Vánoční pohádka

18. Prosince

„Děti?" Přiběhla najednou máma do kuchyně se svraštěným čelem a ustaraným výrazem. V jedné ruce držela kalendář, ve druhé něco horlivě ťukala do telefonu. „Ano mami?" Zvedli jsme k ní pohled a máma si povzdechla. „Zlato," začala a já pochopila, že to nebude moc příjemná zpráva. „Vím, že jste si něco určitě plánovali, ale-" odmlčela se a přejela nás pohledem. „Ale?" Zeptal se Jonáš. „Pamatuješ si Adamce?" Podívala se na mě a já pokroutila hlavou na znamení, že nevím. „No, moji kolegyni, Věrku a jejího manžela," snažila se. „S její dcerou, Kristýnkou jste se kamarádily. Je ve tvém věku," dodala. V hlavě mi to začalo šrotovat a najednou se mi vybavila vzpomínka, kde jsme byli s mámou, jakousi paní a pánem na hřišti. Hrála jsem si tehdy s takovou malou zrzkou, která mi nechtěl půjčovat bábovky.

„Taková rozmazlená zrzavá?" Máma se na mě výstražně podívala. „Ano, ta zrzavá. Takže si je pamatuješ?" „Nedá se říct, že pamatuju, ale něco se mi vybavuje," přikývla jsem. „Ale byla lakomá," pošeptala jsem Jonášovi a ten se začal smát. Mámu to nepotěšilo a znovu mě obdařila jedovatým pohledem.

„Tak Adamcovi nás pozvali na jejich večírek." Řekla najednou a já se zastavila ve své činnosti. „Cože?!" Vykřikli jsme s Jonášem unisono. „Ano, já vím. Je to velmi nepříjemná situace, ale-" „Kdy to je?!" Přerušila jsem ji, protože jsem si byla jistá, že tohle není jediná špatná zpráva ohledně Adamcovic večírku.

„Je to už zítra," vydechla.

„To si děláš srandu!" Prskala jsem naštvaně. „Zlato já to netušila. Teda, vždy zvali jen mě a tátu, nikdy nestáli i o vás, ale tento rok se zdá, že porušují jejich dlouholetou tradici," pokrčila rameny. Pohlédla jsem na Jonáše s mučednickým výrazem. Chtěli jsme ten volný čas využít k tomu, abychom mohli být spolu. Místo toho se budeme trápit na nějakém večírku. „A to není všechno," začala a já si promnula obličej. „Ten večírek, je vlastně takový ples," pousmála se křivě. Vykulila jsem oči a nebyla jsem jediná. Jonáš chtěl něco namítnout, ale máma ho přerušila: „ty jsi pozván taky." S Jonášem jsme se na sebe podívali. „To bude hrůza," konstatovala jsem nahlas.

...

„Já nechápu, co si to sakra vymysleli," stěžovala jsem si ve zkušební kabince, když se mi Lea pokoušela zapnout šaty. „Nehýbej se sakra," přikázala mi naštvaně a já našpulila rty. „To není fér! Proč nepozvali i vás?" „Protože mi nejsme jejich známí, zlato," usmála se na mě svým zářivě bílým úsměvem. Lea byla obrázkem dokonalé ženy. Míry jejího těla přesně splňovaly požadavky, hustá blonďatá hříva také a obličej zděděný po její matce ji udělal tou nejdokonalejší osobou na světě. „Já bych to hned s tebou měnila. Ale když nemůžu, pomůžu ti aspoň nachystat se." „Fakt díky," zašklebila jsem se na ni a hodila po ní šaty, jež mi vybrala a byly mi úzké.

„Tak zkusíme jiné," navrhovala, zatímco jsem frustrovaně seděla na taburetce v kabince. „Nic mi nesedí," fňukala jsem. „Jsem tlustá." „Nejsi tlustá zlato. uvidíš, že přece jenom něco najdeme," povzbuzovala mě a vyšla na další sběr šat, u nichž si řekla, že by mi mohly slušet, avšak opak byl pravdou.

Při čekání na Leu, která byla při nákupech ve svém živlu a bylo nemožné jí říct ne, jsem si vzala telefon, odemkla jej a zabruslila i to rovnou na instagram, kde jsem měla nepřečtenou zprávu. Jonáš mi posílal fotku v obleku. Také on byl vyslán na nákupy, jenomže on šel s Jakubem a mým tátou. Já jsem srdečně máminu pomoc odmítla a myslím, že za to byla i ráda. Když jsem jí oznámila, že jde Lea, v duchu se modlila, aby její nákupní hysterii nemusela zažívat taky. Tak jsme na to zůstaly sami dvě a já prosila Boha, ať už se v této, snad třicáté várce šatů, najdou ty pravé.

Jenomže mé přání zase nebylo splněno. Lea naběhla do kabinky s tolika šaty, až jsem vykulila oči. „Co to sakra...?" Neodpustila jsem si. „Určitě ti nějaké z nich sednou," usmívala se a podala mi první, zelené šaty bez rukávů a ramínek. Nesedly mi. „Tak zkusíme druhé," ubezpečovala mě, ale já už byla zoufalá. „já už nechci," zaprosila jsem. „Musíš se na tom plese přece blejsknout Baru," mrkla na mě a já poraženecky vydechla.

Když už i po další várce bylo naše hledání bez výsledku, vzdala to i ona. „Já to vzdávám," vydechla poraženecky a já se konečně podvolila k úsměvu. „Ale jenom v tomhle obchodě," dodala a můj úsměv povadl. „Ne už ne," protřela jsem si obličej. „Tak si pojďme dát pauzu. Zajdem do kavárny a potom můžem pokračovat," navrhla. „Dobrý nápad," ochotně jsem s ní souhlasila. Odebraly jsme se pryč. Prodavačka si nás přeměřila znechuceným pohledem, ale nic nekomentovala. Ani bych se jí nedivila. Vždyť jsme v tomhle obchodě strávili dvě a čtvrt hodiny zkoušením šatů, z nichž jsme žádné nevybraly.

V kavárně jsme se posadili a než k nám přišla servírka, odepsala jsem Jonášovi. "Tady je to hrůza nic nemáme." Jonáš mi na to poslal smějícího smajlíka, aby mě naštval. Věděl, jak nesnáším nakupování v těch přezdobených obchodních centrech, přesto jsem tady dnes byla a to jenom z nouzového důvodu.

„Dobrý den, co si přejete?" Zeptala se mile. „Kafe," pověděly jsme jí na jednou. „Dobře, a jaké?" „Já bych si vzala karamelové latté," poprosila jsem ji. „Já cappucinno," objednala si Lea. Servírka si vše napsala a pár minut na to nám naše kafe donesla.

„Co Jonáš?" zeptala se. „Je taak milý," usmála jsem se na ni. „Moc vám to přeju." „Dík. Však i ty s Jakubem jste hezký pár." „To možná ano, ale poslední dobou se hodně hádáme," vysvětlila smutně. „Jde jen o Vánoce. Protože Kuba by je slavit nechtěl, avšak já ano," řekla mi a já ji chápala. „To zvládnete. Vždycky jste všechno zvládli," řekla jsem a ona jen kývla halvou.

Po dopití naší úžasné kávy mě Lea odvlékla do dalšího obchodu. Skrz výlohu jsem uviděla nádherné, světle modré plesové šaty. „Wow," vydechla jsem. „Ty brďo," pokývala hlavou Lea. „Tohle bude znamení," rozesmála se a zavolala na prodavačku, aby nám šaty sundaly. Mladá usměvavá prodavačka nám šaty ochotně věsila dolů a já si je běžela rychle zkusit.

„Wow," vydechla jsem podruhé za pár minut. „Ty brďo, ty brďo," pochválila mě Lea. „Tak vidíš. Občas přijde to nejlepší, kdy to nejméně očekáváš," zasmála se.

Občas to prostě přijde, když to nečekáš. Dnes už jsem mohla říct, že tohle byla pravdivá věta.