Vánoční pohádka

16. Prosince

Nacházeli jsme se nedaleko Staroměstského náměstí a vybírali stromek. Naši potřebovali jet ještě něco zařídit, tak tuto činnost přenechali nám.
S Veronikou jsme se od včerejšího večera nepotkali. Buď se nám vyhýbala, nebo to byla jen nešťastná náhoda.
Procházeli jsme se uličkami, v nichž byly uloženy stromky tisíce velikostí a tvarů, z nichž každý byl jedinečný.
„Který vezmeme?" Zeptal se mě Jonáš a já mlčky pokrčila rameny na znamení, že nevím. Jonáš si povzdechl. „Grinchi, no ták. Snaž se," vybízel mě. Už jsme tady byli skoro hodinu a pořád jsme neměli vybraný ani jeden strom.
„Tohle je dalším důvodem proč Vánoce milovat," pousmál se a já viděla tu jiskřičku v jeho očích. „Ta vůně jehličí a krásný stromeček ozdobený jak si člověk jenom zamane," Vydechl a nadechl se vůně jehličí. „Ale zabodává se do nohou," oponovala jsem. „Je to jednou v roce, to snad vydržíš," ušklíbl se a než jsem stihla cokoliv říct, popadl nejbližší stromek a postavil jej tak, abychom na něj viděli. „Co tenhle?"užasle se na něj podíval a navrhl mi, abychom ho zařadili do našeho úzkého výběru.
„Podle mě je dokonalý," uznala jsem a Jonáš se zaradoval. „Takže ho můžeme vzít?" Podíval se na mě. „Ano," přitakala jsem a Jonáš nadzvedl stromek a nastavil jej, aby se mu dobře nesl. Odnesli jsme ho ke stánku, kde byla cedule "balení stromů" a postavili se do řady.

„Co to bude?" Zeptal se nás starší pán, jenž mi přišel povědomý. „Chtěli bychom zabalit tuto nádheru," pokýval Jonáš hlavou na náš stromeček. Stařík přikývl a poprosil mladého pomocníka, aby mu pomohl. Společně stromek ořezali a poté jej vložili do stroje, který ho zabalil. „Zaplaťte si támhle," ukázal rukou k stánku naproti. Oba jsme přikývli a já šla stromek zaplatit.
„Bude to osm set," promluvila žena, když se podívala na lísteček od stromku. Podala jsem jí tisícovou bankovku a ona mi vrátila požadovanou částku peněz. „Támhle to je Váš přítel?" Zeptala se mile. „Já- já nevím," pokrčila jsem rameny. „A-asi ano," přitakala jsem. „Moc vám to spolu sluší, slečno," Pověděla mi a já se usmála.
„Děkujeme a přejeme hezké Vánoce," zavolala za mnou, když jsem se odebrala k odchodu. „Vám taky," odpověděla jsem jí a překvapivě to bylo nenucené.

„Lepšíš se, Grinchi," vtiskl mi polibek Jonáš opírající se o stromeček. Polibek jsem mu opětovala a pomohla mu s ním až k autu, kde jsme jej opatrně naložili do kufru auta tak, abychom mu nezničili a nezlomili špičku a nasedli do auta.
„Pojďme se podívat na Karlův most," poprosila jsem. „Na Karlův most?" „Ano, tam." „Proč zrovna tam?" „Nevím," pokrčila jsem rameny. „Teď to bude hezké, když slunce zapadá," pronesla jsem a Jonášovy tváře se rozšířily do obrovského úsměvu.
Odbočil na druhé odbočce a auto nechal zaparkované u hlavního nádraží. Vystoupili jsme a ruku v ruce vyšli směrem na procházku. Obešli jsme Staroměstské náměstí, kde jsme si koupili horkou čokoládu a s rukavicemi z ní pomaličku upíjeli.

„Co kdybychom šli nejdříve na procházku kolem Pražského hradu?"  Navrhl a já přikývla. Pražský hrad byl kouzelný. Slunce pomalu zapadalo a růžová oblaka se přibývající tmou ztrácela.
Posadili jsme se na lavečku s výhledem na Prahu a užívali si ten prostor, v němž jsme mohli být spolu a bez starostí.
Ve stánku naproti prodávali trdelník, tak jej Jonáš koupil a vložil mi ho do ruky.
„Od toho, co jsme se tehdy srazili na letišti ses mi líbila," přiznal a jeho obličej zrudl. „A když jsem tě uviděl podruhé tehdy u vás doma a tys mi řekla tu věc, že nemáš ráda Vánoce, tak jsem se do tebe zamiloval." „Taky ses mi líbil, princi Vánoc," položila jsem mu hlavu na rameno. „Tak pojď, Karlův most čeká," pobídl mě a společně jsme se vydali dolů po chodech směrem na Karlův most.

Než jsme se tam dostali, slunce kompletně zapadlo a ve tmě vynikala nádherná vánoční ozdoba a světýlka různých barev. „Je to nádhera," zašeptám téměř neslyšně, ale koutkem oka vidím Jonášův úsměv. Procházíme se po mostě ruku v ruce a ignorujeme všechny rušivé elementy. Vnímám jen jeho a jeho nádhernou vůni. Jeho chůzi a způsob, jakým se na mě dívá. „Měli bychom jít domů," poví mi a já si uvědomím, kolik je hodin. „Máma bude vyšilovat," řeknu a Jonáš se mnou souhlasí. Zrychlíme krok, jímž rychle dojdeme až k autu.

Jonáš zapne motor, a tak vjíždíme do tmy. Cesta nám netrvá ani patnáct minut a najednou přijíždíme k našemu domu. Před vchodem vidíme mámu, jak si povídá se sousedkou a v ruce drží nákupní tašku.
Vystoupíme a Jonáš vytáhne stromeček. „Dobrý večer," kývneme na paní Benešovou, dámu v nejlepších letech a ona nám naoplátku zamává. „Tady je máš Luci, ty tvoje hrdličky," usměje se na mámu a ta jen povytáhne obočí, ale nic neříká. „Ahoj mami," pozdravím ji a beru ochotně její nákupní tašku naplněnou až do vrchu. Všímám si vánočních talířků a vím, že zítra asi snídani vynechám. S Jonášem necháváme mámu dál si povídat a neseme dovnitř nákup se stromečkem. Dveře nám otevře Veronika.

„Stromečeek," piští nadšeně a začne nám pomáhat. „Kdy ho postavíme?" Ptá se táty a vytahuje svou největší zbraň: psí oči. Táta si povzdechne. „Nevím, Verčo. Třeba příští týden v pátek?" Navrhne jí. Verča se zamyslí a odpoví: „Dobře."
Táta s Jonášem odešli dát stromeček na terasu, aby chvíli vydržel a já poprosila o pomoc Veroniku. „Zítra budeme péct, Veru." „Co všechno?" „Já ani nevím. Máma to má napsané-" Veronika mě přeruší v půlce věty. „No taak. Nedělej všechno tak formální, Babs. Co je mezi tebou a naším malým doktůrkem?" Vyzvídá. Tváře mi zčervenají. „Je moc milý," svěřuji se jí a tělem se opřu o kuchyňskou linku. „Dal ti už alespoň pusu?" Naléhá zvědavě. „K čemu ty to vlastně potřebuješ?" Ptám se jí. „No, tak dal?" Neodpovídá. Přikývnu a vzpomenu si na náš první polibek, který se odehrál u Vánočního stromečku. Jemný, něžný a láskyplný. „Líbí se mi jeden kluk," pronese zcela vážně a já se rozesměju. „Veru?" Nadzvednu obočí. „Jmenuje se Marek a je z vedlejší třídy," poví mi. „A je moc milý."
Pousměju se nad tím, jak se z mojí malé sestřičky stala velká holka. Celý večer mi o Markovi básní a přestane až tehdy, když se k nám přidají ostatní, aby nám pomohli s těsty.