Vánoční pohádka

19. Prosince

Namalovala jsem si obličej. Na oči jsem použila řasenku a rty jsem přejela jahodovým leskem na rty. Milovala jsem jednoduchost, proto jsem ze sebe nedělala panenku Barbie ani při této příležitosti.
Lea mi pomohla s účesem a s oblečením šatů. Mé hnědé vlnité vlasy pěkně zapadaly k mým světle modrým šatům.
Povzdechla jsem si a nazula si na sebe boty na podpatku. Kolem krku mi Lea zapnula náhrdelník s písmenem B
a prohlásila: „Hotovo" Teď jsem se na sebe mohla konečně podívat do zrcadla.

Překvapeně jsem Zamrkala, když jsem uviděla svůj obrys v zrcadle. „Mmm," vydechla jsem spokojeně
a Lea mě poplácala po rameni. „Vidíš, že jsme to zvládly,"
Promluvila.
„Teď si připadám jako kdybych to ani nebyla já. Tak dlouho už jsem nebyl tak hezky oblečená a namalovaná."
„Bylo na čase to změnit," usmála se
a obejmula mě. „Ups, pozor na vlasy," odtáhla se ode mě. „Budete jako princ
a princezna," dodala, když jsem se zatočila a má sukně se roztočila.

„No nic, tak si to užijte a dej mi vědět, jak to dopadlo. Já už musím běžet," rozloučila se, když jí blikla zpráva od Jakuba. „Jasně," přikývla jsem a Lea odešla. Naposledy jsem si upravila vlasy, popadla kabelku a rozhodla se jít čekat dolů. Pod schody jsem uviděla Veroniku, jež mě závistivě pozorovala. „Sluší ti to," pochválila mě. „Díky, tobě taky."
„Už čekáme jenom na-" „Už jdu!" Zavolal na tátu Jonáš, který vběhl n schody a při chůzi si upravoval kravatu. Když ke mně zvedl svůj pohled, jeho kroky se zpomalily.
„To je- nádhera," pošeptal mi do ucha tak, aby to neslyšeli rodiče ani Veronika. Ta se na nás ohlédla, ale když viděla, že vedle sebe jenom jdeme, nechala nás být.

Nastoupili jsme do auta a celou cestu jen mlčeli. Nikomu se nechtělo mluvit, ani povídat si o něčem.
„To zvládneme," pohladil mě letmo po ruce. Stáhla jsem rty do úzké linky a přikývla. Jeho slova měla být sice uklidňující, ale já si jimi nebyla tak jistá.
Vystoupili jsme před obrovskou vilou, jež jsem si matně pamatovala ze svých dětských vzpomínek. „Tyjo, ti musí být bohatí," řekl Jonáš. „No, proto to tak bude vypadat," odpověděla jsem kousavě a máma mě přejela naštvaným pohledem. Vůbec se mi tam nechtělo jít. Nejraději bych teď ležela ve své posteli a četla knížku, nebo se učila do školy. Jelikož byl poslední týden před Vánocemi, většina vysokých škol, včetně mé a Jonášovi měla volno.

„Báro," zastavil mě táta. Jonáš se na mě otočil, ale když si uvědomil, že se na něj dívá i táta, rychle zrychlil krok a došel mámu s Veronikou.
„Ano?" Usmála jsem se na něj nervózně. Táta se znovu otočil směrem, kudy šli máma, Jonáš a Verča. „Vím, že sis toho hrozně prožila," začal a oddechl si. „A taky vím, že ty a Jonáš teď máte k sobě blízko," pokračoval. Cítila jsem se, jak rudnu. „Ale nechci, abys byla znovu nešťastná. Tak jako tehdy, když ti Erik ani nenapsal a vůbec se ti neozval. Přitom to byl tak dobrý chlapec." „Já vím, že jste měli Erika rádi. Ale to, jak se tehdy zachoval, to ho neomlouvá." Pověděla jsem mu. „A na Jonáše si dám pozor," ujistila jsem ho. Táta mě obejmul. „Jsem rád, že jsi zase šťastná, holčičko. Ať už své štěstí najdeš s kýmkoli, vždycky budu stát na tvé straně." Řekl mi. „A Jonáš je velmi milý," usmál se. „Díky," pošeptala jsem jeho směrem. „Ale teď už pojďme, ať na tebe chudák dlouho nečeká," popíchl mě. „Tati!" Rozesmála jsem se a společně jsme se vydali do toho blázince.

Když jsem uviděla Jonáše, odpojila jsem se od táty a šla za ním. V té velké společnosti vypadal ztraceně, jak tam jen stál a rozhlížel se. „Ahoj," pozdravila jsem ho a stoupla si vedle něj. „Vůbec nevím, co teď máme dělat," pověděl a já se rozesmála. „Stačí to tady jen přežít," pokrčila jsem rameny.

„Ahoj!" Přiběhla ke mně najednou zmalovaná zrzka v těch nejtřpytivějších šatech. „Ahoj?" Pozdravila jsem nazpátek, přestože jsem neměla ani tušení, o koho se jedná. „Jsem Kiki, a ty?" Zamrkala. „Eh- já jsem Bára." „To je super," vypískla a já se prosebně podívala na Jonáše. Ten pochopil, co má udělat a rychle, než zase stihla něco říct, pověděl: „Moc nás těšilo Kiki, ale teď už budeme muset jít.
Kristýna se na nás překvapeně podívala a my jsme odešli pro něco k pití.
Vzala jsem si Coca-Colu a s Jonášem se posadila k volnému stolku v zadu u stěny.

„Dík. Nevím, co bych s ní dělala," pousmála jsem se. „Není zač. Taky jsi mě mnohokrát zachránila." Upila jsem si ze svého pití.
„Nepůjdem tančit?" Zeptal se mě Jonáš. „Já neumím tančit," přiznala jsem mu. „Já si to taky už nepamatuju, ale za zkoušku to stojí," přesvědčoval mě. „Grinchi, pojď!" Vyzval mě. „Zatančíš si se mnou?" Celá rudá jsem přijala jeho ruku a spolu s ním odkráčela na taneční parket.
Když si nás táta, sedící vedle mámy a ve společnosti dalších lid všiml, povzbudivě na mě mrkl. Začala hrát nová, pomalejší hudba a my se začali pomalu pohupovat do rytmu.

Zjistila jsem, že si ty kroky ještě pamatuju a mi tak protančili skoro celý večer.
Unavení, ale šťastní jsme doklopýtali ke stolu, kde seděli mí rodiče.
„Mami, tati," oslovila jsem je a oba ke mně zvedli pohled. „Nevadilo by vám, kdybychom už odešli?" Máma zamrkala. „Jasně že ne, zlato. Běžte. Táta vás zaveze," řekla a podívala se na něj. Táta kývl na znamení, že souhlasí. „My tady stejně zůstaneme až do zítra," dodala.

Domů jsme přijeli unavení a oba jsme si šli ihned lehnout. Avšak usnout nebylo tak jednoduché. Pořád jsem musela myslet na něj. Na kluka, který si ukradl mé srdce.