Zeptal se. „Dobré, ale musíme jí dát na to oko led a obočí vydezinfikovat," Pověděla mu Lea. Jelikož už jsem věděla, jak mi rány ošetří, nenamáhala jsem se odpovídat.
Zažila jsem už horší zranění. Zlomeniny, otřesy mozku, vykloubení.. avšak nic z toho nebolela tak jako tohle, protože za tohle mohl kluk, jemuž jsem dala své srdce.

Nastoupili jsme do Jakubova auta a celou cestu mlčeli. Chtělo se mi strašně spát, ale věděla jsem, že to není nejlepší nápad, jít spát se zraněním.
Když jsme přijeli k Lei domů, už se nesvítilo, což bylo dobré znamení. S Jakubovou pomocí jsem se dostala nahoru do pokoje Lei a ona mezitím přinesla desinfekci, mražený hrášek a speciální umělé stehy na obočí.

„Jdeme na to," vydechla a já se na židli pokusila narovnat. Lea mi přiložila vatový tampon na obočí a já sykla bolestí. Bylo vidět, že jsem na tu bolest přestala být zvyklá. Kdysi bych ze sebe nevydala ani hlásku, avšak teď bych se bolestí nejraději rozvzlykala. „Vydrž," řekla mi a snažila se vydezinfikovat mou ránu jemněji.
Pokusila jsem se nehýbat, ale jakmile se dezinfekcí přiblížila k mému obličeji, trhnula jsem sebou. Uprostřed boje mezi mnou a Leou, stejně nakonec zvítězila dezinfekce, kterou mi prudce přiložila na obočí.
„Au," protestovala jsem, jenomže Lea byla neodbytná. „Už to bude. Teď jen nalepím náplast a necháme tě tak," vysvětlovala mi a já pokývala hlavou.

A tak jak mi Lea řekla, obočí překryla umělými stehy a náplastí a uložila mě do postele.
Na oko mi položila sáček s hráškem, jenž příjemně chladil a já jej uchopila do svých rukou.
„Počkej!" Zavolala jsem na Leu, která pomalu odcházela z pokoje. Alkoholu v mé krvi jsem určitě měla míň, protože jsem začala vnímat situaci a pociťovat obrovskou bolest hlavy.
Lea přišla zpět ke mně a sedla si na postel. Můj pokus o sed dopadl dobře, a tak jsem teď seděla naproti ní. „Ty ses do něj fakt zamilovala, co?" Uchechtla se. Pokrčila jsem rameny. „I přes všechny naše city, náš vtah nemá šanci na budoucnost." „Báro, nebuď pesimistka. Jsou Vánoce-" „Přesně proto," přerušila jsem ji. Lea se na mě nechápavě podívala. „Nesnáším to!" Vzlykla jsem. „Nesnáším ty debilní pocity radosti, nesnáším to, jak se mi snaží vnutit tu jeho lásku k Vánocům a hlavně nesnáším tu lásku!" „Baru," vydechla a přitáhla si mě do objetí. „A když už mám pocit, že to bude jen dobré, vždycky se něco pokazí." „My jsme to s Kubou měli na začátku taky tak," podpořila mě. „Jenomže od toho dne, kdy jsme se potkali, byl náš vztah určen k záhubě. Buď zničíme toho druhého, nebo sebe navzájem. Tohle nemá smysl." Lea si povzdechla. „Proč jste si spolu teda něco vůbec začali?" „Já nevím," pokrčila jsem rameny. „Říká se, že láska může být slepá. Co když je to doopravdy tak?" „Pokud by byla láska slepá, tak vy dva se dáte dohromady. Políbíte se pod jmelím, prožijete spolu úžasnou noc a oslavíte spolu Vánoce, které tou dobou už budeš milovat. No a aby toho nebylo málo, požádá tě o ruku a narodí se vám spoustu malých cute dětí," spráskla ruce, když dopověděla svůj vysněný příběh jako vytržený z přeslazeného vánočního filmu.

„Ale řekni, že by sis to takhle taky přála," donutila mě přemýšlet. Ano, chtěla. A víc než jen to. Chtěla bych cítit tu jeho lásku, každé milé slovo vždy ráno po probuzení. Ale osud by naší lásce vždy jen podkopával nohy, tak, jako doteď.
„Ach Báro," zašeptala mým směrem. „Myslíš, že tam ještě pořád jsou?" Obrátila jsem se na ni a ona pokrčila rameny. „A mlátí se?" Dodala jsem. „Ne, to ne. Myslím, že po tom, co se dneska stalo, si uvědomili, co udělali špatně a už to snad nezopakují. Hlupáci oba." Snažila jsem se jí věřit- chtěla jsem jí věřit, ale  z nějakého důvodu jsem nemohla. Jonáš a Erik byli jako dva kohouti na bojišti, avšak mé srdce patřilo jenom jednomu z nich, a tak to zůstane navždycky.

„Ty to máš v životě tak těžký, holka," Pověděla mi Lea, jako bych to sama nevěděla. „Jako by nestačilo toto všechno. Teď ještě i láska." „Já se do něj ale nechtěla zamilovat," pronesla jsem. „Nic z toho nebylo mým cílem. Já se neplánovala zamilovat do kluka, který je blázen do Vánoc. A i kdybych chtěla, minulost nezměním a budoucnost neovlivním. A kdyby tady náhodou ta možnost byla, nikdy bych jí nechtěla využít. Protože ať už to začalo jakkoliv, právě na tyto dny mám nejhezčí vzpomínky. A do Jonáše jsem děsně zamilovaná," iřekla jsem jí a ona se usmála. „Zamilovala jsem se do něj, Leo. Ani nevím kdy a jak, ale jsem do něj blázen. Každý den myslím na jeho úsměv, na jeho lásku a starost a nechci, aby to přestalo.
Chci s ním bok po boku zestárnout, Lei."