Jsem Mia Wilson, možná vám moje příjmení něco připomíná. Ano jsem dcera Owena Wilsona, ale kromě toho jsem naprosto normální 17-ti letá holka, co se marně snaží prolézt střední školou a odmaturovat. Né, že bych měla špatné známky, škola je pro mě těžká hlavně kvůli lidem, co do ní chodí. Odsuzují mě a ani mě neznají a takhle to bude asi vždycky. Nechci být ta slavná a bohatá Mia Wilson. Chci být jen obyčejná Mia. Jsou vlastně jen dva důvody, proč chodím do školy s radostí a to moje dvě nejlepší kamarádky Hanna a Nina. Byli jsme nejlepší kamarádky už od dětství a na tom se nic nezměnilo. Všechno si říkáme, všechno děláme spolu. Jsou to jediné dvě osoby,kterým plně důvěřuji, včetně rodičů, tedy spíš včetně táty. Máma se odstěhovala, už když jsem byla ještě batole. Vůbec si ji nepomatuji a táta o ní nerad mluví, takže ji neznám, a nic o ní nevím. A musím říct, že mi máma vůbec nechybí. S tátou jsem to vždy zvládala a s tátou to vždy zvládat budu. Kromě táty žiju ještě s mím mladším bratrem Calebem. I přesto, že je Caleb mladší, si perfektně rozumíme, nikdy se nehádáme. Je to idealní Brácha. I když mám úžasnou rodinu, nejlepší přátelé a slibné výsledky ve škole, je tu něco co mi nedá spát. Jakoby v rodině někdo chyběl, a tím nemyslím mámu. Chybějící fotky v albech, poschovávané hračky, které nebyly ani Calebovi ani moje a jiné věci, které nepatří nikomu z naší rodiny. Jednoho dne jsem sebrala všechnu moji odvahu a rozhodla jsem se, že se zajdu táty zeptat, proč chybí fotky v albech, a čí jsou všechny ty věci. Táta nerad mluví o rodinných záležitostech, proto jsem čekala, že mě jen odbije nějakou výmluvou a vrátí se zpět k práci, ale to se nestalo. Vešla jsem k tátovi do pracovny, posadila jsem se na gauč a čekala, až si mě všimne. Je někdy tak zabraný do práce, že tam můžu sedět hodiny a ani si toho nevšimne. Hned jak jsem se posadila zvedl hlavu od notebooku a zeptal se ,,Copak potřebuješ Mio?". Zmatená z jeho rychlé reakce jsem odpověděla ,,Chtěla bych se zeptat na pár věcí, máš chvilku?". Táta si povzdechl, zavřel notebook a poslouchal. ,,Proč chybí v albech fotky, čí jsou všechny ty staré hračky, a proč tak nerad mluvíš o mém a Calebově dětství?". Vyhrkla jsem zběsile. Táta na mě jen zmateně pohlížel s otevřenou pusou. Nejspíš se divil, že si prohlížím stará alba, místo toho abych si rovnala boty podle odstínů. Po dlouhém pronikavém pohledu, kterým na mě civěl se rozkřikl. ,,Na takové otázky se mě už nikdy neptej Mio a už nikdy se v tom nešťourej, je to minulost, co bylo to bylo, a tebe to opravdu zajímat nemusí, to je to poslední, o co by jsi se teď měla starat. Je ti to jasné?". Povzdechla jsem si a zamumlala jsem ,,Ano tati myslím, že jsi mi dal jasně najevo, že se o to nemám starat, ale tím se nic nemění. Myslíš, že je lepší abych nic nevěděla?" než se táta na cokoliv zmohl, odpověděla jsem ,,Není to lepší tati, opravdu není". Naštvaně jsem vyběhla z pracovny a po schodech jsem utíkala do svého pokoje, ze kterého jsem až do rána nevyšla. V čas večeře za mnou přišel Caleb a ptal se mě ,,Proč se nejdeš dolů navečeřet Mio?". ,,To poslední co mě teď zajímá je večeře" odpověděla jsem hrubě a zabořila jsem hlavu do polštáře. Caleb pochopil, že nemám náladu ani na večeři ani na povídání, a tak odešel. Hned po jeho odchodu jsem usla. Ráno mě vzbudil nepříjemný zvuk budíku, který se pronikavě rozléhal po celém pokoji. Vypla jsem ho, znovu jsem usla a asi za pět minut začal zase zvonit. Takhle se to opakovalo asi ještě třikrát a pak už jsem konečně vstala. Oblékla jsem se, učesala, nasnídala se a mohla jsem vyrazit do školy. S Hannou a Ninou jsme se v 7:50 hodin scházeli každý den před školou. Poslední ročník na střední je pro mě jako procházka růžovým sadem. Dokonce to vypadá, že lidé už mě neodsuzují. Nevím sice co se stalo, ale někteří mě i každé ráno přivítají úsměvem. Hned po škole jsem se rozloučila s holkama a šla jsem rychlým krokem domů. Napadlo mě, že když je táta v práci a Caleb na Fotbale, mohla bych se trochu porozhlédnout na půdě. Když by přede mnou chtěl táta něco schovat, schoval by to na půdu. Ve schovávaní není moc dobrý. Když jsem konečně vylezla na půdu a rozhlédla jsem se, vyděšeně jsem vykřikla ,,Pane bože! Mami?! Co tady děláš?!"
★*★*★*★*★*★*★*★
Ahoj, tohle je můj první příběh, doufám, že se vám bude líbit. Omlouvám se za chyby a překlepy. Kdyby jste měli nějakou připomínku nebo otázku napiště do komentařů.
